Poznámka autora: Tenhle text vznikl ze dvou důvodů. Jedním z nich je snaha ukončit spekulace o tom, co že se to letos v Řecku vlastně stalo. Druhým je potřeba předat nabyté zkušenosti dál. Doufám, že Vám nikdy k ničemu nebudou... Prosím respektujte, že jde o záležitost citlivou, která s některými lidmi psychicky zamávala. Nebráníme se konstruktivní diskuzi. Ale prosím, zůstaňte konstruktivní, neubližujte. Díky a Ahoj zase na vodě.

Náš letošní výlet do Řecka probíhal tak trochu jinak než loni. Ve slunném Řecku poměrně vydatně pršelo, zrádný Cháron nebo kdo, nám hned na začátku rozbil jedno z aut a navíc se kvůli deštivému počasí bleskově měnily stavy průtoků. Z vody skoro málo se to přehouplo do stavu skoro moc a naopak. Navzdory tomu jsme si užívali nádherné řeky o obtížnosti III-IV a IV. Konec našeho pohybu po severozápadě Řecka se pomalu blížil.

Ten den začal stejně jako ostatní. Snídaně, přejezd do vesnice Vikos, pak káva v místní hospůdce. Vesnice Vikos je ovšem na kopci, zatímco nasedačka pod kopcem, a tak nás čekaly 2 km a 300 výškových metrů do údolí s lodí na hřbetě. (Kaňon Voidomatisu je jeden z nejhlubších v Evropě) Údolím protéká potok Vikos, který bývá v této době i vyschlý, letos je tomu ale jinak. Přímo na nasedačce pak ze skály vyvěrá řeka Voidomatis. Během několika desítek a stovek metrů zřejmě vyvěrají ze dna další prameny, protože řeka dále mohutní. Tenhle úsek je za IV. Letos má trochu víc vody než loni, tak uvidíme. Řeka se nejprve pomalu rozbíhá a pak následují katarakty s velkými kameny a válci. Mezi nimi jsou klidnější místa s bazény. Skály na některých místech padají kolmo do vody, proto je pohyb kolem řeky obtížný a někde i nemožný.

Vyrážíme v počtu 7 kajakářů a jedné nafukovací deblovky s poměrně zkušenou posádkou. Většina skupiny už to jela loni a ví, do čeho jde.

Přehupsneme první katarakt a první intermezzo. Nikdo neměl výraznější problémy. Odpočinem ve vracáku a meteme dál do druhého kataraktu. První jedou kajaky, deblovka za nimi. Zitka jede na třetí pozici. Od jednoho kamene se roluje šikmá vlna, či snad váleček. Kluci bez problémů, ale Zitka eskymuje, následující holka za ní také a nakonec i já. Všechny rychle zvedáme.

Vzápětí však Zitku nahnala voda bokem na kámen „rozdělovák“. Zatímco my jedeme na levé straně peřeje, tady se část vody valí doprava. Na naší levé straně je navíc pod kamenem poměrně výrazný válec. Zitka se o kámen cvaká, kajak zůstává zaseklý pod kamenem a Zitka v něm. Je nabalená na zádi lodi, chvíli ještě s hlavou nad vodou, ale vzápětí se kajak znovu zhoupne a Zitka padá pod vodu.

První dva kluci sice zatím neví, co se nahoře děje, ale cítí, že na téhle peřeji by mohly být problémy. Staví a vylézají z lodi. Jeden asi dvacet metrů pod kamenem, druhý hned pod ním. Vzápětí staví i všichni ostatní. Ti už ví. Jen první z kluků a nafukovačka neví nic. Nafukovačka nezvládla jeden z průjezdů a plave. I s posádkou ji úspěšně odchytávají.

Zbytek skupiny zatím nahoře navazuje upoutaného zachránce. Ten skáče. Chce zachytit ucho kajaku, ale skok je krátký. Válec ho vyplachuje ven. Na další házečku se okamžitě nacvakává další z kluků. Skáče. Skok je opět krátký, ale daří se mu zachytit se kamene, před kterým je kajak zaseklý a vydrápat se nahoru. K oku na lodi nedosáhne, kámen je velký a špatně se na něm drží. On jediný navíc vidí, že k nám doleva to nepůjde, loď je nabalená víc vpravo. Zkouší pod špici nasunout nohu a daří se mu loď vykopnout doprava. Ta vyplouvá do proudu a následně ji odchytávají ti tři, co zůstali dole téměř současně se zachráncem, který za ní skočil. Ti tři dole ale neví, co se nahoře dělo a docela je překvapí, že loď obsahuje bezvládnou Zitku. Neví ani, jak dlouho byla pod vodou.

