Ve svém předchozím povídání o finských řekách jsem vynechala jeden velmi silný zážitek - a to saunování v divočině.

Na březích Ivalojoki jsou často k vidění nahromaděné kupy kamenů s primitivní kostrou sauny. Dočetla jsem se v různých článcích, že jsou to přírodní sauny, které lidé roztopí a na kostru položí celty. Z toho důvodu jsem si zakoupila igelit 4x5m na zakrývání nábytku při malování a šoupla ho do kajaku. Věděla jsem, že Martin by mi svou celtu na tento experiment nezapůjčil. Bedlivě jsem vyhlížela po březích Ivalojoki mou vytouženou sauničku – a dlouho nic. Až na jednom tábořišti, na přítoku řeky Appisjoki, jsme zahlédli rozbořenou konstrukci. Sauna!

Okamžitě jsem vyrazila se sekyrkou, provázky a sirkami obhlédnout situaci. Pod hromadou kamenů bylo poměrně hluboké topeniště. Nalámala jsem suché klacky a zkoušela pod kameny roztopit. Moc mi to nešlo. Asi po hodině snažení jsem se vrátila do tábořiště a v síťovce si odnesla naštípaná polínka z břízy. Oheň se krásně rozhořel. Taky je důležité založit ho uvnitř topeniště, co nejhlouběji. V mezičase jsem provázkem opravila konstrukci budoucí sauny. Martin vyrazil hledat rašící březové lístečky – u řeky na ně ještě bylo moc zima, musel vyšplhat na kopec nad táborem.

Větvičky jsem si svázala do metličky a spařila v ešusu s horkou vodou, která se mi ohřála na kamenech. Když voda v ešusu, položeném na vršku kamenné hromady, začala vřít, věděla jsem, že jsou kameny již dostatečně rozžhavené a že je možné začít se saunováním.

Vzala jsem můj igelit a velmi snadno ho nadhodila nad konstrukci – pomáhal mi teplý vzduch. Igelit jsem zvenčí zatížila kameny. A teď šup do plavek (plavky jsem s sebou samozřejmě neměla, to zde uvádím pro stydlivky) a do sauny. V břehu nad kameny jsem seděla na rozpůleném polenu, druhou půlku jsem měla pod nohama. Vodu se šťávou z březové metličky jsem lila na kameny, metličkou rozháněla horký vzduch. Igelit se v dolní části u ohniště trochu nadzvedl – ale na horkosti sauny to nebylo znát. Naštěstí jsem to nechala tak – a to mi hodně pomohlo.

Pozorný čtenář už teď jistě ví, jaké zásadní chyby jsem se dopustila! Před saunováním jsem zcela neuhasila a nevymetla oheň. Pod kameny zůstaly žhnoucí uhlíky. Takže se tvořil oxid uhelnatý (nebo uhličitý) a ten se mi nenápadně navazoval na červené krvinky. Ze sauny jsem vylezla omámená. Nejdřív jsem si myslela, že to bylo tím vedrem. Ale omámenost a slabost mě neopouštěla ani několik hodin po tom.

Teprve nedávno jsem na youtube objevila video, kde jeden mládenec ukazuje, jak se taková sauna staví a používá:

Příště už budu chytřejší. Přesto bylo saunování na břehu řeky Appisjoki úžasným zážitkem. Očista uprostřed pádlování v divočině, kdy se teplota vzduchu často blíží k nule a voda v řece má kolem 6 st, to je opravdu labůžo.

Jana

P.S. Děti, doma to nezkoušejte! Když už, tak na březích Ivalojoki, a oheň musí být vyhaslý.