Jednou ráno, když jsem sjížděl novou dávkou informací na internetu, jsem narazil na velmi zajímavý článek o paddleboardu. Já sám jsem na tom to plavidle stál jenom párkrát v létě. Zbytek mojí rodiny na tom nebyl o moc lépe, přesto nám doma ležel už od vánoc na chodbě plně funkční červený SUP. Po přečtení několika dalších článků ze světa politiky a coronaviru, jsem přeci jen vstal ze své postele a vyrazil na snídani. Zde mi bylo oznámeno mým drahým otcem, že horní úsek Chrudimky, jeho oblíbené řeky, má celkem dost vody, tudíž se objevil jasný směr našeho sobotního výletu. Samozřejmě mne nenapadlo nic jiného, než se ho zeptat, jestli bych mohl jet (při čtyřech stupních ranní březnové teploty) na paddleboardu. Odpověď mě velice překvapila. Dovolil mi to, ačkoliv v mnohem teplejším únoru se otázka, jestli si prkno můžu vzít na rybník, setkala s jasnou odpovědí: „Ne!“

Následovala asi hodina příprav, ale přeci se nám podařilo vyjet směr Horní Bradlo v Železných horách, kde měla začít naše plavba. Svižně jsme zaparkovali auto u starého rozpadajícího hotelu a vyrazili k řece. Ten úsek mám dávno za sebou a vím, že tam nečeká nic hrozného, přesto se mi mírně zhoupl žaludek. Hladina byla celkem klidná, až na pár vlnek. Prostě kochací záležitost. Ale představa ledové vody nateklé do neoprenu, mi na chuti moc nepřidávala.

Nicméně odvážně jsem nastoupil na paddleboard a vyplul. Ze začátku radši vkleče, časem jsem se osmělil i stoupnout, pak jsem obě polohy střídal. Celkem rychle jsem začal ujíždět barace s otcem a bratrem. Počáteční strach se pozvolna měnil v radostnější náladu, při které jsem byl konečně schopen prohlížet si tu nádheru kolem. Ne nadarmo se téhle části řeky přezdívá ,,malá Šumava". Mohutné smrky vytvářely nádherné obrazy. Občasné paprsky slunce, které se prodraly jejich hustými větvemi, dopadaly na hladinu. Řeka meandruje liduprázdnou krajinou. Po cestě jsme minuli pár tábořišť, některá udržovaná, jiná zarostlá a nepoužívaná. Podél řeky sem tam stojí staré chaty, některé evidentně z dob první republiky. Cestou jsme přenesli jen jeden jez pod Dolním Bradlem, u kterého jsme minule začínali.

Jinak řeka pěkně svižně tekla, klidnější úseky střídaly celkem snadné peřeje. Jen na jednom stupni jsem díky zadrhnuté zadní ploutvi málem sletěl. Radši jsem ji vyndal, což zase zvýšilo točivost paddleboardu.

Po pár kilometrech jízdy jsem dorazili k jezu Na Pilce. Ten jsem raději přetáhl. Ne, že bych se bál, ale byl u něj slušný válec. Postupně začalo ubývat vlnek, meandru i stromů.

Krajina se začala měnit, před námi jsem v dálce spatřil klidnou hladinu Sečské přehrady. Začal asi nejtěžší úsek. Příjemný větřík vanoucí proti nám se proměnil v nepřítele. Taky už jsem toho po deseti kilometrech měl tak trochu dost. Přeci jen jsem se takhle plavil poprvé. Postupně mi začaly ubývat síly. Nakonec jsem se rozhodl, že výpravu ukončím předčasně. Na Ústupky, kde nás čekal odvoz, jsem se vydal pěšky po břehu.

Když jsem se tady plavil na nafukovačce před pár lety za povodňového stavu, odnesl jsem si úplně jiný pocit. Za nižší vody se objevilo daleko víc zábavných peřejí. Taky to mohlo být proto, že jsem na prkně měl daleko blíž k vodě, nebo tím, že jsem při pádlování stál. Ale určitě bych si tenhle zážitek chtěl ještě někdy zopakovat.

Tadeáš