Cca 13:48 (Čas T + 5 minut…)

Zitku odšprickovávají a to už dobíhá dolů i zbytek skupiny. Zitka je v bezvědomí, nedýchá! Vytahujeme ji z lodi na první šutr co je po ruce – terén je tu strašný, velké balvany, přes které se leze mizerně, rovina žádná. Rychle jí sundáváme vestu a helmu a okamžitě začínáme s resuscitací. Dýchání, nejdříve i přes zakloněnou hlavu, nějak nejde (laryngospasmus?). Silnějším vdechem se to ale daří „prošťouchnout“. Po chvíli ji stěhujeme na méně šišatý kámen, střídáme se v srdeční masáži a dýchání. Zdá se, že to trvá nekonečně dlouho. Během resuscitace Zitka zvrací spolykanou vodu, obracíme ji, čistíme pusu a pokračujeme.

Voláme 112

„Po úvodní anglické větě, že jsem se dovolala na 112, se ozve ještě cosi řecky a po menší prodlevě se ozývá operátorka. Vzpomínám na ZDRSEM a snažím se ze sebe dostat všechny informace ve správném pořadí. Začínám s popisem polohy. Jsme asi 1500 m od začátku řeky Voidomatis, blízko vesnice Vikos. Že máme osobu, která byla 5 minut pod vodou a nedýchá. Ozve se „hold on“ a následně se ozve příšerná veselá muzika. Po chvíli se opět ozývá operátorka. Chce po mně znovu popsat, kde jsme. Naštěstí s sebou máme telefon s řeckou mapou, který ukazuje aktuální polohu a hlavně souřadnice. Než se mi povede popsat polohu, Zitka začíná dýchat. (Resuscitace pravděpodobně trvala něco mezi pěti a deseti minutami, ale čas nedokážeme odhadnout.) Zatím nekomunikuje, ale dýchá sama. Na 112 říkám, že máme zraněnou osobu, že jsme resuscitovali, a že teď začala dýchat. Operátorka se zasekává a přestává komunikovat, na pozadí slyším dva další hlasy, jak se živě řecky dohadují. Operátorka se po chvíli ozve a řekne, že na místo vyjíždí sanitka. Opakuji, že jsme v kaňonu, a že tu nejsou žádné cesty. Pravděpodobně jediná cesta k nám vede po vodě. Na pozadí se ozývá čím dál víc řeckých hlasů a se mnou se nikdo nebaví. Pokouším se vnutit jim další údaje, ale moc je nepřebírají. Znovu se ozývá muzika. Poté nám operátorka slíbí, že za hodinu se k nám dostane rescue tým a pokládá telefon.

14:56 (Čas T +- 15min)

Zitka začíná drobně komunikovat. Snažíme se zkontrolovat případná zranění, ale je celá bolavá a na sebemenší pohyb reaguje značně negativně. Balíme ji do 3 zlatých fólií, obracíme nafukovačku a Zitku přenášíme na ni, aby nám nechladla odspodu. Tentokrát dáváme pozor i na případné poranění páteře, během resuscitace jsme po tom ani nevzdechli. Oblečení má snad suché – má suchou bundu a suché kalhoty a celou dobu záchrany seděla v kajaku. Na svlékání stejně nemáme myšlenky – nemáme ji do čeho obléci (jedinou rezervní suchou mikinu jí motáme kolem hlavy) a ji navíc bolí každý pohyb. Když zkoušíme tepelný komfort, zdá se nám v pořádku, ale stěžuje si, že jí je zima. Taky je spavá. Zřejmě se nám hezky rozvíjí poúrazový šok. Neodvážíme se jí dát jakékoliv léky, tak jí jen vymýváme pusu trochou vody. Snažíme se jí nedovolit spát. Zvažujeme způsoby záchrany. Začínáme si myslet, že jediným způsobem, jak se k nám dostat, je asi raftem. S pomocí části party, co zůstala nahoře, se snažíme po další linii o záchranu. 112 moc nevěříme – jen dolů na nasedačku se jde 40 minut. A my jsme o 1500 metrů dál. 2 kluci vyrážejí proti proudu a zkouší najít cestu nahoru. Po nějaké době se ozývají, že na jednom místě museli přeplavat vracák, a že cesta podél řeky vede jen vodou. Po suchu to nejde.

