Roky už jezdíme tábořit na krásnou louku se studánkou u říčky Střely poblíž Kozlova. Letos v létě jsem se konečně dočkal po deštích takového vodního stavu, že mělo smysl spustit na vodu plastovou kánoi u mostu na silnici Kozlov - Kojšovice.

Po zkušenostech z českých potoků očekávám podlézání a přelézání padlých stromů a časté vrbičkové houštiny. Nic z toho se na horní Střele kupodivu nekonalo – jediná dvě místa, kde bylo nutno opustit loď, jsem potkal až kousek nad žlutickou přehradou a houštiny nikde. Občas meandr, občas peřejky, občas tůňky a pomalejší proud.

Střela je lemována loukami a lesy, v údolí nejsou vesnice a téměř ani chaty, dokonce jím nevede ani turistická značka, natož silnice. Zato skautských táborů jsem v této liduprázdné krajině potkal několik. Přítomnost četných bývalých mlýnů prozrazují zbytky náhonů a kamenité peřeje na místě rozpadlých jezů. Drhnutí v peřejích plastovka zvládá bravurně, navíc pod ústím Bochovského potoka vody zřetelně přibylo a peřejky jsou příjemnější.

Pohled na stav vodočtu u Sovolusk dává za pravdu vodáckému limitu pro tento úsek (65 cm). Nicméně i při těch mých 59 cm byla jízda v singlu opravdovým vodáckým zážitkem v české divočině. Končím po 7 kilometrech u česel před přehradou. Voda si už dávno vybrala cestu jinudy, a tak česla 50 metrů od řeky vypadají podivně.

Pro mne teď začíná méně zábavná část plavby osamělého vodáka. Nakládám loď na kolečka a táhnu ji 2 km po lijáky rozryté lesní cestě z hlubokého údolí Střely až do Sovolusk. Pak už jen indiánským během do Kozlova pro auto a moje úspěšné vodácké odpoledne končí.

Tomáš Frantík