Nahoře potok v úzkém kaňonu, uprostřed sympatická jedničková voda, dole široký proud se spoustou stupňů. Poznávala jsem ho odspodu, ale popíšu ho raději shora.

Do kaňonu v horní části se už několik let může, i když splav je omezený vodním stavem, předběžnou registrací na datum a čas a zaplacením poplatku Národnímu parku Slovenský ráj. Platí se v informačním centru správy NP v autocampingu Podlesok (spali jsme ale raději v Betlianovcích), splav samotný začíná na mostě za Hrabušicemi. Vloni jsme se konečně dočkali toho, že nutného vodního stavu bylo dosaženo i v létě. Jak jsme ale zjistili na místě, bylo to proto, že se něco stalo s profilem koryta u vodočtu a limit 70 cm nepředstavoval ani jízdu s drhnutím o dno, ale spíš pochod peřejkami s lodí na koňadře a s přepádlováním lagun mezi nimi. (Jak se to asi líbí ochranářům?)

Přesto jsme byli rádi, že jsme se tam podívali a že nás neodradil ani nudný začátek, šlapání mezi křovím vodou po kotníky k Hrdlu Hornádu. Kaňon je totiž nádherný a na Slovensku nemá obdoby. Dá se prohlédnout i pěšky po turistické trase, ale ze dna kaňonu je to lepší. Bílé vápencové skály, zelené lesy, nad nimi úzký proužek modrého nebe s bílými beránky. Turisté na lávkách a železných stupech nad námi. Kytky, skalničky, ptáci s jejich písničkami, zurčící voda. Jen jedenkrát bylo nutné obnést dva či tři padlé kmeny. Uprostřed kaňonu je možnost občerstvení v bufetě Letanovský mlýn, hned za ním je starý kamenný Kartuziánský most. Před koncem potok nabývá na síle, podemílá skály, vpravo se jen na chviličku mihne kaňon přítoku Biely potok. A meandry, meandry a meandry. Skoro jsme rádi, že dnes to na skály vůbec netáhne. Končíme v Čingově, stihli jsme to akorát do začátku deště, který jsme přečkali v tamní restauraci.

Pro nástup na střední část o deset let dříve a za mnohem lepšího stavu vody jsme zvolili Spišskou Novou Ves. Přijeli jsme vlakem a od nádraží si to meteme nejkratší cestou k řece. Je to necelý kilometr. Tam jsme za mostem mezi paneláky na krátce střiženém trávníku nafoukli loď a vykročili k vodě. A já šlápla do úzké díry po nějakém kůlu, co byla tak zakrytá delšími stébly, že nebyla vůbec vidět. Noha se mi tam nevešla, zkroutila se a já si podvrtla kotník. No, tím se naštěstí nepádluje. Opatrně jsme sedli do lodi a než jsme se stihli rozkoukat, přišly dva sjízdné stupně, trochu větší, než jsme čekali. Hodily s námi, že jsme se div necvakli. Ale dál už to bylo v pohodě. Přesně taková řeka, jakou si představuji na pohodové dovolené. Tekoucí, s malými peřejemi a zajímavým okolím.

Hornád tu obtéká severovýchodní cíp Slovenského Rudohoří, po levé ruce máme méně známá pohoří Levočské vrchy, Branisko a Šarišskou vrchovinu. Střídá se příroda s vesnicemi a městečky, v údolí otevřené úseky s lesy, občas se ukáže skalnatá stráň. Ani nahnuté vrby už na nás úplně nedosáhnou, ale v jejich větvích nad vodou je zachyceno neuvěřitelné množství odpadků. Kraj je protkán romskými osadami a je to znát.

Po cestě až do Ružínské přehrady byl jediný sjízdný stupeň v Matejovcích nad Hornádom a jediný jez mezi Kolínovci a Krompachy. Jeho přenášení ale stálo za to. Připomínalo mi jez na Svratce v Předklášteří, také nebyla jiná možnost než vytáhnout vše z vody vpravo do malého kopečku a tam přeběhnout železniční trať. Lávka přes náhon byla zamčená.