Komunikujeme se zbytkem party nahoře. Jsou v jednom místním raftcentru a snaží se pro nás sehnat záchranný raft. (Na řece se jezdí komerční rafting, ale až na spodním úseku – WW I). Jenže tu mají samé Pulsary a ten by neprokličkoval. Snad by to dalo naše staré Colorado… Z našich nahoře si k nám na raftu (který je čerstvě opravený, ale nevyzkoušený) nikdo netroufá. Telefonují nám, že snad prý za námi sjedou místní kajakáři a přinesou nám nějaké věci. Zima začíná být i nám. Zejména holce z nafukovačky, která zaplavala. Zatím to není nijak tragické, ale komfort to ubírá.

15:45 (+/-) (Čas T + 1 hodina)

Znovu volám na 112. Vysvětluji, že pravděpodobně jediná cesta k nám je raft. Že se k nám po suchu nedostanou. Operátorka si nechává zopakovat souřadnice. Tvrdí, že rescue tým je na cestě, a že u nás bude za 40 minut. Nevěříme. Ptá se, kolik Zitka váží a jak se jmenuje. Jsem nervózní, jméno mi přijde zcela irelevantní. Nezeptali se mě a ani neposlouchají, jak na tom je. Nezeptali se mě na zranění. Snažím se do nich nacpat, že má asi zlámaná žebra, ale v telefonu je slyšet jen spousta řečtiny a mě nikdo neposlouchá.

Jsme nervózní, hladoví a je nám zima. Dělíme se o pár sušenek. Začínáme uvažovat, jak si pomoct sami. Bojíme se, že se nám Zitka podchladí, bojíme se poúrazového šoku… před námi jsou ještě dvě těžké peřeje. První se dá po velkých balvanech přenést vpravo (my jsme na levém břehu). Druhá se dá v podobném terénu přenést vlevo. To znamená dva traverzy. Pak následuje 3 km WW2-3, které se přenést nedají. Bojíme se se Zitkou hýbat, kvůli zlomeným žebrům. Bojíme se, že se k nám nikdo nedostane a my zatmíme. Dohodli jsme se, že pokud se k nám do šesti nikdo nedostane, zkusíme transport sami se zraněnou v deblovce. Bude to pro ni velmi bolestivé a dost rizikové – pokud by se loď převrátila, mohla by se nám fakt utopit...

Volá nám rescue tým. Nechává si zopakovat souřadnice a říká, že u nás bude za 30 minut. Znovu jim tvrdíme, že se k nám po suchu nedostanou. Tvrdí, že dostanou a pokládají telefon.

16:30 (Čas T + 1h 45 min)

Objevují se hasiči. Jsou jen 4 a kromě mnoha vysílaček a mobilů a jedné lékárničky (máme lepší) s sebou nemají vůbec nic. Ale jsou tu a přišli po suchu. Velitel a ještě jeden hasič umí velmi slušně anglicky. Chápeme, že je to průzkumný tým a přijdou ještě další. Velitel se chvíli tváří, že se mu zdá nejjednodušší doprava po vodě na deblovce, ale když mu vysvětlujeme, že jsou tam velmi obtížné úseky, dál myšlenku nerozvádí. Vysvětluje, že vrtulník není možný kvůli horám. Moc nechápeme proč. Přímo do kaňonu by nezaletěl, ale mohl ušetřit část transportu a celou akci urychlit. Dává pokyn posilám a říká, že zbytek přijde za 30 minut s vybavením. Časovému údaji nevěříme – zdá se to být příliš rychlé. Morál se nicméně zvedl o kilometry. Cesta existuje! Po suchu!

Domlouváme se, co dál. Hasiči chtějí jednoho člověka jako tlumočníka a opatrovníka. Jedna holčina na tom není psychicky dobře, půjde taky nahoru. Zbytek pojede dál – je to nejrychlejší a nejjednodušší. Začínáme se víc hýbat, přestává být zima.

Doráží dva řečtí kajakáři. Jejich pomoc už teď nevyužijeme, ale děkujeme za ochotu.

