Ve vestibulu postávala stejně jako já dívka, kterou jsem zde v sousední slovenské ambasádě již zahlédl. Dali jsme se do řeči a pozvolna opouštěli ambasádu. Náš rozhovor zabředl do slastí a strastí života této země, a když jsem se představil, chvíli zmlkla, a pak se mne ptala, kde jsem všude byl. Vyprávěl jsem o Orchonu. To mlčet přestala, že ví, že o tom četla v novinách, a jak jsem to vše za tak krátkou dobu mohl stihnout. Odvětil jsem, že v této zemi je možné vše. Na to ona, že jo, a že zde učí na škola slovenštinu, češtinu a angličtinu a samozřejmě uměla i velice dobře mongolsky - jazykem ze všech čtyřech nejtěžším.

Mongolština se totiž jinak čte a jinak píše, jako třeba angličtina a navíc se píše dvěma abecedami. Azbukou, kterou zde zavedli sověti a užívá se takřka všude a původním znakovým písmem, které se píše shora dolů a zprava doleva. Tento druh písma se užívá jen zřídkakdy. Tato dívka, pro nacionalisty slovenské národnosti, se v Mongolsku zajímala o chrámovou muziku, žila zde již takřka rok a další dva tu hodlala ještě zůstat.

Vraťme se tedy k té chrámové muzice. Dívka pátrala po paní, která pamatuje ještě časy, kdy tuto zemi neovládal socialismus a jeho propagátor Sovětský svaz, to jest časy před rokem 1921. Ano, spočítali jste si to dobře, této paní je okolo sto let a kdysi zpívala v jednom z chrámových sborů dávné doby. Teď žije kdesi u jedněch z nemála příbuzných a vypátrat ji není zrovna jednoduchá záležitost. Čas pokročil, my prošli Ulan - Batorem bez cíle sem tam a užíval jsem si ušima i ústy češtiny. Na rozloučenou se slečnou jsme si popřáli pěkné cesty. Shodli jsme se, že nějaké hranice na tomto světě pro nás prostě neplatí. A co se vlasti týče, pro mne se stále nachází kdesi mezi Aší a Košicemi.

Tak ahoj holčino, někdy někde, a já běžím k Bóďovi, kde už na mne čeká Zorygbat. Chvíli mi kluci nerozuměli - příčinou toho byla několikahodinová konverzace v mateřštině - on se člověk zas naučí používat i rozvité věty a vícesmyslné obraty. Popřáli jsme Bóďovi dobré noci a s veškerou bagáží vyrazili nocovat do bytu Zorygbatova bratra. Ráno jsme se probudil v bývalé sovětské čtvrti. Ano, zmiňuji se o bytě Zorygbatova druhého bratra. Panelový dům poblíž nádraží byl jedním z mnoha domů, kde civilní obyvatelstvo této země rozhodně až do nedávna nebydlelo. Bylo to jedno z těch sídlišť, které známe u nás doma například z Mimoně a okolí. Po rozloučení s touto udatnou armádou zde dostal byt Zorkův bratr. Nyní se tento člověk věnuje venkovskému způsobu života, a proto je zde prázdno.

Ráno při snídani jsem před Zorygbata položil tři krabičky s filmy na diapozitivy a požádal ho o jejich prodání. U nás by to stálo tak 20 dolarů - tak za 10 by to šlo prodat, ne? Zorek vzal krabičky do ruky a utvrdil se, jsou-li to diapozitivy. Ano, diapozitivy, odvětil jsem. On pokrčil rameny, pokýval hlavou a vyrazili jsme do ulic prodávat filmy. Prolezli jsme kdejaký krámek, který by mohl mít něco společného s fotografováním a bezvýsledně. Diapozitivům v této zemi pšenka nekvete a naši finanční situaci to tedy nijak nepozvedlo.

Bóďa byl švorcovej, Zorek o práci zavadí jen zřídka a mně zbyl 1 dolar a 150 korun československých, v této době už asi neplatných (pozn. redakce: Gogo byl v Mongolsku právě tehdy, když se dělila federace se Slovenskem na dva státy). Po neúspěších v obchodě jsme zamířili opět k Bóďovi domů si ho vyzvednout, abychom zašli za jeho bratrem, který nás pozval mejdan. Nepřijít by se ho asi dotklo. Při našem příchodu bylo již vše v plném proudu, na stole dostatečná zásoba pití, u skleniček úměrný počet ženštin. Do jejich klábosení předváděl Jackson své pěvecké umění zaznamenané na magnetofonové kazetě. Pilot se svými přívrženci a stohem bankovek, které občas odněkud někam přeložil, nebo z nich trochu odebral. Někoho ze svých obdivovatelů za ně pro něco poslal (novou láhev, cigarety nebo něco na zub).

Bóďův bratr ležel na posteli, pokuřoval, a zatímco se obývák proměnil v taneční parket, mi povídá: "Anton ty maj lavjů, ty má naděje, moje srdce, plocho ja žiju plochy život, srdce nemá lavju ety, ženščiny i muščiny plochy ljudi. Ja měl, ženu ona odjela pryč do Ameriky s muž za dolary, on je bohatý člověk. Ona teď taky bohatá a mí dva synové zůstali sami bez mámy". Pilot se mezitím stihl patřičně naladit a jeho balíky opět vyslaly pro další lihovou inspiraci s jejímž úbytkem úměrně narůstaly i jeho vulgarismy. Popřál jsem Bóďovu bratru, ať se jeho srdce brzy vzchopí, ať se neutopí v alkoholu a zklamání a ať nezahání přílivem podobné společnosti. Troubíme s Bóďou na ústup. Však už nás na druhém konci města čekal Zorek a blížil se konec mého posledního dne s těmito lidmi.

Gogo