Pátý den – Expedice Poprad
25. 5. 2005 – Mengusovce – Svit (5 ř. km)
Začínáme před mostem u Mengusoviec. Dnes řídí ká-dvojková posádka a já s Liborem si půjčuji jejich červený parník, který jsem včera večer vyhrál losem.
Reklama
Z počátku mám trochu problémy s ovládáním lodě. Asi po 30 metrech se otáčíme o 360 st., ale po chvíli ji dostávám do ruky. Přece jenom je K2 mohutnější než Pálava (je o 20 cm širší) a tím také vyžaduje razantnější zákroky na zadákovi. Po dalších 30 metrech následují zbytky jezu s propustí, kterou proplouváme, je to jen větší peřej. Vody je tak akorát, proto v lese, asi čtyřikrát přetahujeme z mělčiny do proudu. Občas přenášíme přes nějaký ten padlý strom. Řeka se občas rozděluje do několika ramen a na konci lesa si už nepamatujeme, které je to správné. Volíme cestu uprostřed, ale špatně, protože po pár metrech opět přetahujeme. Po asi kilometrovém lesním úseku následuje regulované koryto s balvanitými kaskádami. Koryto vede loukou, je zde široké maximálně 5 m. Břehy jsou sice regulovány, ale balvany zřejmě z nedalekého lomu, které v řečišti vytvářejí kaskády, zvyšují náročnost. My se v peřejích vyžíváme. Na manévry není příliš prostoru a času. Jde pouze o to udržet v tomto “tobogánu“ loď v přímém směru. Náročnost tohoto úseku WWIII, ale pro „nafukovačky“ bez nástrah. Zatím je to ten nejhezčí úsek řeky, kterou tady na Slovensku jedeme.
Kamarádi ze břehu pilně fotí naše výkony. Přirážíme asi 800m od lesa, abychom přenesli velmi těžkou čtverkovou peřej s nebezpečně čnějícími ostrými balvany. Lodě neseme asi 200m po břehu před další náročný stupeň a rozhodujeme se jej jet. Fotografové jsou připraveni i s házečkami. Měním pořadí s tím, že to nejdřív pojedu já s Liborem se stabilnější a hlavně samovylévací K2. Odrážíme a po pár metrech se noříme do pěny. Osvěžení studenou vodou Popradu v pohodě proplouváme. Stejně tak i následující posádky. Kaskády, již menší, pokračují v lese ještě dalších asi 500m kolem nějakého lomu nebo fabriky. Obtížnost WWII. Následují dvakrát padlé stromy, které přetahujeme, a po dalších 300m první velmi nebezpečné místo horního toku. Zbytky rozbořeného jezu s ostrými balvany. Již z dálky na něj upozorňuje beton s mříží náhonu vpravo. Vytahujeme lodě a vpravo přenášíme asi 200m. Míjíme i druhé ještě brutálnější místo. Je to asi rozbořený jez s náhonem vpravo do malé vodní elektrárny. Voda tady padá přes balvany do jakéhosi „lavoru“ a z něj zase dál dolů. Výšku této hrůzy odhaduji na 2,5m, obtížnost WWV.
Naloďujeme se hned pod „vodopádkem“ a pokračujeme lesem dál meandrující řekou. Přenášíme ještě lávku vyrobenou ze dvou stromů, za níž táhne proud doleva do vrbiček a akutně hrozí cvaknutím. Po dalších 500m se krajina trošku otevírá. Již ale v dálce vidíme železniční most ve Svitu, který avizuje konec plavby. Přistáváme u železných schůdků mezi železničním a silničním mostem. Je tady i vodočet. Pro velkou atraktivitu se rozhodujeme to sjet ještě jednou.
Šestý den – Váhy
26. 5. 2005 – Čierny Váh: Kolesárky – s.most (5 ř. km)
Biely Váh: Važec – Východna (5 ř. km)
Opět za krásného počasí přejíždíme z Tatranské Štrby do Važca. Řídím opět já s Liborem. „Vyhrál“ jsem to v kartách a trochu mě mrzí, že Váh nejedu. Později se ale ukáže, že zbytečně. Přijíždíme do hlubokého údolí na křižovatku s mostem, pod kterým teče Čierny Váh. Doprava se odbočit nesmí, což předurčuje naše budoucí výstupní místo. Odbočujeme vlevo a jedeme proti proudu. Údolí je tu opravdu dost hluboké a je jen pár míst, kde se dá zastavit a prohlédnout kousek řeky. Tímto způsobem se dostáváme až do osady Kufajka, kde Váh teče ještě v otevřené nezalesněné krajině. Prohlížíme řeku ze silničního mostu, kde vodočet ukazuje 38 cm. Z tohoto místa se to ještě jet nedá. Prášilo by se od pádel a jen by se přetahovalo. Sjíždíme níže až k chatám Kolesárky, odkud vede rozježděná cesta k řece. Tady se také kamarádi naloďují.
Sjíždíme autem dolů a čekáme na kamarády před silničním mostem při patce salámu. Po 1,5 hod. všichni dorážejí a s tímto úsekem řeky nejsou zase až tak nadšení. Je poznat, že jsme si včerejším vodnatým a divokým Popradem nasadili laťku dost vysoko. Kromě čisté vody, četných meandrů a romantického zalesněného údolí přinesl Čierny Váh také časté přetahování mělčin, vývratů stromů, asi 10x a jedno cvaknutí posádky Mára – David, za záhadných okolností. Náročnost WWII-.
V rámci vyváženosti jedeme ještě vyzkoušet Biely Váh. Přijíždíme do Važca a v obci hledáme místo vhodné k nalodění. Řeka je tady širší než v části Černého Váhu, který jsme jeli, asi 15m. Je také vodnatější. Vhodné místo nalézáme téměř na konci Važca. Tady vede cestička k řece, která je od silnice asi 30m. Nebudíme, tak jako všude, nějakou zvláštní pozornost místních obyvatel. Pouze na dvorku pochybného stavení, kam jsme omylem zajeli, se málem utrhl vlčák z řetězu a jedna stará babička se zajímá, kam jedeme (plujeme). Kluci už nosí lodě na vodu. Protože kolem řeky nevede silnice, ale jen trať, určili jsme si sraz až ve Východnej.
Jedeme s Liborem do Východnej, stavujeme se v motorestu nad obcí uhasit dávivou žízeň a na kafe. Po předešlých zkušenostech odhaduji jejich příjezd tak za 1,5hod. Z obce jsou to ještě dobré 2 km lesními serpentinami do údolní části obce s vlakovým nádražím, ale hlavně s Bielym Váhem. Parkujeme před silničním mostem a jdeme se podívat proti proudu. Je tady dřevěný most pro pěší a pod ním asi 50 cm stupeň. Kamarádi připlouvají a já dělám nějaké fotky na stupínku. Jsou rozladěni ještě více, než po splutí poslední řeky. Je sice dostatek vody, ale kromě bordelu v řece je tento úsek docela nezajímavý. Náročnost asi WWI.
Přejíždíme do nejbližšího, konečně funkčního, kempu v Liptovském Hrádku, Borová Síhoť. Je tady docela prázdno a také docela drahá restaurace s hotelem.
Laďa