17:20 (Čas T + 2 hod 20 min)

Po páté hodině doráží asi dvacítka hasičů. Mají skládací nosítka, jakési kolečko, motorovku a lana. Doktor dolů nepřišel. Nasazují Zitce límec a přendávají ji na nosítka. Dost ji to bolí. Nemají žádný zateplovací materiál, tak ji přikrýváme dvěmi hasičskými bundami a znovu balíme do zlatých fólií. V poloze na zádech se jí hůř dýchá, ale nedá se nic dělat. Hasiči se ujímají nosítek. V terénu plném velkých balvanů se jim jde mizerně.

Velitel nás ubezpečuje, že jen co se dostaneme na cestičku nad námi, půjde to líp. Hasiči chtějí po Zitce, ať má otevřené oči, aby bylo vidět, že nespí a dýchá. Po nějaké době navazují na nosítka lano a táhnou je do příkrého srázu. Dostáváme se na úzkou cestičku. Montují pod nosítka kolečko. Začíná se ozývat motorovka – rozšiřují cestičku, aby nosítka prošla. Dva hasiči tahají za lano uvázané za předek nosítek, pět až šest je kolem nosítek. Pokud mohou jet po kolečku, tlačí. Zejména na začátku se kolečko ale téměř nedá využít a spíš nesou. Každé drcnutí při jízdě přes kameny Zitku hodně bolí. Dvakrát nám hasič málem sjel dolů ze srázu, když se pod ním utrhl kraj úzké stezky...

20:30 (Čas T + 5 hod 30 min)

Jsme nahoře. Zitku nakládají do sanitky. Nahoře už čeká celá naše výprava – sjezd dolů po řece proběhl v pořádku. Do sanitky odmítají pustit doprovod, že je tam doktor a že se tam nikdo nevejde. Sanitka odjíždí v poměrně velkém spěchu a trochu ve zmatku – možná až zbytečně, uvážíme-li čas od nehody.

Nahoře jsou 3 hasičská auta a také policie. Děkujeme hasičům. Dostáváme od nich adresu nemocnice, kam Zitku odvezli (cca 60 km odtud). Odjíždíme na tábořiště. Tam přijíždí za tmy ještě policejní auto - zítra se máme dostavit na policejní stanici k podání vysvětlení.

22:00

Odjíždíme do nemocnice ve městě Ioannina.

23:00

Nemocnici nalézáme poměrně snadno. Pohotovost už o něco hůře. V tomhle jazyce toho moc nepřečtete. Na pohotovosti je poměrně velké množství lidí, personál už je vidět méně. Snad každý z pacientů si s sebou veze stojánek s kapačkou. Asi to tu rozdávají ve velkém. Nakonec se ptáme jedné pacientky, kde by mohla být pacientka, co ji přivezli asi před hodinou a půl sanitkou. Zřejmě jsme událostí dne, protože se pouze ptá: „Czechia girl? From Vikos?“ a následně nás navádí o patro níž.
Zjišťujeme, že tam je rengen, CT a další mašiny, ale jinak ani noha. Za chvíli lovíme jinou pacientku a ta nás odvádí na rentgen. Tamní doktorka umí anglicky a po chvíli telefonování říká, že si pro nás někdo za chvíli přijde. Za dvacet minut se z výtahu vynoří Zitka na jezdící posteli s doprovodem lehce nevrlého chlápka, který neumí anglicky. Vrazí nám do ruky obálku s jejími snímky a zmizí na CT. Čekáme a přitom brejlíme do snímků. Nevybrejlíme nic. Za chvíli chlápek opět vyjíždí a jedeme o patro výš. Postel se Zitkou postaví na chodbu a naznačí, že máme čekat. Zitka je celá vyplašená. Pochopila, že má asi zlomenou hrudní kost a že ji budou operovat. Taky je jí zima – je svlečená, jen částečně přikrytá stříbrnou fólií a nějakým starým prostěradlem. Má holé nohy a ramena. Po několika minutách nás zavezou na vyšetřovnu. Tedy – širokou chodbu rozdělili plastovými přepážkami a to jsou vyšetřovny. Celkově je nemocnice směsí moderně vypadajících věcí a věcí, které rozhodně připomínají lepší časy (ale tak v osmdesátých letech). Omlácené chodby, dřevěné dveře s místy popraskanou barvou… Nás každopádně vykopnou ven i přes protesty, že Zitka neumí anglicky. „Čekám na chodbě a čumím do blba. Nevím jestli deset nebo dvacet minut. Poté mohu zpátky do vyšetřovny. Od doktora se dozvídám, že Zitka má štíplý trn šestého obratle, poškozené, snad pohmožděné plíce a hnutou hrudní kost. S tím, že plíce a hrudník by se měly za pár dnů spravit samy. Dají ji na chirurgii, kde dostane něco pro lepší dýchání, a když budou dobré krevní testy, pustí ji za dva dny domů. Říkám, že ten hrudník je pravděpodobně od srdeční masáže. Následně se doktor podiví, prý proč jsme dělali srdeční masáž? „No protože nedýchala.“
Následuje udivený obličej.
„Měla hlavu pět minut pod vodou.“
„???“.
WTF?!!
Věděla to 112, věděla to ambulance, která ji přivezla (mimochodem – doktor prý ji napíchl na monitor, dal kyslík a zmizel vedle řidiče), ale ošetřující lékař nezná mechanismus úrazu a nijak po něm nepátrá???

