Motto: Pokud otevřete stránky vodácké party Q&K, dostane se Vám následujícího varování: „Je-li vaším plavidlem č.1 něco nafukovacího nebo nedej Bože Pálava, doporučuji, aby jste ihned opustili tento web!!!“ Nedejte se odradit – není důvod si myslet, že na své gumové krasavici nesplujete totéž, co hoši na lodích, které ze všeho nejvíce připomínají plastovou dětskou vaničku či uklízecí kýbl. Další řádky budiž toho důkazem..

„Můj život je hned plnej nesnází, na jaře, když duben přichází...“ zpíval svého času nebožtík Wabi Ryvola. No, jako by mě znal. Jen letos ty nesnáze a dilemata typu: „Na jakou vodu se vydat? Rychle, rychle, dokud to teče! Doprčic – zase to nestíhám, tak za rok možná znova …,“ začaly už na začátku března vlivem překotného tání mohutné sněhové nadílky.

Právě výše uvedené webové stránky mi poskytly výživnou inspiraci při rychlém hledání nějakého sjízdného toku nedaleko polabských nížin. Na původně zamýšlené Klejnárce jsem se nakonec posunul krapítko výše než bylo plánováno. Samotná Klejnárka je potok, či spíše malá říčka líně tekoucí kolem Čáslavi. Dost vody mívá na jaře či po deštích. V kilometráži je její splutí uváděno z Močovic jako ZW. Ale z informací na stránkách Q&K vyplynulo, že se dá jet ještě o nějaký ten kilometr výše. Jmenuje se tam Janský potok a je navíc podstatně svižnější. Předpokládám, že je sjízdný jenom brzy zjara právě za takových podmínek, jaké nastaly v současné době. Avizovanou šíři tři až pět metrů jsem usoudil jako uspokojivou pro plavbu na Barace – tedy pokud se někde nebudu chtít otáčet proti proudu. Na potencionálním výstupním místě ve vesnici Chedrbí (silnice č.339 z Čáslavi) jsem z jedoucího auta zahlédl rychle proudící kalný potok, který se zdál být dostatečně naplněný. Pod mostem je tam vodočet, který v době mého splutí ukazoval sedmdesát čísel, což lze hodnotit jako potřebné minimum. Nicméně jsem tento údaj zjistil až při samotné plavbě, protože jsem se v rámci vodácké nadrženosti spokojil s letmou vizuální kontrolou.

Za pár kilometrů po odbočce na Hraběšín se v lese pod kamenným mostem úzkým korytem valila zpěněná voda. Už, už jsem chtěl nadšeně nafukovat loď, ale nakouknutí do mapy mně napovědělo, že se jedná o podstatně kratší Paběnický potok. Dneska by se mohl jet také. Možná by se dokonce jednalo o prvosplav. Mít více času a hlavně druhé auto.... To správné nasedací místo na pravém Janském potoce je až u severního okraje vesnice Březí. Respektive asi pět set metrů pod ním v zalesněném údolí, kam se musíte přesunout. Já jsem po polňačce s trochou akrobacie sjel autem o kus níže až na kraj lesa. Oblékání do hydra a nafukování lodě tak probíhalo bez jakýchkoliv oči valících diváků. Případný houbař by asi byl poněkud konsternován setkáním s maníkem, co za sebou lesem táhne člun a je navléknut do neoprenu a vesty – on ten potok je dlouho neviditelný. Ale na konci cesty čekala voda, které byl skutečně dostatek. Vůbec jsem neměl problém otáčet loď, protože šíře koryta se za současného stavu povětšinou pohybovala kolem pěti, šesti metrů i více, občasná zúžení trvala pouze krátce.

Potok svižně teče, první peřejky a větší vlnky na sebe nenechají dlouho čekat. Ale všechno maximálně lepší WW jednička. Tak akorát, aby si člověk po zimě protáhl ztuhlé tělo, osvěžil grify a v poklidu si stíhal užívat. A mohl se kochat lesem, skálami padajícími k vodě, syrovou předjarní vůní, samotou v totálně opuštěném údolí. Peřejky, proud, peřejky, občas „jemná hodinářská práce“, to jest umné kličkování mezi šutry, o něž sem tam loď přeci jen lehce zadrhla. Ale žádná brutalita, spíše obvyklý potoční standard odpovídající třeba Vavřinci. Plavba ve dvou by však lodi asi přinesla větší utrpení.

