Po mnoho let, kam až moje paměť sahá, jsem žil v přesvědčení, že jsem se narodil jako (horo)lezec. Vetšinu školního života jsem strávil snahou na něco vylézt a pohyb vzhůru zůstal mým oblíbeným i v letech následujících.

Jenomže, jak čas plynul, přistihl jsem se, že najednou místo skály, maglajz pytlíku či cepínů držím po většinu času v ruce pádlo. Místo Montany či Jamesáku si najednou kupuji vodácké časopisy, a že i zaměření mnou navštěvovaných webových stránek se značně změnilo.

A tak se stalo, že jsem před nedávnem narazil na soutěž o Nejaktivnějšího vodáka roku 2012. Se zájmem jsem si článek přečetl a po nějaké době se rozhodl, že bych si mohl také nějaké odpádlované kilometry zapsat. Přeci jen, když už jsem to pádlo v ruce držel, nemuselo by být od věci.

Seakajak se do soutěže nepočítá

Jelikož si žádné pravidelné zápisy nevedu, nezbylo než se posadit z tužkou v ruce a zapátrat v paměti. Jako první se mi vynořila vzpomínka na jeden den na začátku července na Pentland Firth. Aby taky ne, tři milióny kubíků za sekundu se přeci jen nejezdí každý den. Pomalu přestávalo mrholit, když nás silný proud hnal kolem skalní stěny, jejíž vrchol se ztrácel v mlze. Rychlé vlny nám dávaly zabrat a bylo náročné zůstat v kontaktu. Naštěstí se skály po chvíli stočily doprava a od kamenité pláže nás dělil jen protiproud vracáku. Po několika pokusech nám bylo jasné, že je příliš silný a musíme zpět do hlavního proudu. Po dvaceti minutách boje si konečně můžeme na chvíli oddechnout na břehu. Dnes už nás čeká jen jeden skalní práh a nejhorší máme za sebou. Ze stále čerstvých vzpomínek mne vytrhne pohled na pravidla. Hovoří jasně, žádný seakajak. Dobrá tedy, tenhle den, a k tomu další stovku, si zapsat nemůžu. Vodáci kolem ostrovů nejezdí.

Playspot též ne

Nevadí, není všem dnům konec. Po chvíli se vynoří jiná vzpomínka. Čekám ve vracáku za skálou a snažím se rozdýchat předchozí ne zcela úspěšný pokus. Před sebou mám skalní práh, přes který se obrovskou rychlostí žene voda tvořící luxusní deset metrů širokou a metr vysokou vlnu. Další pokus. Tentokrát trefuji nájezd a jsem na vlně, pět vteřin, deset a chyba. Propadám se za vlnu a ztrácím se, jeden eskymák, druhý, třetí, konečně jsem zase zpět ve vracáku. Chvíle klidu na vydýchaní a jde se na další více či méně podařený pokus. Po třech hodinách už není síla. Nezbývá, než to zabalit a odjet po proudu do kempu. Ne nadarmo jsou The Bitches považovány za nejlepší Britský playspot. Jenomže i tam je voda slaná. Ani tento den nesplňuje podmínky.

Ani jízda na pivo není soutěžícím započítávána

Pokus třetí. Je úterý, jedno z mnoha. Po práci dávám loď na vodu a vyrážím proti proudu. Po hodině a půl usilovného pádlování je čas to otočit a sklouznout se po proudu zpět. Pravidelné dvě hodiny týdně, to zavání tréningem. A hlavně to za rok naskáče na pár stovek kilometru. Závěr? Nefér výhoda, ani to se nepočítá.

Hmm. Pokus číslo čtyři. Je neděle ráno. Dnes se nás sešlo pět. Pomalu vyrážíme po proudu, tu a tam se vyhneme motorové lodi, tu a tam trénujícímu veslaři. Po dvou hodinách dorážíme k hospodě, je čas oběda, který poctivě splachujeme pivem. S postupujícím časem se nám otáčí proud a je čas se nechat unášet zpět ke každodenním povinnostem. Bohužel, i teď narážím na neúprosná pravidla. Jízda na pivo není to správné pádlování.

Tak sedím s tužkou a prázdným papírem, se spoustou krásných vzpomínek na stopadesát dní s pádlem v ruce, na stovky a tisíce kilometrů, a marně hledám aspoň jeden, který bych si mohl zapsat. Hold asi nejsem vodák.

Michal Maděra

Poznámka redakce: Pro doplnění článku je nutno dodat, že splutí výše uvedená je možné do zápisníku zcela bez omezení zadávat. Jen by se takto najeté km nepočítaly do soutěže o Nejaktivnějšího vodáka roku 2012.