Je to sice už čtyři roky, ale dodnes to mám v živé paměti. V té době jsem jezdil vodu asi 20 let, z toho pár let závodně, a k Hlučínskému jezu na Opavě jsme často chodili trénovat. Takže si troufám říct, že ho znám, ale měl jsem k němu vždy obrovský respekt. 3 křížky na břehu + další minimálně 2 lidé, co tam zůstali, dávali na srozuměnou, že chyby neodpouští.

Na jezu se něco děje

Bylo pěkné květnové odpoledne a v řece byl mírně zvýšený stav. Jel jsem s rodinkou na dvou Yukonech a blížili jsme se k jezu. Už z dálky bylo patrné, že je tam nějaká mačkanice.

Zastavujeme nad jezem a jdeme se podívat, co se tam děje. „Asi nic dobrého,“ bleskne mi hlavou vzpomínka na utonulé. Taky, že jo. Pod jezem čtyři pálavy a vedle nich plave 5 děcek bez vest. Válec si je přitahuje, potápí, za chvíli se objeví na hladině, aby byly proudem opět strženy zpět pod přepad.

Dvě děcka vytahuji na první nájezd

Na břehu kromě totálně vyčerpaných učitelek jen zmatek. Když jsem viděl kapající vodu z jejich mobilů, vyloudil se mi na tváři hořký úsměv. „Dost, musím něco udělat,“ napadá mě po shlédnutí celého místa. Tady jde o životy 5 dětí. Bohužel v dosahu nebyl nikdo dospělý, který by mohl pomoci, a tak mám dvě možnosti – dívat se, jak se děti utopí nebo riskovat a zachraňovat sám. Mým dětem dávám pokyn, aby vyhrabaly z našeho loďáku mobil a zavolaly hasiče. Sám běžím nad jez pro loď. Rozjíždím se do míst, kde zahlédnu hlavu nad vodou. „Tak, a teď to nepodělat,“ pomyslím si ve chvíli, kdy skáču jez. Hurá, podařilo se mi chytit jedno děcko a zároveň i druhé. Vytahuji je do lodě a dojíždím s nimi ke břehu. Na další přetažení lodě nad jez a zopakování celé akce, abych měl alespoň nějakou rychlost ve vývaru, už ale nemám čas. Děcka začínají být apatická.

Vytahuji další

Vyrážím tedy odspodu. Najednou se objeví rybář v broďákách (vysoké holínky). „Mohu vám nějak pomoci?“ „Jasně, postavte se těsně za vývar a budete mě vytahovat z jezu,“ ukazuji mu rukou, kde má stát. Ani jsem to nedořekl a už byl po pás ve vodě. Mezitím to vyplivlo další děcko.

Po nájezdu odspodu jsem chytil další děcko a dostat ho do lodi už bylo jednoduché. Jenže začalo hrozně řvát, když zjistilo, že nás to s lodí táhne zpátky pod jez. Musel jsem pořádně zabrat, abych strčil špici lodě za vývar k rybáři, a ten nás vytáhl ven.

Už vidím přijíždět hasiče

Byl jsem vděčný, když jsem zaregistroval hasičské auto, které přivolal rybář, než běžel k jezu. Začal jsem věřit, že to všechno dobře dopadne. Zbývá nám poslední děcko. To tam nemohu nechat. Už řádně vyšťavený se vracím na lodi zpět do válce. Jenže ho nikde nevidím. „Tady je, tady je,“ křičí ze druhého břehu hasič a ukazuje do vývaru asi 2 metry ode mě. Děcko se ale potápí a táhne ho to dolů. S myšlenkou, že na břehu jsou hasiči, a úvahou, že než otočím loď, tak bude pod vodou, jsem tam skočil. Ano, čtete dobře. Bez jištění a domluvy s ostatními. S vestou a přilbou jsem měl větší šanci, než děcko v tričku. Normálně bych se s tím hasičem domluvil, dal mu svou  házečku nebo cokoliv. Jenže oni byli na levé straně, já s rybářem na pravé a přejezd bych už asi fyzicky nedal. Šmátrám ve studené vodě a snad v poslední chvíli jsem ho chytil za triko.

Co se stalo potom už nevím

Z toho, co se dělo dál, už moc nevím. Pamatuji si jen to, že držím děcko a snažím se vykopat ode dna řeky, což se nedařilo. Pak mám výpadek a nic si nepamatuji.

Když nás to samo pustilo, už jen podvědomě cítím, jak nás tahají ven. Na břehu se vzpamatovávám a přemýšlím, co se vlastně stalo, že jsem najednou přestal vnímat. Došlo mi to, až když nějaký hasič vytáhl obvaz. Říkal mi: „Podrž si ten obvaz na hlavě sám, já musím jít pomoci kolegům s těma děckama.“ No, spravilo to 18 stehů na hlavě. Ve válci jsem se díky neustálému motání a točení musel někde praštit do helmy, kterou jsem měl na hlavě jen z výchovných důvodů před našima dětma. Kdybych s nimi nejel, určitě bych si přilbu a vestu na Opavici nebral!

Výsledkem bylo lehké bezvědomí, rozbitá helma, těch 18 stehů na hlavě a spoustu modřin.

Nakonec vše dobře dopadlo

A  ještě si dovolím přidat pár vět závěrem. Určitě se na tom, jak jsem se zachoval nebo co jsem udělal, dá najít spoustu chyb. Taky jsem se na to poslední dítě mohl vykašlat, když už hasiči byli už na břehu. Mohl jsem třeba vysvětlit použití házečky rybáři, abych se do ní nakonec díky němu nezamotal, ale stejně by to bylo k ničemu. I když to byla 15 metrová házečka, byla by krátká.

Nakonec to všechno dobře dopadlo. Děcka jsou v pořádku a u otce jednoho z nich mám v jeho restauraci otevřený účet. Bohužel ji má asi 40km od Ostravy. A to poslední dítě občas potkávám. Vypadá to, že z něj roste fajn chlap.

Petr