V roce 2001 vyšel na raftu článek Jak se správně utopit? Při jeho nedávné četbě jsem si oživil vzpomínky na vlastní příhodu, která se mi kdysi stala.

Podotýkám, že příhoda je již staršího data. Stala se v době, kdy někteří kamarádi z našeho spolku se mohli pochlubit tím, že v Rakousku viděli plastové lodě a jedna kamarádka se dokonce holedbala, že měla tu čest pocítit plastovou loď na vlastní kůži (zkrátka jí majitel lodi – snad Rakušan, či Němec – při neopatrném zvedání lodě onou lodí praštil po hlavě, až se jí udělaly mžitky před očima). Z toho je vidno, že nejen na vodě, ale i na břehu u vody je třeba myslet na bezpečnost a helmu sundávat až v dostatečné vzdálenosti od vody. Přes skutečnost, že od mé příhody se Otavou prohnaly již miliardy kubíků vody, nedokázaly smýt moje vzpomínky na to, jak si se mnou řeka ve spolupráci s lodí pohrála; i když některé detaily už lehce omyté jsou, ale ty pro příběh nejsou až tak podstatné. Bylo mi tehdy nějakých 16 let. Mé vodácké zkušenosti byly bezmála stejně dlouhé, jako můj život. Poprvé jsem byl na vodě ve dvou letech s rodiči na Ohři a od té doby jsem v lodi seděl několikrát do roka. Od svých osmi let jsem jezdil sám na kajaku (rozuměj: sám sobě lodivodem, nikoliv sám, bez doprovodu dalších posádek) a zoceloval se peřejemi, stupni, jezy a šlajsnami spousty českých toků. Moji první Čeňkárnu jsem jel ve 12 letech. Tuto vodu jezdíme pravidelně v prvním květnovém týdnu, čili v době, kdy největší vlna bývá zpravidla pryč, ale na vrcholcích Šumavy bývá ještě dost sněhu na to, aby probouzející se jaro dodalo řece a vodě dost sil. Tak akorát na to, abych přes trochu strachu měl dobrý pocit ze sjeté řeky.

S vodou jsem tedy jisté zkušenosti měl, jenže mé vodácké znalosti měly jedinou slabinu, ale zato dost silnou: Jakákoli absence umění eskymáckého obratu. V té době jsem se ho neměl jak naučit, jezdím pravidelně jen lehčí vodu – do II+ a v mém mládí mi nepřišlo potupné vykrysit, vyplavat, chytit loď, vylít a znovu nasednout. I v té Čeňkárně 1x za rok jsem si vždy vybíral, pokud možno lehčí stopu a vždy jsem byl obklopen dalšími dvěma až třemi zkušenými vodáky, kteří v nouzi pomohli.

Na tuto jarní vodu mi táta sehnal z vodáckého kroužku od nich z podniku „perfektní závodní kajak“, na kterém mi to pojede samo. V čem byl kajak tak perfektní? Měl malou díru, z lodi se při cvaknutí nedalo vypadnout, pro eskymácké obraty naprosto ideální. Nalézání do lodi znamenalo tento postup:

1. Sednout si na límec a strčit nohy do lodi.
2. Vzepřít se na límci rukama, otočit se na bok, pokrčit nohy a po boku se celý nasoukat do lodi, u toho se pokusit neodřít si kotníky a oba boky (jeden o sedačku, druhý o přední stranu límce).
3. Otočit se zpět na záda a couvnout lehce zpátky do sedačky.

Ale to jsme zjistili až na Šumavě. Shánět před sedmnácti lety na poslední chvíli jinou loď, notabene téměř 200 kiláků od domova, byla věc nemyslitelná. Řeka nebyla nějak přehnaně rozvodněná, již jsem ji párkrát jel s minimem cvaknutí. Doufal jsem, že při případném vykrysení mě loď pustí. Přesto jsem ale na vodě neměl dobrý pocit. Vyrazili jsme. Vzhledem k okolnostem jsem si vybíral co nejlehčí trasu, žumpu v půlce Čeňkárny jsem „zbaběle“ překonal přeskákáním kamenů vlevo na mělčině. Dával jsem si sakra pozor na náklony a na tréninkové traverzování a blbnutí ve válečkách, vlnách a vracácích jsem se zcela vykašlal. Přesto chyba přišla. Jeden menší váleček vypadající naprosto neškodně mě přidržel a otočil.

Stihl jsem se ještě nadechnout, než se nade mnou zavřela hladina. Pouštím pádlo, strhávám špricku a zkouším vystoupit. Stehny narážím do předního okraje límce, ale zadek se mi nedaří přervat přes zadní část límce. Vzpírám se podruhé, potřetí, ale lehká panika mi nedovoluje zvolit výstup z lodi postupem dle výše uvedených bodů 3) – 2) – 1). Instinktivně se zakláním, jakoby si „lehám na záď lodi (pokud se hlavou dolu dá můj počin nazvat leháním), ukláním se do strany v naději, že se mi podaří nacpat hlavu až nad vodu a přibrat do plic nový kyslík. Kupodivu se to daří, mezi dvěma vlnami se bok lodi dostává nad vodu dostatečně na to, abych si trošku přidechl a abych viděl tátu, který plul na lodi vedle mě.

