Setkáváme se u mostu přes Svratku v Borovnici a pendlujeme nahoru. Máme v plánu nastoupit u Milov a splout si horní úsek řeky. Když ale přijíždíme k rekreačnímu středisku, Svratku nemůžeme nějak objevit. Pod silnicí se nachází močál a koryto řeky není vůbec patrné. Chvíli se rozhlížíme, ale tady bychom zabloudili. Ani nevíme, kterým směrem jde proud. Jedeme níže do Českých Milov a hledáme cestu k řece. Silnice vede daleko a most zde není. Nakonec se rozhodujeme použít cestu mezi domy a chalupami, která nás dovede až k řece. Na místě se prochází pán s dítětem, který nás ubezpečuje, že tady vodáci opravdu začínají. Netrvá dlouho a za chvíli je u nás další auto s kajaky na střeše.

Nasedáme pod nízkou lávkou u staré roubenky. Z minulých článků jsem se dozvěděl, že se lávka nemá používat jako startovací rampa, místním se to pro poškozování lávky nelíbí. Vyrážíme na úzký tok s temně čistou vodou. Připomíná mi to šumavské nebo severské toky, které protékají rašeliništi.

Velmi rychle po startu začnou řeku obklopovat lesy v mělkém údolí a objevují se peřejnatá místa s někdy i poměrně velkými kameny. Vodu máme velmi pěknou, projet se dá dobře všechno. Žádné padlé stromy nebo nepodjetelné lávky zatím nejsou, ale v toku vidím minimálně dvě nové lávky, které voda strhla. Okolí je nádherné a na rozdíl od toků v okolí, jako je Krounka, je i čas na kochání.

Bohužel po pár kilometrech vyjedeme z lesa a tok se zpomalí. Začíná protékat loukami s chatami a domy roztroušenými na svazích. I když má stále pěkný spád, evidentně v korytě nejsou žádné kameny, o které se by voda alespoň zčeřila. Už se začínám trochu nudit, když přichází první ze dvou jezů. Z lodě vidím průjezd při pravé straně, ale jsou tam docela kameny. Nakonec to skáču jen já, ale nějaký extra požitek z drbání lodě v podjezí to není. Lenost holt zvítězila.

Pod jezem se charakter opět mění, přibývá peřejí a zajímavějších míst. Tok se trochu rozšiřuje, častěji protéká mezi lesy s obtížností do WW I+. Zazimované chaty a sruby na nás občas mrknou v jinak zcela opuštěné krajině. Je to tu moc hezké, takový klid a podzimní barvy listí dokreslují malebnost tohoto úseku.

Z lesa postupně vyjíždíme do luk a meandrů. Rychlost proudu opět klesá a my se pomalu blížíme k závěru v Borovnici. Poslední, co nás čeká, je jez před Borovnicí. Vůbec se nám nelíbí. V podjezí je vidět, že je málo vody. Uprostřed se mi ale zdá, že by to mohlo jít. Zkouším z lodě nahlížet přes korunu, jenže podruhé se mi lenost nevyplatila. I když každému na kurzu říkám, že má zastavit v bezpečné vzdálenosti a nenajíždět k jezu ze shora, protože by mohlo dojít ke stržení proudem, tak to poruším. Se slovy: „Tady to nepůjde,“ zkouším pádlovat pryč od jezu, jenže ono už to nejde. Chvíli vzdoruji, ale jsem nekompromisně sežrán, a protože nestačím loď srovnat, skáču bokem. Trochu vyklepaný situaci ustojím a vyjíždím mezi kameny a klacky k mostu, kde končíme.

Svratka mě v tomto úseku mile překvapila. I když obtížnost není nijak vysoká, krásné okolí, neustálý, rychlý proud a pěkné peřeje dávají Svratce tu nejlepší reputaci. V Borovnici jsme měli na vodočtu 129 cm (5,66 m3/s), což bych považoval za optimální vodu. Na trase jsou celkem dva padlé stromy, kvůli kterým jsme museli vystoupit a dva jezy, jinak se vše dalo projet. Celkem jsme ujeli 12 km za 2 hod. a na tento úsek se budu velmi rád vracet.

Petr