Ráno jdu obhlídnout katarakt u pily a vodní stav. Noce nezklamala a voda je velmi dobrá. Balíme a jedeme do Cusiano. Cestou zastavujeme u slalomky a prohlížíme. Volíme osvědčenou taktiku, že zastavíme u startovacího mola, jedni půjdou jistit a druzí pojedou. Nasedáme pod silničním mostem v Cusiano. Ve vesnici Pelizzano byly prováděny nějaké stavební úpravy a bagrování, ale je to vše průjezdné. Obtížnost se začíná z WW II pomalu zvyšovat, není pořádně kde zastavit či odpočívat mezi jednotlivými peřejemi a už jsme v Mezzano na začátku slalomky. Zastavujeme a čekáme na zajištění. Pak se odrážíme a hurá na to. Horní část docela jde, pokud se sleduje proudnice. Zajímavé místo přichází u ústí nějakého malého potoka vpravo, kde je uprostřed řeky kámen a musí se objíždět. Pak následuje větší stupeň. Máme vymyšlenou trasu, že kámen objedeme zprava u břehu, a pak musíme přejet doleva a sjet stupeň v levé části. Za mostem se musíme narvat vlevo do bazénu, i když proud teče od něho.

Rovnám loď, abych byl připraven na přejezd doprava. Přichází nevýznamný váleček, kterého jsem považoval za bezproblémový. Už se dívám, jak předeme vpravo, ale on si nás chytá a zacloumá s námi. „Ne, tady se koupat opravdu nechci!“ Trochu nás sice rozhází, ale zvládáme to. Přesun stihneme na poslední chvíli. Objíždíme kámen a makáme doleva, kde si na nás brousí zuby pořádné vlny ve stupni. Středem nejedeme, tak jsou největší a raději to právě objíždíme trochu zleva. Měl jsem z něho větší obavy, skáčeme ho však v pohodě. Pak jen zabrat, abychom se vymanili z hlavního proudu a najeli do bazénu. Druhá posádka si to rozmýšlí a raději přenášejí. Mezitím nás míjí několik českých raftů. Na Noce je doslova přečechováno. Někteří nestačí zajet do bazénu, tak se skupiny pěkně trhají. I dále není v podstatě s raftem kde zastavit.

Pokračujeme k prvnímu mostu v Dimaro, ale obtížnost mi nepřijde nějak menší, než u slalomky. Stále to valí, není kousek klidné vody a vracáků je taktéž pomálu. Musíme být neustále ve střehu. Pod Mestriago se to trochu uklidňuje. Na jezu, který má udělanou šupnu pro sjetí, chvíli trénujeme v malém válci, který se pod ní dělá. Pak sjíždíme k prvnímu mostu v Dimaro, zastavujeme vlevo, abychom vynesli lodě a přejeli pod jez v Monclassico. Horní část v délce zhruba 10km jsme zvládli za 2 hodiny, ale to jsme se výrazně opozdili na slalomce. Chvíli nám trvá přejezd. Situace na vodě stále stejná, není času na odpočinek, neustálé peřeje, kameny, kaskádky, vracáků velmi pomálu. Zastavujeme před stupněm u Male a obhlížíme ho. Sjíždíme ho u levého břehu a opět nastupují samé peřeje.

