Už je to pěkných pár let, co jsme si zamilovali starý skládací kajak Hadraplán a podnikli s ním cestu z Brna do Budapešti. Zalíbil se nám i Dunaj, na který je tahle loď jak stvořená, a plavili jsme se po něm přes celé Maďarsko a později i Německo a Rakousko. Tak co vymyslet dál? Na mapě Maďarska se táhne ještě jedna tlustá modrá čára a pěkně se vykrucuje. O řece Tise (maďarsky Tisze) jinak nic nevíme, jen to, že lodní doprava začíná v Sárospataku. Takže pro Hadraplán už by tam neměly být žádné překážky a řeka bude dost široká na to, abychom si i zaplachtili. Sároszpatak ovšem není na Tise, ale na Bodrogu, který se do Tisy vlévá u města Tokaj. Tím líp, je to blíž slovenských hranic a snadněji se tam dopravíme.

Nejdražší na vlakové dopravě je přejezd hranic. Takže odjíždíme přes Košice do Slovenského Nového Mesta a tam pěšky překračujeme hranici do Sátoraljaúhely. Hraniční říčka Ronyva (Roňava), na kterou jsme si mysleli, že bychom po ní stáhli kajak do Bodrogu, je však v opravě: plná bagrů a bez vody. Tak musíme ještě kousek stopem a pak místním autobusem do Sárospataku. Tam nás jediný místní angličtinář Laszlo dovedl až k řece, koupil nám na rozloučenou pivo a my se pustili do kompletace lodi. Za dvě hodinky je hotovo a vyplouváme.

Zmlsaní Dunajem od začátku vnímáme hlavně to, že Bodrog moc neteče. Nebude to zadarmo, budeme muset pádlovat. A pořád. Hned po opuštění města se řeka zařízla do hlíny a vytvořila vysoké zarostlé břehy, za které není vidět. A tak máme brzy pocit, že jsme opustili civilizaci a plujeme džunglí. Ani s tou lodní dopravou to není nijak žhavé. Žádný parník nejede, jen občas potkáme loďku s rybářem. Plavky letí dolů a moc příležitostí si je zas nasadit jsme ani dnes ani další dny neměli.

První nocleh byl problém. Všude vysoké hlinité břehy, hlína je navíc mokrá a klouže. Že by ta voda nějak vzlínala nebo co? Už skoro potmě jsme konečně našli místo, kde se dalo vylézt ven, a manžel rybář se začal těšit, jak si zachytá. Komáři ovšem mysleli jinak. A tak jsme jen rychle postavili stan a já zevnitř ucpala všechny skulinky. Manžel se chvilku pokoušel chytat zabalený v šusťákách od hlavy až k patě, ale vrátil se brzy celý poštípaný a bez nálady: „Tak si představ, voda je tady plná sumců, úplně to vře, mně nic nebere a vedle přijeli Maďaři, jsou tam jen v tričku a tahají jednoho za druhým.“

Další den si všímáme rybářských nástrah, jsou jich plné břehy. Z větví vrb visí dvojháčky, trojháčky, složité u nás nepovolené lankové konstrukce a hlavně vyčnívají kůly, ke kterým jsou upevněny vrše. Chceme si je zblízka prohlídnout, ale nedaří se nám u nich přistát. Kdykoli se otočíme, zdánlivě líný proud nás žene buď do vrbiček nebo pryč. A nikde nikdo, ryby se chytají samy. Až večer zas projíždějí rybáři na lodičkách a kontrolují, co se ulovilo.

Ve městě Tokaj vplouváme do Tisy. Jestliže jsme se až do této chvíle mohli těšit nadějí, že snad Tisa poteče rychleji než Bodrog, tady ta naděje pohasla. Je to široký líný tok plný velkých jepic, které dnes prožily svůj svatební den a teď večer se sotva hýbou a houfně umírají. Za chvíli máme mrtvolek plnou loď a další plavou všude kolem nás, je to dost deprimující. V Tokaji jsme taky doplnili zásoby a večer na rybářském flíčku ochutnáváme proslulé tokajské víno. Zvláštní je, že ale nikde kolem nevidíme vinice, kdepak to asi pěstují?