Podle mapy.cz je ještě jeden jez kousek před Margecany, buď od té doby přibyl, nebo mi vypadl z paměti. V Margecanech začíná vzdutí Ružínské přehrady. Je víc než 20 kilometrů dlouhá, schovaná v příkrých lesnatých stráních a na hladině plná petflašek, které přinesli Hornád a Hnilec.

Na začátku byly břehy posety podivuhodnými přístřešky s rybáři, dál už bylo liduprázdno a táboření v jedné z prvních zátok příjemné a nerušené. Odpoledne dalšího dne jsme se přiblížili k hrázi a zastavili až úplně u ní. Ale zdání opuštěnosti klamalo, neušli jsme pozornosti hrázného. I když už jsme stáli bezpečně na břehu, byli jsme vykázáni zpátky za bóje, čímž se už tak dlouhá přenáška vysoké hráze stala ještě delší a díky trnkám ve svahu i komplikovanější. Snášení barelů z příkrého svahu jsme si pak na opačné straně usnadnili jejich spuštěním z mostu na koňadře.

Tím jsme se dostali na hladinu vyrovnávačky Malá Lodina a o 4 kilometry dál jsme zleva přenesli další hráz.

Ještě i pod ní Hornád pěkně tekl mezi kopci, nocleh jsme si našli na rybářském flíčku. Další den už se kopce pomalu snižovaly, obcí přibývalo, ale další překážkou v toku byl až jez v Družstevné pri Hornádě. Zastavili jsme se tam na jídlo a než jsme se vrátili, naši loď si prohlížely romské děti.

A pak se před námi objevily Košice. V Košicích začíná další tvář Hornádu, do jehož běhu začal pravidelně zasahovat člověk. Přijeli jsme za vysokého stavu vody, tak řeka pořád pěkně tekla, přestože se v ní začaly objevovat zpomalovací stupně. Jeden, druhý, třetí. Byly si podobné, všechny bezproblémově sjízdné, ukolébalo nás to.

A pak jsme uviděli hladinu kdesi hluboko pod námi, před námi se objevil pořádný schod. Už jsme si netroufli zastavit. Na březích nebylo krom krátce střiženého trávníčku čeho se chytit, tak jsme to aspoň rozpádlovali, co to dalo, a začali se modlit.

Skok z jezu jsme ustáli, ale z válce nás to nechce pustit. Zabíráme, co můžeme, a pomalinku nás to táhne zpátky. Už cítím tu zimu, co zpod jezu táhne, a pak se nám s Jarkem podařilo zabrat v úplně stejném zlomku vteřiny. Byl to přesně ten záběr, který posunul špici lodě za válec, další záběr je na mně a tím třetím už jsme z nebezpečí venku. Uf, to bylo o fous. Ještě následovaly další stupně a ještě jeden jez, ale ten už jsme postřehli zdaleka. Na jeho břehu je zmrzlinárna a v té jsme oslavili přežití trojnásobným kopečkem.

Ještě chvilku se Hornád rozběhl, ale pak už byla další jízda dost fádní. Další sjízdné stupně v pravidelných intervalech, mezi nimi rovná a stále zpomalující voda. A kolem nás nížina. Utábořili jsme se na soutoku Hornádu s Torysou, bylo tam bahnité dno a ráno se chytil jelec.

Ale když jsme později v obci Ždaňa uviděli další obří jez, cestu do Maďarska jsme si rozmysleli a raději se vrátili výš do Spišské Nové Vsi a sjeli úsek do Margecan (o tom jsem psala výše). Když se ve Ždani balíme, přišel k nám místní děda a ptá se, co to vezeme v těch barelech. Že před chvíli tudy jeli Maďaři a ti to měli taky. „No přece mač,“ říká Jarek. Dědovi to vysvětlení stačilo, tak jsme ho při tom nechali.

Slávka