Vše začalo celkem nenápadně. Začátkem léta jsem měl jako obvykle pádlovat na Balkáně. Zavolal ale kamarád Tomáš, že jede zase do Gruzie prozkoumat další kouty a co já na to. Navíc mne popíchl slovy: „ A mohli bychom zkusit i nějakou řeku.“ To už v mé vodácké duši mocně zarezonovalo, a když mailem poslal pár fotek z Kavkazu, už jsem řval nadšením. ANO! Volba padla na region Racha (Rača), který leží severně od druhého největšího města Kutaisi (region Imereti).

Jak se tam dostat?

Variant je mnoho, ale kdo se nechce úmorně plahočit cestou-necestou autem, volí jednoznačně letadlo. I zde je pestrá škála, přestože nějaký naTvrdlý politik zrušil přímý let Praha – Tbilisi. Dnes se lítá s přestupem přes Varšavu, Budapešť nebo Kyjev a tady již záleží jen na šikovnosti a troše štěstí, jak získat co nejlevnější letenku. My jsme nakonec zvolili přímý let Katowice – Kutaisi s maďarským Wizzairem (letenka cca 7000 Kč). Jednak to byl dobrý startovní bod pro náš směr a jednak podnikaví polští domorodci u letiště předělali své sady a zahrady v parkoviště, kde lze nechat svého miláčka na kamerou hlídaném place za cca 500 Kč na 14 dní. Pro ty, kteří by přeci jen zvolili kilometry za volantem, jedna rada. Jeďte přes Turecko a Arménii. V případě severní větve vás čeká nevyzpytatelná Ukrajina a pak Rusko, ze kterého se sice dostanete k jejich přátelům do Abcházie, ale odsud už to nejde k jejich nepřátelům do Gruzie. Tedy prý ano, ale jen pěšky s Barakou v ruksaku, o kajaku raději nemluvě. Pro dobrodruhy pak doporučuji cestu po stopách ruské armády ze Severní Osetie do Jižní skrze tunel. Výsledek ovšem vidím bledě, tak jako Gruzíní v roce 2008.

Rychlost 30 km/hod

Našinec zvyklý na to, že si svá plavidla rovná do vleku, aby měl v kufru dost místa. Tady na to může zapomenout. „Asfalt“ končí v Gruzii 10 km za městem (velkým), po dalších 10 km by vleku upadlo kolo, a pak už není třeba řešit, jestli chcete na vodu, protože ten vlek už za vámi nebude. Loďky je třeba mít na střeše (případně kufru) a zvolit vozidlo 4x4. Věřte, že nebudete litovat. Díky super známostem naší Ivany jsme měli k dispozici Mitshubishi Delica 4x4 s gruzínským kamarádem Sosou, ze kterého se vyklubal správný chlap a horolezec k tomu. Bral si 250 GEL (lari) na den (1 lari = 10 Kč), v pěti lidech tedy 500 Kč na hlavu a den (auto je 7+1). Bylo to k nezaplacení. Znal cestu, dopředu zajistil i ubytování s jídlem (50 lari a jídlo nesníte), promlouval s místníma o možnostech a my se nemuseli kodrcat všudypřítomnými „maršrutkami“, které jsou sice levné, ale řidiči čekají, až je auto plné a směr cesty mají jen v gruzínštině. Pak se musíte ptát, kde vlastně jede, jinak pojedete do Prahy, do Podolí, …. Půlka aut je v Gruzii s pravým řízením, tahají to z Japonska, „pravá“ je levnější. Sosa je vynikající řidič s „pravou“ a my si posléze zvykli, že plná čára je pouze orientační, rozděluje vozovku na dvě poloviny a že krávy a prasátka se pasou všude, takže se kličkuje nejen mezi dírami, ale i mezi zvířaty. Všichni jsou v pohodě, žádný debil ani kokot tady není.

Řeky Gruzie a řeka Rioni

Řek je tady hodně až srdéčko poskakuje. Kavkaz je rozsáhlý a vysoký přes 5000 m. Většina toků jsou tedy ledovcovky, které sypou dolů, když je teplo, včetně Rioni. Sezóna je příjemně dlouhá, u většiny řek duben – říjen. Vodní stavy hlavních řek jsou k mání na meteo.gov.ge/hidro, vodočty v místě splutí však budete hledat těžko. Pro českého vodáka dychtícího po správné informaci mile překvapí, že vyšel Kajakářský průvodce Gruzie v anglické verzi. Je zde velmi dobře popsáno 9 řek, úseky, nebezpečí, obtížnost, atd. a mezi spoluautory najdeme Pavla Lichtága. Touto cestou chci říci, díky Pavle. U nás jsem průvodce neviděl a v Gruzii ho seženete náhodně. A protože náhody nejsou, tak ho mám. V případě zájmu zapůjčím. Studujte dobře a raději ke psaným obtížnostem přidejte půl stupně, vodních šíleností je tady víc než dost.

S naší Rioni jsme se setkali hned v Kutaisi, kterým protéká a mé oko líbivě koukalo na svižnou WW II. To jsem ještě nevěděl, že má v zásobě jiný kalibr. Rioni pramení ve výšce 2960 m, aby po 327 km odevzdala svou vodu Černému moři. Prakticky po celé délce ji lemuje silnice, a tak můžete nahlížet téměř do všech prásků od WW II – WW V. My jeli napřed do Ambrolauri (hlavní město regionu Rača). Pokud pojedete „zkratkou o to delší cestou“ směrem na Tbilisi, odbočíte na Terjolu a projedete kopce přes Tkibuli, budete tam rychleji, mnohem rychleji. Z Ambrolauri pak pořád kolem Rioni do Oni, abychom se dostali do poslední obce Shovi v SV cípu Rači. To je ovšem už údolí Chanchakhi river, nenápadného 10-15 m širokého potoka, který napájí ledovec pod stejnojmennou čtyřtisícovkou. Kdo má rád, lépe řečeno, dokáže sjíždět kontinuální WW III-V s absencí vracáku ale s přítomností dobře položené kládičky, račte vstoupit, okolí je nádherné.

