Po obědě jsem do plastové Vydry naložil svá tři robátka (3, 5, 7 let) a vyrazil po Berounce z Bílé Hory do Dolan, kam nám měla večer dovézt manželka spacáky a ráno pokračovat s námi s druhou lodí. Nedávno zapršelo a odpustili vodu z Nýrska, na Bílé Hoře teče příjemných 9 m³/s. Vzduch má přes 30^oC, voda přes 20^oC, takže jsme co chvíli ve vodě. Já si lebedím, jak děti trénují plavání ve vestě, protože „co kdyby“. Pohoda až nudná, Bééérounka, jen za letošek to s dětmi jedu počtvrté.

V pozdním odpoledni přistáváme v Dolanech a jdeme do kiosku na pivo (jedno) a kofolu. Děti se zahrabávají do písku a já píši ženě, že jsme bezpečně na břehu. Protože jsou děti obalené pískem, odmítám jim vydat čistý oděv a jdeme se umýt do řeky. Prostřední si bere vestu, chce si v ní ještě zablbnout. Z předchozích plaveb za menší vody si mělčinu u kempu pamatuji vybíhající daleko do řeky. Při přistávání ji bylo třeba trochu podjet, vždy se tu koupalo dost lidí, ale já tu nikdy do vody nelezl.

Cachtá se tu skupinka lehce lízlých mládenců, kelímky s pivem postavené na břehu. V duchu je škatulkuji na „takyvodáky“. Než pomohu nejmladšímu z klouzavého břehu, starší dvě už jsou ve vodě, nejstarší asi 5 m od břehu s vodou po pupek. Volám na ni, ať dál nechodí. Prostřední plave ve vestě, proud ji snesl asi 4 m a chci, aby se vrátila. Nepřibližuje se. Tak pozoruji, jestli jí to nejde, nebo provokuje. Mezi tím mi nejmladší popošel pár kroků po proudu (dva metry od břehu, voda po kolena). Najednou mizí pod vodou a jsou vidět jen plácající ruce. Startuji pro něj, chytám ho za ruku a brzdím. To už kloužu z kopce a nedošlápnu ani já. Mělčina je totiž jen úzká šíje tvořená naplaveným materiálem z potůčku tekoucího od Chrástu. Hned pod ní je na břehu nízká vrba, přes kterou se mi cesta na pevninu nezdá možná.

Zvedám malého nad hlavu, ale proti proudu a do kopce to nejsem schopen ujít. Odrážím se ode dna, že zpátky za cenu pár jeho loků doplavu. Když se vynořím nad hladinu, je už na hraně mělčiny jeden z mládenců, tak mu malého podám. Zařvu na nejstarší, ať maže na břeh a plavu pro prostřední, která je už dobrých 10 metrů po proudu. Pod ní jsem během chvilky, ale zpátky proti proudu to moc nejde. Mám boty, strkám ji za zadek každé druhé tempo a k mělčině se blížíme jen pomalu. Zhruba ve dvou třetinách cesty vidím, jak pod vodu mizí nejstarší, ale další z mládenců ji hned tahá ven. Podle pozdějšího vyprávění stála na hraně mělčiny a nebyla se schopna naklonit proti proudu, aby mohla odejít. Pak jí to podklouzlo. Kluci už dosáhnou z mělčiny pro prostřední, takže doplavu, popadnu dech a poděkuji jim za záchranu dětí. Převlíknu děti a proberu s nimi pravidla pro příští koupání.

Martin „Poustva“ Janda