Usadil nás v obývacím pokoji, pustil nám televizi, a jeho rodina nám začala snášet jídlo. Asi jsme museli slušně čpět a být špinaví, protože druhá místnost tohoto čtyřpokojového bytu, kam nás uvedl, byla koupelna. Bóďa se v ní usídlil a očividně mi dával najevo, že v příštích minimálně třiceti minutách ho z koupelny nikdo nedostane. Zůstal jsem tedy napospas hostiteli. Jeho dcery se věnovali činnosti v kuchyni a manželka nám neustávala snášet jejich produkty na už tak plný stůl.

Usadil jsem se nad mapou, kterou jsem rozevřel co by pomocnici, abych objasnil smysl našeho putování po této zemi. Odhadovaná půlhodinka uběhla a ve dveřích se objevila postava připomínající Bóďu. Střelhbitě jsem mu tedy předal úlohu vypravěče a vydal se vstříc hygieně. Musím konstatovat, že to, co ze mne ve sprše po namydlení steklo, se nepodobalo pěně, ale spíše bahnu. Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, Bóďa mi oznámil, že mu mám dát tři ze čtyř zbylých dolarů a ostatek tugrů, a lístky na vlak, který nám jede zítra v 6 hodin večer, jsou zajištěny. Hostitel nás pak zavedl do nejkrásnější místnosti tohoto bytu. Panelové domy byly totiž stavěny do půlkruhu vždy hranami k sobě, tudíž mezi nimi vznikl trojúhelníkový prostor. Využíval se coby balkón a tento balkón se dvěma postelemi nám byl s omluvou nabídnut, ať se nezlobíme, že prý jedna z jeho dcer slaví zítra 18. narozeniny. Pozvali proto spoustu hostí, kteří zde budou i přes noc. Ujistili jsme ho, že lepší místo na spaní než toto nám ani nabídnout nemohl a zašli jsme zpět do obýváku, kam se zrovna zmiňovaní hosté začali scházet. Podvečer se přehoupl v noc. Mi jsme se dobrovolně a rádi přestěhovali do naší ložnice s vyhlídkou a zaujmuli polohu bezvládně horizontální.

Ráno nás probudily přípravy na oslavu dceřiny plnoletosti. Náš hostitel byl vysoce postavený úředník na místní poště a v této zemi i dosti movitý člověk. Vlastnil přepychově zařízený čtyřpokojový byt a vše, co k němu i na evropský standard patří. Televize, video, hi - fi věž a podobně. Přesto, že tito lidé nás zahrnuli pohostinností, nebyla to ta útulná jurta s jiskřivejma očima kolem nás. Kolem nás seděli lidé, a jediné, co tu jiskřilo, byla televize. Televize a mlčky naslouchající lidé. Proto nebylo divu, že kolem poledne jsme s Bóďou vyrazili do víru tohoto města. Co podotknout. Nudná procházka betonovou aglomerací. Za zmínku stojí chlapík, který nás zastavil ve dveřích jednoho obchodu, a my v něm poznali člověka, který nás u mostu obdaroval 6 litry benzínu. Ten člověk se k nám srdečně hlásil a že prý je rád, že nás vidí a ať se nám naše další pouť daří ve zdraví.

Asi po třech hodinách exkurze jsem řekl Bóďovi, ať se nezlobí, ale sídlišť máme u nás doma až přespříliš a můj vztah k nim je silně depresivní a nehodlám v prohlídce pokračovat. Jestli chce, ať zůstane ve víru betonu, já že zpět trefím. Bóďa se ke mě ochotně připojil, a tak jsme zbylé dvě hodiny strávili v bytě Zorygbatova přítele. Bloumání medvěda v kleci a jeho pokuřujícího a mezi obláčky dýmu žvanícího parťáka ukončila patrně teta oslavenkyně, když zvedla dvě z tašek v předsíni, a tím uvedla do pohybu naší další cestu. Popřáli jsme dceři, poděkovali, rozloučili se, uchopili zbylá zavazadla tety, která měla namířeno týmž směrem, a vydali se městským autobusem na nádraží k vlaku.

Ten už tam stál a čekal na své pasažéry. Byl to osobní vlak, který krom samovarů u průvodčích i po menší úpravě, to jest sklopením stolku a postele nad ním na straně uličky a pryčen v neuzavřeném oddělení, bylo po šesti lůžkách. Ve vagonech je čisto a vlídno. Nevím, jak to ten chlapík šizuňská dělá, ale netrvalo dlouho a přísedící Mongolové obdivovali mé pohorky velikosti 11, které jsem si vyzul, abych obsadil, nebo spíš obležel jednu z vrchních postelí. Ten brepta kecal a kecal, nevím co jim nejen o botech povídal, ale naše cestovní oddělení se se za chvíli začalo plnit lidmi, kteří přinášeli na na náš stolek vše, co hrdlo ráčí. Bóďo, Bóďo.

Ale dobrý to bylo a rozhodně to vonělo víc, než moje boty. Přesto, že jsem ležel na bidle a byl odhodlán jít spát jak se říká se slepicemi, můj Baron Prášil svými story opět zapříčinil noc s otevřenýma očima a početnou společností. Noc utekla a s rozbřeskem přijíždíme od severu do průmyslové části Ulan - Batoru. Slezl jsem z postele bos, proběhl vagónem, abych s úsměvem sledován našel svoje pohory, které si potěžkal a prohlédl snad každý cestující. Brzy skřípou kola, vlak staví a naše nohy pod vahou batohů a mongolské vodky, které kolem nás taky nějaká ta láhev prošla, se ubíráme k Bóďovi domů. Tam nás vítají Bóďovi lásky - jeho žena a vnučka. Oči a ústy dává Bóďovi najevo žena radost z jeho přítomnosti a pak asi trochu žárlivě sleduje nepřítomnost svého muže ponořeného do světa vnučky. Bóďa je mimo, a tak se věnuji vybalování, sušení a praní věcí. Manželka mého parťáka se mezitím pustila do zbytku obsahu pytle od Bílého jezera. Je to asi jediné jídlo, které v tomto bytě je. Krom toho byl všední den dopoledne a přítomnost této ženy doma nasvědčovala něčemu, co se jejími slovy zanedlouho potvrdilo - druhého nezaměstnaného tohoto manželského páru. Bóďova žena byla bývalá tanečnice a nyní pracovala v kulturním středisku jako kostymérka. Alespoň doposavad.

Gogo