Doktor si zavolal své dva kolegy, tak zajímavý případ tu už zjevně dlouho neměli. Ti si to vyposlechnou znovu a pak se snaží zjistit, jestli je Zitka orientovaná a jestli nemá poškození mozku. Vypadá to, že si pamatuje celkem všechno. Žádáme doktora o něco proti bolesti. Něco si mrmlá, snad souhlasí. Nás odešlou na administrativu vyřídit papíry. Sestřička mě tam dovede a zanechá. Chyba, na administrativě neuměj anglicky, zato jsou totálně v klidu. Nechají si vnutit občanku a EIHIC, Alpenverain nechtějí.

Další transport, tentokrát na lůžkovou chirurgii. Na to, že jsou skoro dvě ráno, je polovina dveří otevřená a docela frmol. Tady se na soukromí a klid pacientů asi moc nehledí. Dorážíme do pokoje, ujímá se nás ochotná a příjemná sestřička, která dokonce umí trochu anglicky. Nevrlý zřízenec nás vyhodí z pokoje a přenese Jitku na postel, vytrhne ji přitom kanylu. Na chodbě nám podá pytel a ukáže, ať si sbalíme rozstříhané zbytky oblečení (bundu, triko, mikinu), zbytek věcí najdeme později na příjmu, důkladně zabalené v igelitovém pytli.

2:00 (Čas T + 11hod)

Zitce je pořád zima. Ochotná sestřička přinese 2 deky navíc, znova napíchne kanylu, připojí další dextrózu, připraví inhalační masku a po připomenutí píchne i něco na spaní a taky konečně něco proti bolesti. Ještě Zitce špitáme slovíčka na dobrou noc, ale už je v limbu.

Druhý den jedeme na návštěvu na místní policejní stanici. Vítá nás šéf, nabízí kafe, posadí do kuchyňky křížené s posilovnou. Říká, že shání tlumočníka, buď českého nebo oficiálního do angličtiny. I když on umí anglicky celkem dobře. Po nějaké době přichází se starším pánem – moc důvěry tedy nebudí a je trochu nedoslýchavý, ale nakonec se ukáže jako skvělý člověk. Přeje nám v češtině dobrý den a je představen jako oficiální tlumočník.

Snažíme se, aby nám povolili napsat výpověď dvojjazyčně – řecky a anglicky. To bohužel neprojde. Voláme na ambasádu. Čekáme nějaké rady – na co si dát pozor, co nepodepisovat, kde by nás mohli nachytat, jaká jsou naše práva. Ženská na ambasádě je naprosto nezúčastněná. Celé je to náš problém. Oni nám pomoct nemůžou. Jediná použitelná informace je, že oni nám tlumočníka musí nabídnout a my ho můžeme odmítnout. Nevěříme vlastním uším. Na ambasádu jsme se obraceli jako domů! Jako někam, kde nám rozumí a pomůžou a oni s námi takhle vyjebou!