Konečně na vodě

Do Gruzie jsem nejel na vodu, ale když už to ten Tomáš navrhl, tak mu to přeci nebudu vymlouvat. Lodě jsme netahali, objednali jsme si pomocí Sosy místního rafťáka. Chanchakhi river jsme raději vynechali a já přemýšlel, kde nasedneme na vodu my. Já vodák, Tomáš taky, Iva něco málo sjela a František s Andreou už byli na raftu taky, na Vltavě. Koukal jsem do řeky jako vejr a nezdálo se mi, že by její čardáš šel pod WW III. Nad obcí Utsera je krátká, ale čtyřko-pětková soutěska, tak jsem si říkal, snad nepogibnem v nějaké ruské ruletě.

Soutěska naštěstí zůstala za námi a my uviděli červený raft (45. silniční kilometr). Mladý Gaga přijel z Tbilisi a já zaostřil na equipment v očekávání, že uvidím nějaké Hiko. Vysloužilý rakouský raft s tyrolským licenčním číslem a záplatami zřejmě brázdil Ötz. Helmy Bumper - dobrý, vesty budiž a už jsou tady neopreny. Pro chlapy dlouhá klasika, pro dámy šortky a neoprenové vesty, botky ano, bundy ne. No, slunce dnes úplně není, když někdo zaplave, tak to bude o morále. A jak to Gaga vlastně umí? Dal instrukce a jde se na Rioni, která sice zmoudřela na WW II-III, ale šlape pěkně na plyn. Po té, co se dověděl, že jsem kajakář (ne ode mne), dostal jsem výsostné místo pravého háčka. Přátelé uff, Gaga to umí a umí to skvěle. Ví, co dělá, jede hlavou, není střelec a velí jako správný guide. Vlny jsou velké ale přehledné, místy WW III, ve zlomech možná III+. Dle Gagy je voda na normálním stavu 15 m3/s, i když za některým šutry jsou slušné žumpy. Těch 15 kubíků je Čeňkárna, která neurazí, tady ani náhodou. Můj hrubý odhad tak 80. Asi 2 km nad klášterem Barakoni, ležícím na soutoku s Lukhnun river, poprvé zastavujeme. Gaga si jde prohlédnout soutěsku, kde je pár balvanů autobusů. Vrací se se slovy „je to OK“, ale musíme zabrat. Najíždí přesně, my makáme – vse vperjod, leva nazad, traverz na druhou stranu velké žumpy, nebojím se to označit, že klepeme na dveře WW IV. Očí kamarádů nesou stopy strachu, Iva už potřetí řekla, že je Tomáš mrtvý muž. Bohužel nemám fotky. V místech, kde byl relativní klid, byste řekli, že jsem na Berounce a v těchto místech fakt klid nebyl, navíc ta zodpovědnost háčka! Druhá soutěska následuje těsně před cílem u mostu na Khimsi (75,5. km). Také téměř WW IV, ale již bez balvanů. Máme to za sebou, holky trochu zmrzlé, ale všichni šťastni, 35 km za 2:40 hod. je slušný výkon. Gaga dává vítězné cigárko, děláme fotky a jeho kolega řidič, který sloužil v 80. letech v Olomouci a Bruntále spokojeně pokyvuje - vy maladci. Cena byla celkem dost, jel z Tbilisi, což je přes 200 km a chtěl za nás 800 lari. Gaga vlastní raftovku Jomardi, obvykle jezdí Černou a Bílou Aragvi a ceny se pohybují mezi 65 – 75 lari na osobu. Nelituji toho, chtěli jsme to a bylo to fajn. Okolí a příroda je bez komentáře.

Kam až po Rioni

Od našeho cíle se řeka zklidňuje na WW II a začíná možnost Baraky na klid. Je možné jet až do Kutaisi na vzdutí přehrady, což je přes 100 km a nudit se rozhodně nebudete. Rioni stále valí. Pod Kvishari a Alpanou jsou dva fantastické vápencové kaňony, ten druhý dost dlouhý. Možnost nástupního místa je tam, kde je řeka u cesty. Snažili jsme se do toho koukat z autobusového efektu, ale neviděl jsem hůř než za 3 s tím, že se dá zastavit. Dověděli jsme se, že je tady v plánu výstavba platiny (přehrady). Obávám se, že pro Gruzii ale cenu platiny nemá. Snad se tak nestane a ztroskotá to na nedostatku peněz. Je čas tedy vyrazit, ať to stihneme splout.

A co na závěr

Pojeďte do země s fantastickou kuchyní, nádhernými lidmi, kde se vývoj zastavil po pádu SSSR. Gruzie je nedodělaná a potenciál turismu je obrovský a těch řek! Ty lidi na to čekají, jen je třeba jim ukázat jak. Já se zamiloval a příští rok chystám expedici se studenty. Máme zde velmi dobré kontakty na spolehlivé průvodce a řidiče, ubytování, zajištění jízdy na koních, rafty ad. Kdo máte zájem o informace či zajištění takovéto akce, tak mi můžete napsat na kedar7@seznam.cz, nebo přímo kontaktovat Toma a Ivu na www.dogruzie.cz. A pamatujte, klíčové slovo ke gruzínským srdcím zní - Czechoslovakia.

Na vodě a v životě vše dobré Radek