Zorek na nás v bytě svého bratra opravdu čekal a nezahálel. Na stole se prostírala slušná hostina, kterou připravil, a není mi jasný, kde na ní sebral. Baštíme národní jídla, až se nám boule za ušima dělají a řešíme, jak to vymyslet, abychom se zase setkali. Bóďu trochu mrzí, držku jednu sosákovskou, že nemáme něco destilovaného, ale kobylí mléko se mi pro tuto příležitost zdá takové stylovější. Co všechno jsme si ten večer řekli, to se na mne nezlobte, ale to zůstane jenom mezi námi třemi. Když Bůh dá a my se ještě setkáme, tak pro ty dva cvoky mongolský, co se mnou za těch několik desítek dní přidělávali starosti, budu zase parťákem na cesty. Tak teda dobrou noc Mongolsko, zítra mi to jede. Večerní sezení se protáhlo a tak není divu, že když jsem se ráno vyhrabal z pelechu, bylo slunko už hezky vysoko. Posnídal jsem něco z přebytků od večeře, nechal chlapy spát a vydal se rozloučit se na naši ambasádu. Cesta vedla kolem cestovní kanceláře Džulčin, a tak není divu, že jsem narazil na Amrlama, který očividně jevil znaky radosti, že se vidíme. Na uvítanou jsem symbolicky zvedl palec vzhůru se slovy "Orchon charašó". Odvětil "charašó" a trochu smutně mu zakolísal hlas. Mně záhy taky ztuhla slova - vzpomněl jsem si na Mongolsko - americkou expedici a došlo mi, že ten nebohý byl Amrlamův dobrý přítel. Potřásli jsme si rukama a rozešli se - snad taky někdy někde na shledanou. Věřím tomu, že nejsem v této zemi naposledy. Tak ahoj. Ahoj odvětil a odešel do budovy Džulčinu za prací.

Cestou na ambasádu se mi pak ještě honilo hlavou, jak by to asi dopadlo, kdybychom se do Mongolsko - americké expedice zamíchali i my s Bóďou. Vůbec kdyby, kdyby, jsou na světě věci, s kterými se obchodovat nedá. Navážete-li se s někým na jedno lano, nebo vjedete do peřejí, pak jste parťáci, kteří vědí, že to, do čeho jdou, jim může zatraceně sedřít kůži z těla a propotit košili a lano. Loď nebo cesta, po které jdou, je pupeční šňůra a neplatí tu žádné za kolik, ale kdo kolik, na doraz. Kdyby, jó kdyby. Lidičky víte, ono je moc těžké něco soudit. Vracím se teď zpátky do kaňonu. Může se stát totiž, že se šňůra přetrhne a lidi se octnou každý sám za sebe. Přiznávám se, že byly chvíle, kdy se mi žaludek svíral hlady a já se vydal na sever za lidmi. Bylo to dobře, nebo ne. To si asi musí každý srovnat sám se sebou a svými kroky. Znáte asi tu písničku se slovy "Jen víru mít, doufat a jít, jen víru mít, doufat a žít". Ano, víru. Víra - to je to, co dává člověku sílu. Víra v přátele a lásku, to je to, co dává smysl života na této zemi. Beru za kliku budovy a mé myšlenky rozehnaly slova usměvavé paní telefonistky "dobrý den". "Dobrý den", tak se teda loučím, večer jedu domů. Jak mne paní přivítala, tak se se mnou taky loučila. Když jsem obešel všechny členy české i slovenské ambasády, no ještě jeden úsměv. Adresu máte, tak až se se svým manželem přistěhujete do Čech a staneme se skoro sousedy jistě se stavte. Vždyť Praha od Liberce je co by kamenem dohodil a zbytek na koni, teda autem dojel. "Tak až budete v Praze, tak se koukejte ozvat."

"Nashle", zaklapl jsem dveře a rozešel se k Bóďovi domů. Tam už se peklo a smažilo o sto šest, jak když se českej Honza do světa chystá. Jenom ty buchty byly trochu jinačí a podstatně masitější. Má kožená brašna, kterou přinesl Zorygbat i s pytlem sladkého pečiva se počala plnit, až doslova přetékala. Odpoledne spojené s přípravou jídla, jeho průběžné ochutnávání uteklo jako mžik. Než jsem se nadál, byl čas loučení s Bóďovou rodinou a mé vřelé díky za zapůjčení jeho užvaněné maličkosti. A tak se s těma dvěma vejlupkama přesouváme do bytu Zorkova bratra, kde jsem se ještě osprchoval před cestou, dobalil batoh a hezky ve třech jsme se vydali na nádraží. Bylo po 18 hodině. Na peróně postávala spousta lidí kolem nemalých hromad vám již známého obchodního artiklu a důvodem jejich cesty. V půl sedmé se otevřely dveře vagónů a v nich se objevila průvodčí žádoucí lístků. Předložil jsem ho tedy a odebral se uložit si ve srovnání s ostatními svá skromná zavazadla do kupé. Vystoupil jsem zpět za kluky na perón a sledoval dění obchodníků. Postoupili jsme tedy s kluky o pár kroků dále od soupravy a debatili o životní motivaci značné části lidstva po penězích. Peníze. Kdybych měl oněch 100 marek a 100 dolarů, můj pobyt v této zemi by se proměnil v pobyt "bohatého člověka". Byl bych teď na tomto peróně opravdu tak bohatý, jako se cítím. Mám tu dva kamarády a k tomu všemu ještě spoustu zboží, které se nedá ani koupit a ani prodat za žádnou měnu.

Gogo