„Proč mě, sakra nepomůže? Proč mě neotočí zpátky?“ Blesklo mi hlavou. Samozřejmě dělal, co v dané situaci mohl, přinejmenším směřoval loď tak, abych to nekoupil šutrem do – byť helmou chráněné – hlavy. To dělá úspěšně, neměl jsem na horní půli těla jedinou modřinu či šrám. Asi se snažil loď v rámci možností i strkat ke břehu.

Další marné pokusy vysoukat se z lodě. Ač již nějakou dobu bez kyslíku, nemám pocit, že by mi chyběl. V ledové vodě mi ani není zima. Snažím se uklidnit, jednat racionálně, nepanikařit. Otočka na bok, vysoukat se z lodě… Pořád to nejde. Nedaří se mi přetáhnout koleno přes hranu límce. Co dělám špatně? Tam nad hladinou je táta, v dalších lodích kamarádi, na břehu máma, kamarádi… To jim to můžu udělat? Takhle se tu utopit? Sakra, chlape, celej život máš před sebou, moc sis neužil, nemůžeš to tu zabalit! Už ani nevím, pokolikáté se snažím zlámat si stehna, abych se uvolnil z lodi. A ještě jednou... Natočit se, vzepřít… Ale co… Kašlu na to. Prostě to nejde. Neměli jste mi dávat loď s malou dírou. Kašlu na vás. Je mi to jedno, topím se já, ne vy, je to můj boj a moje právo to vzdát. Pomalu vjíždím do černého tunelu, dělá se mi tma před očima. Přes to všechno mi není zima, nemám pocit, že by mi chyběl kyslík. Skoro by to chtělo napsat, že mi hlavou běží můj život, vzpomínky… Ale ne. Žádné vzpomínky, žádný film mého života se nekoná. Jen ta nicota, kdy si neuvědomuji žádné nepříjemné pocity. Vlastně je mi fajn. Tak moc fajn, že když najednou cítím, že se mi zadek svezl přes límec lodi, takže jsem vlastně volný, nemám potřebu to řešit. „No a co? Tak mam zadek z lodi venku. Říkal jsem, že je mi to jedno, už jsem se smířil s utopením, tak už mě neotravuj.“ „A to se jako fakt chceš utopit?“ ptá se mé druhé já. Fakt je mi to jedno. Prostě nevim. Asi se nechci utopit, ale vlastně se ani nechci neutopit. „Ale našim by to asi bylo líto.“ Napadlo mě. „OK.“ Párkrát kopnu nohama, udělám jedno tempo, kajak se mi sváží po nohou dolů, ještě jednou kopnu, jeden záběr, rozrazím hladinu řeky… a šok: protože nemám kyslík, zhluboka a sípavě se nadechuji. Sakra, ta voda je ledová, až mi svírá hrudník. Jsem v podstatě na 3 tempa od břehu. Vylézám na břeh a klepu se zimou jak drahý pes. Při pokusech o nádech sípu jak tuberák v posledním tažení. Bolí mě koleno.

Později zjišťuji, že mám otočené 2 nehty na ruce, modřiny na stehnech se díky podchlazení neobjevily, ale stehna bolí, jak kdyby mě do nich někdo třísknul kladivem. Brní mě celé tělo, ale jsem z toho venku. Po pár minutách se zklidňuji, už je mi jen zima. Ani jsem nevdechl snad žádnou vodu. Bohužel jsem se cvakl v místě, kde nebyla možnost dojít k silnici a do Rejštejna je to už jen asi kilometr. Voda už je lehčí, nejtěžší místa máme za sebou. Nechce se mi zpátky do lodi, ale za „přísné podpory“ mého otce do ní sedám. Ani nevím jak, ale dojel jsem do Rejštejna.

Ještě více než rok po události, když si ráno po probuzení šplíchám studenou vodu do obličeje, se zajíkám a nejsem s to se pořádně nadechnout.

Čeňkárnu jsem pak jel ještě asi dvakrát, už na jiné lodi, s dírou jak vrata do stodoly, ale už tam bylo víc strachu, než dobrého pocitu.

Od té doby jezdím na vydře, zoceluji se peřejemi, stupni, jezy (bezpečnými, samozřejmě) a šlajsnami spousty českých, moravských či polských toků do WW II+, a když vykrysim, vyplavu, chytím loď, vyleju a znovu nasednu. Pokud mohu srovnat závěry autora z článku v úvodu zmiňovaného, tak topit se opravdu není tak zlé, jak si vodou nepřitopený jedinec představuje, a stejně, jako druhý autor, tento způsob odchodu na onen svět nedoporučuji a doufám, že podruhé nezažiji.

Pavel Weichert