Následující situaci určitě každý lehce posedlý vodák dobře zná. Je právě po vydatném dešti, který zvedl nad limit takřka všechno, co teče, a člověk místo pádlování sedí v práci. Na druhý den si sice už dohodl dovolenou, ale modré nebe a zářící slunce za oknem přeci jen nahlodávají psychiku, jestli bude ještě dost vody. Klesající čísla na vodočtech rozhodně nepřidávají na klidu. Nepomáhá už ani jejich osvědčené hypnotizování na dálku a tak přichází zlomové rozhodnutí: Na zítřek nelze čekat! Nyní už na práci mnoho prostoru nezbývá, protože je třeba urychleně zorganizovat splutí a začíná proces výběru správného toku. Měl by být někde poblíž, spíše kratší, aby ho člověk stihl sjet celý, a nejlépe něco nového kvůli naplnění objevitelského pocitu. Nakonec je vše jasné: Jede se na Kněžnou!

Práci jsem opustil co nejdříve a asi v nejrychlejším možném tempu (s lehkým přihlédnutím k dopravním předpisům) jsem se dopravil do Rychnova, kde je vlakové nádraží postaveno hned vedle řeky, což jsem kvůli přesunům přesně potřeboval. Navíc kilometráž tvrdí, že právě odtud se obvykle začíná. Už první pohled na říčku mne díky příjemně tekoucí vodě potěšil. Plavba po městě sice ještě nemá ten správný přírodní nádech, ale zase ji zpestřuje série stupňů v regulovaném korytě. Za této vody (Rychnov – 45 cm) se daly všechny bez obtíží sjet, ale za většího průtoku by to u některých asi nemuselo jít tak snadno. Regulovaný úsek končí kousek pod městem posledním stupněm. Jeho spodní část evidentně dobře slouží ke zpomalení vody pod tou horní. Tenhle stupeň se při větší vodě zřejmě stane nepříjemným jako první a jeho prohlédnutím se rozhodně nic nezkazí.

Nyní už přišla na řadu ta pravá vodácká pohoda. Stupni nezpomalovaná říčka se v neregulovaném korytě ještě o trochu více rozeběhla vytvářejíc drobné peřejky a časté meandry. Proud sice s přibývajícími kilometry postupně slábl, ale meandrování Kněžné vydrželo až skoro k soutoku s Bělou. Teď už jsem oceňoval i to zářící slunce na nebi, které se již pomalu sklánělo k západu. Naštěstí vše probíhalo rychle a bez komplikací. Z vody mne vyhnal pouze jediný spadlý strom a i větví omezujících plavbu se tu našlo spíše jen poskrovnu. Poměrně relaxačním tempem jsem se do Bělé dostal po zhruba hodině a čtvrt, což bylo tak akorát, abych po ní doplul do Častolovic k autu za posledních slunečních paprsků. Ty už neměly sílu ani na odmražování ledové krusty z oblečení. Není pak krásné být (posedlým) vodákem!?!

Na závěr bych připojil pár poznámek k tištěným kilometrážím, které už nejsou zrovna aktuální. Nejprve se zastavím u potřebného stavu vody. Těch mých 45 cm stačilo na pohodové splutí s odřením lodě jen na stupních. Minimum bych viděl někde kolem 35 cm. Při v kilometráži uvedených 25 cm bych tu loď otloukat určitě nechtěl. Dřívější jez na ř. km 8,1 dnes nahrazuje nižší kolmý stupeň a ani dál není žádný. Kněžná je dost široká na splutí i o něco výše než u vlakového nádraží. Při průjezdu celým Rychnovem je třeba počítat s několika dalšími stupni navíc (některé lze prohlédnout předem ze silnice) a stále regulovaným korytem. V kilometráži uváděné stupně u obce Slemeno vzaly až na jednu minivlnku také za své. Snad, aby se říčka ještě v samotném závěru něčím zpestřila, tak poté, co se srovná pod železniční násep, se objevují miniaturní bezproblematické záhozy.

Vojta Brádle