Na výslechu komunikujeme anglicky, kontrolujeme to přes tlumočníka. Vysvětlují, že kdyby se to stalo Řekovi, neřešilo by se to, ale protože jsme cizinci, musí se to zaprotokolovat. Pochopili jsme, že je potřeba, aby protokol vyzněl coby nehoda, pak se to odloží. Policista je příjemný a ochotný. Výslech je ale přesto dost náročný, kutá z nás podrobnosti a trojjazyčná komunikace tomu nepřidá. V půlce výslechu přichází další policista a říká, že venku je televize a jestli bychom jim nemohli říct pár slov. No potěš, oni na nás zavolali televizi a ještě nám vlídně naznačují, že bychom jim měli něco říct!

Končíme výslech, poslední větu navrhne velitel sám – It was a bad luck and I am happy, that my friend is alive. Od pravdy se to koneckonců nijak neliší. Na opětovnou žádost ze strany policie „poskytujeme interview“, stáváme se televizními hvězdami, a pak už můžeme jít.

V nemocnici mezitím upravili diagnózu. Zitka má vodu na plicích a nepropustí ji, dokud voda nezmizí. Snad hrozí zápal plic, či co. Voláme české zastoupení Alpenverainu. Problém je i v ČR. Je 1. května, a to v práci prostě moc lidí není. Nakonec se nám ozývá chlapík z Alpy.cz. Je velmi ochotný, nadiktuje nám, jaké údaje po nás budou na AV chtít. Máme zavolat Tyrol Air ambulance, ale v případě, že bychom si netroufli na angličtinu, je ochoten nám dělat prostředníka. Na angličtinu si troufáme a voláme přímo na AV. Tam jsou neskutečně ochotní a profesionální. Nechají si nadiktovat údaje a kontakt na ošetřujícího lékaře, s tím, že zbytek si zařídí sami. Nakonec je největší problém odfaxovat medical report. Je prostě svátek, a to v Řecku administrativa nepremává.

Večer v nemocnici potkáváme ještě jednou policii. Chce doplnit nějaké podrobnosti a Zitka má potvrdit naši výpověď. Policista se taky ptá na náboženství, prý proto, abychom mohli případně přísahat na bibli. Nad „no religion“ se zarazí, ale pak usoudí, že můžeme přísahat na bibli na své vlastní náboženství.

O den později (v pátek) je jasné, že Zitka se v nemocnici zdrží minimálně do pondělí. Reálně ale nikdo neví, na jak dlouho. My každopádně musíme domů. Domlouváme s AV, že zaplatí transport i jedné doprovázející osobě, zanecháváme v Ioaninně Pepu a mizíme domů.

Zitka je v pondělí (5 dní po nehodě) uznána schopnou vypadnout z nemocnice. AV zařizuje transport na úterý. (Letecky- Ioannina-Athény, Athény-Curych, Curych-Vídeň a odtamtud sanitkou domů). V Curychu a Vídni mají dokonce připravený invalidní vozík a asistenci na letišti (je vidět, že AV jsou Rakušáci). Největší zádrhel je dostat z lékařů v Ioannině propouštěcí zprávu. Při propuštění z nemocnice není připravená, nejsou kontrolní rentgeny. I pro zaměstnankyni nemocnice je to úkol na 2 a půl hodiny. Cesta nakonec přes určité zádrhele dopadla dobře, doprovod byl ale hodně důležitý – sama by let se dvěma přestupy těžko zvládla.

Čeští lékaři diagnostikují zlomené žebro. Kromě tohoto, bohužel bolestivého zranění, je v pořádku. Následky pobytu pod vodou žádné. První dny po zranění byla velmi slabá. Ale stav se lepšil přímo zázračně. První den posadit s pomocí na chvilinku, druhý den seděla, třetí den stála, čtvrtý mohla kousek jít, pátý došla na kafe...

Řeku jsme znali a podle toho ji jeli. Chyba se může stát a stává se na řece každému. Bohužel se stala v místě, které ji neodpustilo. Podobných kamenů najdete na řekách mnoho. Nejen na Voidomatisu, ale i na známější Soče či Salze. Na Voidomatisu je takový každý druhý a odjistit všechny prostě nelze. Měli jsme místo jistit? Pomohl by vůbec člověk s házečkou? Nemyslím si.

