Druhá polovina června je na Vltavě obdobím vodáckých kurzů. Základní, střední i vysoké školy posílají své statečné nic netušící studenty a ještě statečnější učitele vstříc vodáckým dobrodružstvím. Řeka patří nováčkům a je balzámem na ješitnost otrlých říčních vlků, pokud se ovšem nějaký říční vlk vydá do tohoto blázince.

Dokud jsem jezdil na vodu jen o prázdninách, potkával jsem většinou skupiny vodáků se stejným nadšením, kteří prošli tradičně komplikovanou cestou, než se setkali se svou vysněnou řekou. Museli si sehnat loď, poslat loď, mít do ní k sobě ještě jednoho vodáka a naučit se základní záběry. Samozřejmě potřebovali i určitou dávku štěstí, aby se ve stejný okamžik všichni potkali na stejné řece a ve stejném kempu. Posílání lodí naší železnicí bývalo velkým dobrodružstvím. Ale to už je dávno. Dnes se člověk vyhýbá těm řekám plným lodí. Jsou ale i výjimky.

Od chvíle, kdy jezdím koncem června jako vodácký instruktor se studenty, poznávám řeky jinak. Například jezy už z dálky signalizuje tlačenice kánoí vydaná na milost a nemilost větru, proudu a dovednostem začátečníků. A to není nic proti tomu, co člověk spatří pod jezem. Davový masakr trochu mírní skutečnost, že se v dnešní době zhusta používají nafukovací kánoe. Nicméně člověk žasne, že i ty nejsou nepotopitelné.

Rok co rok je to stejné. Honza, náš vedoucí, mi na začátku vtiskne do ruky házečku. Musím se usmát: Na Vltavu...? Určitě se namočí a bude se muset sušit... Takové práce... Zodpovědnost je ale zodpovědnost.... A na něm je ta větší část. Beru a hned se rozhlížím, jestli není někde poblíž na řece někdo, kdo by se dal zachraňovat i proti své vůli. Plusové body neleží na chodníku a kladný hrdina se musí starat, že? Jednou jsem viděl, jak se ve Vyšším Brodě na tom šíleným voleji cvakly dvě vodačky. Házečkou, ještě k tomu narychlo půjčenou, jsem je „zachránil“ a vyfoukl je tak asi o 3 m jejich instruktorovi, který k nim ze břehu doplaval později...

Na jezu Herbertov je v posledních letech na zavřené šlajsně šuplík. Vzdávám hold místním vodáckým nadšencům, kteří jej zhotovili. Je to pohoda největší. Člověk je za jezem, ani neví jak. Dřív jsme zpola zavřenou šlajsnu skákali nebo suchou přetahovali. Však tam mám ve vývařišti asi deset let schované hodinky. Na šlajsnu navazuje kanál plný šutrů s šikmými umělými břehy, na které se cvaknuvší vodák jen těžce vysápe. Kdo to znáte, víte, že i přistát v tom proudu dá práci.

Je konec června a pod jindy klidným šuplíkem se převrací jedna loď za druhou. Na jezu se tlačí davy zvědavců. Pod šlajsnou stojí náš instruktor Michal s házečkou a znaveně volá: „Prosím tě, pojď sem, už tahám asi dvanáctou loď a fakt nemužu!“ Převzal jsem jeho těžký úděl a pokračoval v lovení cizích lodí. Nad jezem se tlačila spousta pevných i nafukovacích kánoí. Postupně je bral proud a tlačil do jezu. Z mnoha byli nezapomenutelní dva vodáci na červené Pálavě. V tlačenici najeli na šuplík asi napotřetí a pokračovali sebevražedně po jeho okraji.

Dílo zkázy dokonala řeka pod jezem.

Vodáky a lodě jsem stíhal házečkou zachraňovat,

ale loďáky, pádla, spacáky a stany často plavaly dál a byly chyceny až pod kanálem.

Po chvíli přišel pán. Dlouho stál za mnou a koukal na tu pohromu. Nepomohl, jen nevěřícně kroutil hlavou: „Kolik času jste věnovali nácviku?“ Odpovídám namotávaje házečku: „Jedno odpoledne na rybníku Svět u Třeboně.“ Po tváři se mu mihl sarkastický úsměv: „Tak to se pak nedivte, že je tu takový Waterloo, dyť v tom neuměj jezdit!“

„Šak to taky nejsou naši!“ nedal jsem se: „Z našich se necvakla ani jedna loď!“ Pán se už nehádal. Řekl, že je rybář, že klidné místo k rybaření patrně nevybral správně a přesně specifikoval, co by tady v těch davech vodáků chytil... Opět nevěřícně zakroutil hlavou a odešel. Přestali jsme lovit cizí posádky a rychle odpluli od přeplněného jezu s dobrým pocitem a zadostiučiněním.

Ani nevím za ty roky, kolikrát z vody někdo tahal mě. Je co vracet. A pokud má člověk na sobě něco nezapomenutelného, například klobouk, zelenou operační halenu a bílé rukavice, potkává ještě dlouho v kempech po proudu zachráněné posádky a snadno navazuje nová přátelství. A těch není nikdy dost. No a právě proto všem doporučuji, berte si házečku i na letní klidnou Vltavu.... Berte ji s sebou vždy, také se s ní dá zachránit život kamaráda!

Tom