Kolem Tokaje byly břehy Tisy plošší, ale dál se proud taky zařízl do hlíny a zas plujeme zelenou džunglí, ze které se jen obtížně leze ven. Tak dvakrát – třikrát za den potkáváme písečnou plážičku, kterou vždycky využijeme k přistání, protažení těl, svačině a koupání. Zkouším řeku přeplavat, ale nedaří se. Ne že by to bylo tak daleko, ale vždycky se dostanu do proudnice, které se leknu – stahuje do roští, pod spadlé stromy u břehu nebo prostě jen teče moc rychle. Večer vždycky netrpělivě vyhlížíme, zda se písek zase objeví – ano, vždycky to klaplo. Rozestupy mezi plážičkami jsou dost pravidelně cca 10 kilometrů. A stále po Tise plujeme sami a potkáváme jen občas rybáře. Zkusili jsme i zvednout plachty, ale nejsou tu k ničemu. Na plachtění je Tisa moc úzká a zaříznutá, vítr se tu nerozběhne.

Mostů přes Tisu moc nevede, spíš tu potkáváme přívozy. Je potřeba vždy koukat, kudy a jak vysoko vede lano, zvlášť se stěžněm se všude nevejdeme. Jeden most je pontonový. A kousek za městem Tiszalök je jez – velká obluda s elektrárnou.

Čekali jsme, že na vodní cestě projedeme zdymadlem, ale není v provozu. Přistáli jsme u pravého břehu a ani nevím, jak se mi podařilo vyšplhat na kolmou zeď dva metry vysokou (pravda, mohli jsme přistát o třista metrů výš, ale kdo má tak daleko přenášet, že). Vytáhla jsem i Jarka a pak nešťastně koukáme, co si počneme dál, když tu z elektrárny vyběhli dva maníci a pomohli nám vytáhnout loď. Pak nám ji i přenesli a my za nimi utíkáme jen s batohem a pádlem. Zdymadlo po maďarsku? Lámanou posunčinou jsme pochopili, že zdymadlo má porouchaná vrata.

Před Tiszaüjvárosem se do Tisy vlévá Sajó. Je rozvodněná, rychlá a studená. A tak si na ostrohu užíváme skotských lázní – skáčeme z vysokého břehu do Sajó, necháváme se odnést do Tisy a teplou vodou plaveme zpět na ostroh.

Až u Tiszafüredu lidí přibylo. Tisa tu zprava přibírá potok Rima a za soutokem byla ponechána soustava mrtvých ramen, kanálů a velkých jezer, které z velké části spadají do národního parku Hortobágyi Nemzeti Park. A ve zbytku se vesele rekreuje a rybaří. Do kanálů vedou směrovky (zabloudit by šlo docela dobře) a ani jezera nejsou průjezdná, kde se zrovna namane. Jsou dost zarostlá vodními rostlinami. Na opačném konci posledního jezera v Abádszalóku nakupuje Jarek deset dvanácticentimetrových pijavic a úplně se s nimi mazlí, neboť každá z nich prý představuje třičtvrtěmetrovou rybu na udici. Cestou zpět přes jezero jsme si poprvé a naposled doopravdy zaplachtili, ale večer na rybolov opět nedošlo. Komáři zase vyhráli.

Za jezery u Kisköre je další obludný jez. Přijeli jsme tam večer už po provozní době, a ač by přenáška nebyla až tak dlouhá, chtěli jsme se svézt zdymadlem. Průjezd jsme nechali na ráno. A protože bylo ještě do tmy chvilka času, šli jsme se projít po hrázi, a pak zažili horké chvilky s ostrahou, která nás nechtěla pustit zpátky k lodi. Až jsme se konečně rukama nohama domluvili, nebyl pak problém ani s tábořením, ba ani s rozděláním ohně a ráno jsme skutečně projeli zdymadlem.