To, že celá příhoda měla šťastný konec, byla souhra dvou faktorů: Kdo je připraven, není překvapen. A my připraveni byli. Měli jsme materiál a měli jsme znalosti. Nezmatkovali jsme, záchrana byla efektivní a maximálně rychlá. Druhým faktorem je štěstí. A toho jsme měli opravdu hodně. Kajak šel „poměrně snadno“ vykopnout. V kaňonu byl signál telefonu i GPS. Existovala k nám cesta po souši. A především jsme měli neskutečnou kliku, že Zitka „naskočila“. Přesné číslo pravděpodobně neexistuje, ale procento úspěšných resuscitací je menší než by nám bylo milé. Vzhledem k délce transportu by pro nás bylo katastrofální i vnitřní zranění, či jiná komplikace například edém plic.

Řecko není Evropa a problém v kaňonu je něco jiného, než když kolem řeky vede silnice.

Z vesnice jsme scházeli v jednu, nasedali na vodu ve dvě, nehoda se stala před třetí, nahoru jsme se dostali v půl deváté (už za šera). Kaňon se dá v pohodě i s prohlížením a přenášením sjet za hodinu a půl. Nasedli jsme na řeku pozdě? Kolik času je nezbytná rezerva na kaňon?

Vázla komunikace. Operátorka 112 moc nereflektovala stav pacienta (zjevně v Řecku taky nemají na 112 zdravotníky). Utínala rozhovor předčasně. Nedávala nám zprávy, jak to vypadá a jestli a kdy se k nám záchranáři dostanou. My byli vystresovaní a nevěděli jsme, jestli se k nám dá dostat a jestli nemáme zkusit transport sami. Báli jsme se podchlazení a poúrazového šoku. Hodně nám pomohl jeden kluk z horní skupiny, který seběhl s hasičskými průzkumníky dolů a informoval nás o jejich postupu.

Řecko není Rakousko, kde je organizování podobných akcí podstatně častější. Pro hasiče jsme byli pravděpodobně jejich druhá zkušenost s podobným transportem. Nebylo možné povolat helikoptéru, ačkoliv počasí z laického pohledu nebylo špatné. A místo na přistání by se taky našlo.

Naprostou nezbytností pro takovéto výpravy se ukázaly GPS souřadnice. Bez nich by nás hledali ještě dneska. Stačilo, abychom byli o 200 metrů dál a záchranný tým by musel jít úplně jinudy. Pokud by se k nám vůbec dostal. Dolů k nám nesešel lékař.

Hasiči měli pouze jednu lékárničku (standardní outdoorovou). Neměli ani zlaté fólie ani jiné věci k zajištění komfortu transportovaného, pouze nosítka, plastový límec na krk a své bundy. A to jedna ze tří jednotek, které nám pomáhaly, byla speciální jednotka z Ioanniny! Jinak byli naprosto výborní a šikovní. Ve špatném terénu odvedli vynikající práci. Několik jich umělo velmi dobře anglicky.

Ambulance vyjela okamžitě po naložení pacienta (možná až moc rychle a tak trochu ve zmatku). Po cestě do nemocnice doktor pouze napíchl zraněnou na monitor a dal jí kyslík, pak si přelezl k řidiči.

Nebylo nám umožněno jet sanitkou, ačkoliv Zitka nekomunikuje anglicky.

Do nemocnice jsme měli jet okamžitě za sanitkou. Lépe bychom si Zitku pohlídali z hlediska psychické pohody a tepelného komfortu. Bohužel jsme se spolehli na to, že je v sanitě a v nemocnici. Zitka s velkými bolestmi a v poúrazovém šoku ležela polosvlečená na chodbě a první injekci proti bolesti dostala 11(!!!) hodin po nehodě.

Doktoři jsou vstřícní, dobře komunikují anglicky. Také část sester umí anglicky alespoň trochu. Na druhou stranu snaha zařídit jakékoliv administrativní úkony je extrémně náročná.

Policie je v Řecku vstřícná a hlavně si nechce přidělávat práci. Má povinnost zajistit vám tlumočníka, ale vy ho nemusíte přijmout.

Česká ambasáda nám nepomohla. Ani trochu.

Alpenverain funguje velmi dobře a profesionálně komunikuje.

Náklady:

Záchrana z kaňonu (hasiči) – nic po nás nechtěli
Nemocnice (státní) – pravděpodobně komplet pokryl EIHIC
Transport domů + doprovodná osoba– kryl Alpenverain
AV neplatil náklady na ubytování doprovodné osoby

Fotografie ze záchrany hasičů byly uveřejněny zde

Hanka Lišková