Pak vidíme za zatáčkou lávku a pod ní je natažená nějaká síťovina s velkou cedulí lidské lebky. A sakra, co je tady za překvápko. S obtížemi zastavujeme u pravého břehu a jedeme se podívat. Jedná se o nějakou stavební úpravu koryta, kdy vybagrovali asi kameny a navezli je na pravý břeh jako hradbu. Kolem nás projíždí komerční místní raftaři a ukazují, že je to průjezdné. Na druhé posádce je vidět, že toho začínají mít plné zuby. "Jak jste na tom," ptám se jich. "Moc se nám nechce," dostávám odpověď. "Je to tady samý válec a peřeje a mně už je v podstatě jedno, kam a do čeho padám. Navíc máme v Orinocu neustále vody, nestačí vytékat." "Tady nemáme jak se dostat pořádně k silnici, tak to ještě chvíli vydržte," odpovídám na jejich unavené pohledy. Kdybych tušil, co bude následovat, asi bych cestu hledal a nikdy toto neříkal. Pokračujeme tedy průjezdem upravovaného koryta, kde jsou docela solidní vlny a po chvíli jsme opět v tom samém. Blíží se zatáčka a je vždy velmi těžké v této vodě odhadnout, kudy a jak dál pokračovat. Zastavit není čas a ani není pořádně kde. A tak najíždíme do zatáčky a zase nějaká kaskáda. Vlítneme do ní u levé strany a najednou se celá loď propadá do nějaké ohromné žumpy. Vlna s kohoutem proti nám stojí jako zeď. Hup a už jsme ve vodě. Oba vyplaváváme a držíme se lodě. Bob se vpředu nějak divně chrundí, tak volám: "Nohy, plavej nohama napřed!" Společně pak dotlačujeme loď ke břehu, kde naštěstí není takový proud. Druhá loď zastavuje u nás a je rozhodnuto. "Dál teda rozhodně nejedu, zvláště po tom, co jsem vás viděl. Ani náhodou," vychrlí na nás Richard, než se stačíme oklepat. Naštěstí je nedaleko nějaká cesta a tak přejíždíme na druhou stranu a balíme.

Vzhledem k tomu, že je ještě docela málo hodin, přejíždíme na Passirio. K němu se dostáváme okolo 18 hodiny. Začíná být jasné, že toto bude naše poslední řeka zájezdu. Richard odmítá zítra vstoupit do lodě a navíc nás čeká dlouhá cesta domů. Nastupujeme u mostu před St. Leonard a chce to sjet dolů k lanovce v Salthausu. Je to zhruba 9 km. Jen co do toho opět vjedeme, začíná podobný charakter řeky jako na Noce, ale vody není nijak mnoho. Dá ve však jet. Zase to valí, samé peřeje a válce. Poptáváme první stupeň. Jdeme si ho prohlédnout a jdeme na něho. Vjedeme tam, buch, buch, buch. Trochu málo vody. Signalizujeme druhé posádce, že to nemá smysl, ať to přenesou. I když jsme ujeli jen pár kilometrů, opět přichází únava. Následují malé stupínky s vývařištem, které jedeme. Na jednom z nich jsem skočil Bobovi až na záda, jak mě to vykoplo. Blížíme se k dalšímu stupni a již z dálky slyšíme nějakou vymýlačku hlavy. Na louce u vody právě dnes mají velký mejdan Harlejáři, takže to prostě musí být slyšet. Burácení reprobeden přehlušuje i rachot vody. Po prohlédnutí se neprve rozhoduji jez sjet, ale je potřeba se trefit v nájezdu. Pak tam jsou kameny a méně vody, takže když se netrefíme, mohlo by to s námi zacloumat. Vzhledem k únavě rezignuji sám před sebou a přenášíme. K mostu u lanovky je pak jen skok, ale jsme rádi, že končíme. Začíná se i smrákat a dnes jsme si už užili světa dostatečně.

Ještě v noci přejíždíme do Vipitena (Sterzingu), kde nacházíme levný kemp. Vzhledem k únavě to balím krátce po půlnoci. Ráno při průjezdu městem jen smutně pohlédnu na Isarco a odjíždíme k rakouským hranicím. V Rakousku volíme trasu podél dálnice, jelikož chceme hned přejet do Německa. Poslední pokus zlomit ke krátkému sjezdu někoho z naší výpravy zkouším při pohledu na rakouský Sisl. Pěkně to docela teče a tak lákám. Nikdo však nemá chuť do toho jít se mnou. Pokud bych někoho na vodu přesvědčil, tak bychom domů asi nedojeli. Přijeli jsme k nám zhruba v 19 hodin a to musel ještě Bob jet dalších zhruba 250km do Ostravy. Letošní akce je za námi a i když se Švýcarsko na nás vyřádilo, tak Itálie k nám byla velmi přívětivá. Příště hurá rovnou do Itálie.

Petr