Velmi příjemný a nečekaný byl fakt, že koryto potoka bylo totálně pročištěné. Nikde se nevyskytl žádný odporný padlý strom bránící plynulé plavbě. Pouze jedna menší kláda v peřeji, co se nakonec sama radši dala do pohybu, když jsem na ni najel. Cestou jsem potkal dvě nízké lávky, které se s důkladným předklonem daly podplout. A jeden hezký starobylý kamenný most u Janského mlýna.

Z lesa se dostanete po asi pěti kilometrech až u mostu v Chedrbí. Ovšem kousek před ním se koná výživná lahůdka. V místě, kde se Janský potok potkává s Paběnickým, vzniká poctivá dvojková peřej s pěknými vlnami, několika skůčky a slušným pohoupáním o délce pár desítek metrů. V jejím závěru jsem zaparkoval a chvíli řešil, jestli končit už tady nebo až o čtyři kilometry dále v Močovicích. Plavbu tam sice info divočáků Q&K nedoporučovalo vzhledem k malé akčnosti, ale cítil jsem se ještě jaksi nedosycen. Dopravu zpět k autu jsem stejně neměl vyřešenou ani z Chedrbí, takže se zdálo celkem fuk, jestli budu šlapat o pár kilometrů více.

Potok, dále již zvaný Klejnárka, navíc pořád slušně tekl. Pod vesnicí jsem musel přeci jen dvakrát z lodi kvůli padlým kmenům, co přehrazovaly teď už širší řečiště. Asi po dvou kilometrech se proud výrazně zklidnil. Za chvíli bylo slyšet šumění předpovídající nějaký jez ukrytý za zákrutem. Líně jsem si pohrával s myšlenkou najet přímo do něj, „na oči“. Naštěstí opatrnost zvítězila. No, zaplaťpánbuh. To, co jsem ze břehu uviděl mi – vzhledem k bujné představivosti – zježilo nějaký ten chlup na těle. „Medvědí past“ jako vyšitá. Kdybych plul dál, následoval by pád zvaný držkopád s pravděpodobně fatálními důsledky bez ohledu na všechny ochranné prostředky, co jsem měl na těle a hlavě. Tady si někdo pěkně vyhrál. Uprostřed malé skalní soutěsky postavil šestimetrovou přehradu, kterážto se momentálně proměnila ve slušný vodopád. S dopadem do poměrně úzké skalní štěrbiny, v níž se divoce vařila voda, navíc s nějakou kládičkou šprajclou napříč. To by asi nedali ani význační skákači všech „schluchtů“ a jiných opičáren. I když ...

Já jsem pokorně a celkem bez problémů stáhl plavidlo do soutěsky a ve zpěněném proudu znovu nasedl. Vlny nakonec vydržely až do Močovic, také okolí bylo hezké. Celkové poklidné splutí Janského potoka i Klejnárky mi trvalo necelé tři hodiny.

Slečna prodavačka v močovickém krámku na mé: „Dobrý den, já jsem sem přijel na lodi, mohl bych si ji u vás schovat,“ koukala trochu konsternovaně, ale svolně. Odlehčen jsem se vydal na cestu s perspektivou poctivých osmi kilometrů pěší chůze. Ale celkem brzy přišla karmická odplata za všechny stopaře, které jsem kdy v minulosti pobral. Zelený myslivec mě po prosebném mávnutí přibral ke svému jezevčíkovi a nakonec i dopravil až k autu, ač měl původně jinou cestu.

Kolem třetí už svištím na Kolín. Moc dobrej den to dneska byl. Další zářez na pádle. Místo, kam se budu rád vracet. Spustil se déšť. Zdá se, že vody bude ještě nějaký čas dost. To nám to jaro pěkně začíná, řekl by klasik.

Václav