Jednou mne plác přes rameno Tom a říká: „Nejel bys se mnou na Dunaj, nebo Regen.“ První důvod cesty byl v Německu si vyzvednou novou singl kánojku, a pak to na tyhle řeky bylo už jen kousek. Tak jak řekli, tak i učinili a jeden pátek dopoledne mne vyzvedl Tom s rodinkou u mne doma, navázali jsme Cedrofku II. a jelo se. V plánech zvítězil Dunaj, tak jsme cestou vyzvedli funglovou červenou loďku a pokračovali dál na Neustadt an der Donau. Tam jsme dorazili poměrně brzy, takže po složení lodí a bagáže na používaném tábořicím místě mezi vrbami u řeky jsme se rozdělili na tři družstva. Tom jel odvézt auto do našeho nedělního cíle a vrátit se vlakem zpět a přitom vyvezl mne s lodí ještě o 10km výš na Vohburgu. Zbytek výpravy hlídal tábořiště, žvýkal kůže a takové ty táborové činnosti.

Na horním konci Vohburgu je typický velký jez, na dolním oficiální tábořiště, které by se mi líbilo klidně i na přenocování při příští cestě. Louka, Toika a cedule a označením tábořiště. Víc skromnému cestovateli není třeba. I vydal jsem se řekou dolů. Tady Dunaj není ještě veletokem, jaký znám třeba pod Vídní, nicméně z našich řek je dejme tomu srovnatelný s Labem pod Ústím. Voda je přiměřeně čistá, proud kolísá v rychlosti 4 – 6 km/h. Pro našince nezvyklé jsou varovné cedule na březích, které označují výcvikové místo, kde by si měla armáda trénovat stavbu pontonových mostů. V případě probíhajícího cvičení má člověk dávat pozor na lana, nebo plavbu přerušit. Nicméně dlážděné nájezdy na březích vypadaly dost nepoužívané. Po hodině cesty jsem doplul zpět k našemu tábořišti a zakotvil ve vracáku, kterých tu jinak moc není. Břehy jsou regulované, asi jako u nás na Otavě.

Ráno jsme nafoukli ještě Scouta a teď už všichni vyrazili dále. Řeka tady ubíhá kulturní a opečovávanou krajinou. Na březích u vesnic bývají příjemné občerstvovny využívané zejména houfy cyklistů. Ale i nám nějaký ten místní dobrý radler přišel vhod. Jak jsme se blížili k hornímu konci Donau durbruch – Tedy Prielomu Dunaja, jak by řekli Slováci, bylo na březích vidět dost dodávek s vleky, ze kterých zaměstnanci půjčoven vydávali lodě všech možných konstrukcí i velikostí. Nicméně ani tak není narváno, řeka je široká a lodí zas až tak moc není. Pak už na nás za zatáčkou vykoukl benediktinský klášter. Stojí na vnitřní straně meandru nad velikou pláží, na které zastavuje většina loděk a posádky se jdou do kláštera občerstvit, nebo na prohlídku bohatě zdobeného barokního kostela sv. Jiří.

Nám tu přišlo přeci jen zalidníno, tak jsme se udělali kafepauzu po svém na plážičce o kousek níž.

Zrovna v těch místech je větší tůň, kde se otáčí parníky pendlující mezi Kelheimem a klášterem. Na ně je potřeba dávat pozor. Ale pozorný vodák se kolizi vyhne, notabene parníky o sobě dávají vědět s předstihem mohutným troubením. Pak tu ještě jezdí velmi rychlé pramice se závěsnými motory, které vozí turisty na stejné trase. I na ty je potřeba dávat pozor, ale dá se to. Na úseku Donau durchbruch je zcela zakázáno táboření. Ale ten úsek je celkem krátký a nad i od ním se najde místo, kde může slušný vodák v klidu zakempovat.

Průlom Dunaje začíná průjezdem mezi impozantními skalami, ale pak se údolí zas trochu otevře a u Kelheimu už je zas celkem rovná krajina. Tady se zleva vlévá řeka Altmühl, po které vede plavební trasa Dunaj – Main. Zatímco výše po Dunaji nákladní lodě nesmějí, tady už je regulérní plavební dráha a je potřeba s tím počítat. Lodě i kanoe by měly teoreticky být označeny názvem a domovskou vlajkou. Začíná tu i provoz osobních motorových člunů, které mohou potrápit kanoisty vlnami. A za chvíli taky začal volej jezu u Poikam. Ve spojení s protivětrem to začalo být namáhavé, ale nic, co by nás zastavilo. Na noc jsme se zastavili na jedné ze štěrkových pláží. Stačilo najít jednu, na které zrovna neměli piknik místní.

Jez v Poikam jsme překonali retardérkou vpravo. Příjezd je vyznačen plavebními znaky a koridorem ze žlutých bójí. Nad retardérkou je cedule, která upozorňuje na potencionální nebezpečí a nabádá ke zvážení vlastních schopností a aktuálního stavu tratě. Nám kartáčovka jela tak akorát. Za mne pěkné řešení – sice velký jez, kde všechny voda jde přes elektrárnu, ale zato vedle a bezpečně oddělena komfortní retardérka.

Dál řeka teče okolo Bad Abbach a až po 5 km se zleva připojí plavební dráha. Dále postupně proud zaniká ve vzdutí jezu v Regensburgu. Tady jsme museli dost bojovat proti větru, ale nakonec jsme do města dojeli a našli i auto, které na nás zaparkované čekalo. Celkem jsme si dali 45 km plus 10 km můj páteční předkrm. Myslím, že je to zajímavá varianta kam jet, když na našich řekách není voda. Zejména z Jižních Čech to není úplně z ruky.

Drobná úvaha o větru nakonec: Jel jsem Berounku nebo Dunaj, foukal východní vítr. Jel jsem Labe z Ústí nebo Vltavu, foukal sever. Na Labi ze Dvora foukal jih. Na Sázavě foukal západ… Zlé (jaké jiné, že…) síly otáčejí směr větru proti vodákovi, aby pokoušely jeho odhodlání. Ale třeba ústí Sázavy a Berounky do Vltavy jsou od sebe jen kousek vzdálena a mezi nimi – hle, bývalé oppidum Závist, přímo na místě, které musí být nabito energií a které rozhání větry do třech různých stran zároveň… To nemůže být jen tak náhoda...

Chobotnice