(Tento článek měl skončit v koši, ale myslím, že to také může být zajímavá inspirace či alternativa k ČPV a Vodáckému festivalu.)

Dlouho jsem pátral jak se tu slaví velikonoce. Ani učitelka angličtiny mi toho moc neřekla. Takže se tu spíš neslaví. Nevím, jestli je to pravidlem nebo jen zdejší vodáčtí oficíři chtěli zpopularizovat vodácký sport. Tak či tak na velikonoční prázdniny uspořádali vodáckou „mega“ akci ve zdejším olympijském areálu. Během 4 dnů se tu soutěžilo ve všem možném i nemožném. Počínaje slalomem a konče závody zručnosti.

V dvoudenních závodech ve slalomu tu kralovali především zahraniční borci připravující se na evropské léto. Kromě československých slalomářů tu ještě byli Britové a Švýcaři. Rodeových závodů se účastnilo výrazně méně závodníků. Zato počet startujících junioru byl srovnatelný se seniory. Pro zatraktivnění závodu bylo připraveno několik změn. Junioři závodili na „jednodušším“ válci než dospělí, aby se mohli zúčastnit i méně zdatní jedinci. Závodilo se podle nových pravidel, které zatraktivňují tento sport. Na prvních pozicích se sice umístila světová špička, ale konalo se jedno velké překvapení, protože juniorský reprezentant zajel seniorského. Nevyhlašovali se jen nejlepší jezdiči, ale i plavci a další. Hned vedle, na kanálu pro „štrekaře“, probíhalo mistrovství Austrálie ve veslování, rychlostní kanoistice a turnaj ve vodním pólu. Ale toho jsem se neúčastnil a tak vám o tom nic nepovím. Musel jsem se věnovat zdejší omladině, která mě naverbovala na raftařské závody. Ty byly taktéž rozděleny do dvou dnů. První den se jel „maratón“. Startovalo se společně. Jeden zástupce z každého raftu musel doběhnout ke svému raftu, nasednout, sjet kanál, dopalovat po voleji k bojce, převrátit raft, znovu do něj nasednout, dopádlovat zpět ke břehu, vyběhnout s raftem nahoru a ještě jednou sjet kanál. První tři postupovali do dalšího dne. To už se jim ale nechtělo a tak jsem přišel o šanci (,kterou jsme neměli,) získat nové boty :o) Druhý den se zase startovalo hromadným startem a jel se jen jeden sjezd, ale po trati jste museli projet jednu ze dvou protivodných branek.

Další „fany“ soutěží, byla soutěž vodácké zdatnosti, které se účastnili i borci na „síkajacích“. Byla rozdělena do 4 částí a odehrávala se na klidné vodě a na souši. První část byla ryze pádlovací. Popředu k bojce otočit k druhé, pozpátku k třetí a přitahováním k čtvrté a hurá do cíle. Následovali eskymáci. Ne na čas jak jsme zvyklí, ale na varianty. Organizátor na břehu recitoval eskymácké obraty a ostatní je museli dělat na obě strany. Většinu z nich jsem v životě neslyšel česky natož anglicky. A víc jak polovina se jich nepoužívá. No a protože bylo zapotřebí určit vítěze, tak přišla řada na eskymácké volovinky např. jak udělat eskymáka se suchou přilbou. Předposlední soutěž byla pro dvojce, kdy jeden seděl v lodi a druhý na ní ležel. Museli dojet k lodím přivázaným u bójky. Nasednout a dojet zpět ke břehu (pádlo měli jen jedno). Když člověk nevěděl jak, tak to bylo docela náročné. Poslední soutěž byla v házení pytlíkem do kokpitu kajaku. Pytlík musel spadnout přímo dovnitř. Každý měl 2 pokusy a 20 sec. na provedení.

Určitě tam bylo i spousta dalších soutěží. Ale na ty už nezbyla síla, čas a peníze ... A jak že teda slavili ty velikonoce. Křesťané v kostele a (malí) vodáci běháním po louce a sbíráním čokoládových vajíček.

Toto měl být námět pro organizátory u nás. Sice u nás je asi více vodáků s jiným zastoupením v jednotlivých kategoriích, ale popularizace nikdy neškodí. Člověk si tu mohl i nakoupit třeba od nejnovějších modelů slalomek až po prehistorické modely rodeovek.

Petr Prause