Ze čtvrtka na pátek se přehnala nad přírodním parkem Ötscher-Tormäuer bouřka, která solidně nadlepšila vodní stav na vodočtu v Erlaufboden z původních 200 cm na 250cm. To velmi zásadně ovlivnilo moje dilema, jestli se handrkovat na Gail, který je o 300 km dále nebo vyrazit na Erlauf.

Převážíme auto a pěšky na start

Pod dospání na parkovišti přímo na nasedačce Erlaufu nám Aleš vypráví, že po ranní obchůzce podél řeky potkal mohutného jelena dvanácteráka, jenž sešel dolů z hor se k řece napít. Aleš si také stihl prohlédnout první těžké místo “Ďáblův kostel“ WW IV a zdá se mu, že tam teče málo vody na průjezd. Proto hned studujeme vodočet, který opravdu velmi rychle spadl z 250cm na 220cm, což je nezbytné minimum limitu sjízdnosti pro ještě zábavnou pohodovou jízdu bez přenášení. Rychle domlouváme taktiku pendlu a nakonec je dohodnutá následující strategie. Kajaky necháváme na parkovišti Erlaufboden uzamčené zámkem na kolo a všichni tři jedeme autem na parkoviště Eibenboden u vstupu do soutěsky Toreck-klamm. Cestou ještě vysadíme bicykl nad jezem v Kienbergu u vodočtu, který hlásí 80 cm, a kde budeme naší plavbu po 18 km končit. Pak už na lehko v hydru a s pádlem v ruce stoupáme po turistickém chodníku podél řeky skrze soutěsku a během našeho pěšího výletu se stihneme i pokochat padajícími vodopády a okolní divokou krásou přírody. Za hodinku a půl jsme na startu, kde nasedáme do lodí a odrážíme po proudu vstříc prvnímu těžšímu místu.

Na Teufelskirche bylo málo vody

„Ďáblův kostel“ Teufelskirche: řeka se rozděluje do dvou ramen, kdy levé směřuje přímo na skálu a v pravém je zase přerovnáno spousta kamenů. Řečiště se tu celkově rozšiřuje a ve finále to bylo jediné místo, kde jsme pocítili značnou absenci vody za daného vodního stavu. Jedu jako první a hledám si cestu pravým ramenem, kde se mně daří na samém konci trefit optimální lajnu mezi dva velké balvany. Libor, který jede hned za mnou, už to štěstí neměl a Aleš zůstal dokonce na jednom z nich viset bokem. Holt, tady by to chtělo o 20 cm víc vody.

Následují další soutěsky a průskoky

Pokračujeme dál a užíváme si vlnky a chytání vracáků až se dostáváme ke vstupu do soutěsky, kde řeka naráží proudem na skálu při pravém břehu, aby se vzápětí vtěsnala mezi kolmé skalní stěny cirka tři metry široké soutěsky. Proud vody se zde však zklidní a je to zcela bezproblémový průjezd skrz.

Přichází vydatný přítok zprava a kousek za ním padá po skále zase pro změnu vodopád z levé strany. Pak začíná být řeka lehce zablokovaná velkými kameny a vše vrcholí druhým nejtěžším místem „ Erlaufröhre“ WW IV, kde se na 30 metrech propadá o 2 metry dolů. Nedá se to jinudy ošidit, než rovnou Erlaufovou rourou. Všichni ji dáváme bez ztráty kopretiny a kličkujeme mezi kameny dál po proudu, kde si vychutnáváme další vlnky a průskoky mezi balvany. Až přichází poslední větší hráz z balvanů těsně nad parkovištěm Eibenboden a je tu konec soutěsky.

I pod koncem soutěsky to stojí za to

Ale sranda ještě nekončí, jen klesá obtížnost na WW II-III. Určitě stojí těch dalších 7 km za to, protože přicházejí další pěkná místa, jako to s velkou skálou ve tvaru krychle na levém břehu či dvě skály pod mostem s pravým průjezdem. Je tu i spousta míst s vracáky na učení, což činí plavbu zajímavou až do samého konce. Stejně jako Tibetský kamenný skanzen se stovkou vysokých mohyl, o které se bedlivě stará místní rakouský budha z článku Erlauf řeka duchů. Každopádně je to 36 km přes kopec od Salzy, což stojí za zvážení pro všechny, kteří hledají změnu a klid. Vodní stav 220cm na vodočtu v Erlaufboden odpovídá 80cm na vodočtu v Kienbergu , což je limit za kterého se nechá řeka v pohodě sprášit bez újmy na materiálu. Optimální stav bude však o 20 cm více, kdy si to určitě užijou i divočáci.

Ahoj na vodě Mirčus.