Co si tak prodloužit splutí Jihlavy po vypouštění z Mohelna v prvním zářijovém víkendu dál než jen k Ivančicím? Sice i tak je to okolo 17 km, ale trochu bez námahy. Kamarády z Bystřice nad Pernštejnem na raftu končící před Ivančicemi nechám za sebou a sám se vydávám na své Pálavě vstříc pro mě neznámému úseku Jihlavy. Vypouštění řeky začínalo v 8 hodin, v Ivančicích jsem byl i s přestávkou na nezbytné vyuzené trampské cigáro pod Templštejnem po třech a půl hodinách v jednu hodinu odpoledne, aniž bych tušil, jak je to s vypouštěnou vlnou vody. Až doma jsem dodatečně zjistil, že na vodočtu v Ivančicích se nárůst z běžných 2,5 na vypouštěných 14 m3/s začal projevovat až po 14 hodině, takže jsem vlastně vlnu předjel a minimálně od Ivančic se plavil na letním, nízkém stavu řeky.

Po proudu ani památky

Po sešupu od Mohelna se však voda za jezem v Letkovicích snad úplně zastavila a jediným způsobem pohybu vpřed není proud řeky, ale jen a jen pádlo. Přes celé Ivančice míjím končící posádky lodí a sám jsem zvědav, kolik lidí ještě mělo stejný nápad, jet dál. Voda postupně alespoň není už zkalená a smrdutá jako před Ivančicemi, dokonce je vidět často i dno řeky s kameny a rostlinami, ale opravdu to neteče. Míjím mostek s cedulkou upozorňující na nebezpečný jez ve vzdálenosti 300 metrů a říkám si, že snad pod ním to bude lepší. Těch 300 metrů se zdá jako kilometr, ale nakonec se k jezu přece jen dostanu. Z dálky je vidět, že je vysoký a že se musí loď opravdu přenést po břehu. Pod jezem potkávám skupinu vodáků. Na moji otázku, zda už to vůbec nepoteče, odpovídají, že trochu lepší to je k železničnímu mostu, ale pak už mě čeká prý jen stojatý volej. Trochu uvažuji, že by snad bylo lepší ukončit plavbu se vzpomínkami na hučící peřeje pod Mohelnem, ale nakonec se vydávám ještě dál. Bohužel ani pod jezem to neteče, ale alespoň se řeka zase zařezává do hlubšího údolí s pěknými scenériemi. Důvod voleje zjišťuji asi po kilometru a půl, kdy dojíždím k dalšímu jezu u Stříbrného mlýnu u Ivančic-Letoviska. Pod jezem je i malá písečná plážička s občerstvením, nad ní je několikametrový maják a asi na okrasu i vyřazené menší sportovní letadlo. U jezu je tak průhledná a příjemně čistá voda, že neodolám a osvěžím se koupelí v řece, což se mně za začátku září tak často nestává. Pak přetahuji loď vlevo a hned pod jezem traverzuji napravo, kde to vypadá na větší hloubku.

Proud se na chvíli vrátí

Teprve tady řeka alespoň trochu zrychluje a střídají se úseky s proudem s úseky jen mírně tekoucí vody. Blížím se k avizovanému železničnímu mostu a teprve teď si uvědomuji, že tu scenerii znám z mnoha publikací. Vedle betonového mostu se ve výšce přes 40 metrů nad řekou tyčí i zbytek železné příhradové konstrukce mostu, který je kulturní památkou a o kterém se říkalo, asi pro podobnost konstrukce, že byl navržen slavným Gustavem Eiffelem. Za mostem ještě chvíli převažuje alespoň trochu proudící voda, ale postupně se řeka rozšiřuje a u silničního mostu mezi Moravskými a Novými Bránicemi úplně zklidňuje. Před Dolními Kounicemi je pro nezdolné sportovce možné si ještě vyzkoušet na stojaté vodě tyče slalomové dráhy místních vodáků, a pak se třeba jen velmi zvolna nechat unášet k městečku a přitom sledovat, zda sice na široké ale už hodně mělké řece někde neuvíznete. Před silničním mostem v Dolních Kounicích svoji dnešní 28 kilometrovou pouť končím. Cestou jsem už potkal jen jednu skupinku lodí, ale ta sjížděla Jihlavu jen z Ivančic, takže ani netuším, zda někdo jezdí až sem nebo i dál.

Petr Kukla