Když pak další den večer potichu přistáváme u další písčiny, máme už pádlování plný brejle. Povytáhli jsme loď na písek, spočinuli na zádech a hledíme do stmívajícího se nebe. Z tichého rozjímání mě hrubě vyrušil manžel, který se s nadávkami potopil do vody, vzápětí vyběhl ven, popadl pádlo a zas skočil do řeky. Teprv, když jsem se posadila, pochopila jsem, co se děje. Hadraplán právě mizel v ohybu řeky. Tiše nás opustil, aniž by nás jakkoli varoval. Stačila nějaká malá pulzace vody a vydal se sám na další pouť. Po břehu se tady běžet nedá a už vůbec ne bosky. Jediná šance, jak loď dohnat, bylo ji doplavat. Naštěstí se povedlo.

A už tu byl předposlední večer výpravy. Dlouho jsme nemohli najít tábořiště, pak jsme vystoupili na strmé písčině a začali srovnávat plošinku na postavení stanu. Byla by to dřina, svah byl hodně příkrý. Viděli nás tam rybáři a poradili, ať jedeme ještě dál, prý tam bude lepší místo. Pluli jsme ještě hodinu až do tmy, ale místo u rybářské osady jsme nakonec našli. Bylo tak pěkné, že jsme tam pak zůstali ještě celý den.

Písčina byla nejrozsáhlejší ze všech, co jsme na Tise viděli. Celý den jsme se slunili a koupali. Jarek hlavně pozoroval rybáře, jak vytahují z vrší ryby: brali jen vyzy, štiky házeli zpět do řeky. A tak nebyl problém si jednu štiku od nich koupit, v přepočtu za 50 korun.

Upekla jsem ji v alobalu, ale nedokázali jsme ji celou sníst, jedna porce zůstala na večer. Hlídali jsme ji, ale neuhlídali. Bílý pes, co celý den dělal, že si jí vůbec nevšímá, přece jen našel chvilku, kdy jsme ji spustili z očí a pochutnal si na ní i s alobalem.

Skončili jsme tehdy v Szolnoku. Rozložili a usušili Hadraplán na břehu poblíž nějaké hospůdky, kam jsme se pak šli zeptat, kudy na nádraží. Nebyli jsme se schopni domluvit, tak jsme si nechali zavolat taxíka, který nás na nádraží odvezl. Bylo to ještě 4 kilometry.

A teprve doma z jednoho staršího novinového článku jsme pochopili tristní stav řeky, jak jsme to tam tehdy viděli: mokré hlinité břehy, polámaná vrata plavební komory, rybářské loďky utopené v písku, lázně na břehu mimo provoz, spousta komárů, málo lidí – čtrnáct dní před námi se tudy přehnala ohromná povodeň, to byly následky.

Po šesti letech jsme se na Tisu vrátili. Přijeli jsme autem do Szolnoku a po delším bloudění městem, kde je všude zákaz zastavení, jsme našli přesně to molo, u kterého jsme skončili. Nad ním je veslařský klub a vedle něj nás nechali zaparkovat a slíbili, že na auto trochu dohlídnou. A tak zas vyplouváme.

Fotky z té druhé výpravy jsou plné pohody. Řeka měla méně vody, tak byly písčiny prakticky všude. Táboření nebylo žádný problém a zase jsme všude byli sami. Břehy byly hlinité a strmé, ale suché, zarostlé všemožnou zelení, v níž se proháněly srnky. Liány plané vinné révy jsme otrhávali přímo z vody.

Viděli jsme spoustu racků, volavek a dalších ptáků, v písku a bahně pod vodou se táhly rýhy od pořádně velkých škeblí a překvapil nás i nález raka. Měl bledězelenou barvu jako voda v řece.

I rybolov se dařil líp a komárů bylo míň. V závěru se řeka rozšířila a břehy snížily, tak jsme i využili vítr a zaplachtili si. Závěr byl v Szegedu jak jinak než na guláši.

A jak jsem si tak na Tisu vzpomněla? Inu ještě jsme ji neviděli celou. Letos plánujeme pokračování a dá se předpokládat, že i kdyby bylo zas suché léto, Tisa vodu bude mít.

Slávka, spluto v letech 2006 a 2012