Mratínský potok pramení na severním okraji Prahy a teče směrem k severu rovinatou zemědělskou krajinou středního Polabí. Jeho celková délka je asi 15 kilometrů, ústí zleva do Labe nedaleko Kostelce nad Labem. K pokusu o splutí tohoto potoka mě inspirovalo každoroční splouvání nedalekého Košáteckého potoka, které s kamarády pořádáme vždy poslední víkend před Vánoci. Pokusil jsem se sehnat pár kamarádů-dobrodruhů, kteří by měli chuť zkusit si sjet něco, o čem není jisté, že se to vůbec jet dá. Předpokládám, že se bude jednat o prvosjezd, protože něco tak šíleného ještě nikoho nemohlo napadnout. Mratínský potok má oproti Košáteckému totiž odhadem tak třetinový průtok a napohled působí jako typická vesnická strouha. Podaří se mi přemluvit ještě 2 lidi, a tak první jarní neděli roku 2011 nakládáme na střechu auta dvě kánoe a vyrážíme do Veleně, odkud se zdá být potok sjízdný. Od Labe nás dělí zhruba 9 kilometrů. Počasí je vynikající a po na sníh bohaté zimě, kdy na okolních polích leželo až 10 centimetrů sněhu, je průtok v potoce nadprůměrný. Na vodu nasedáme u silničního mostu. První kilometr plavby potok protéká polem. Jeho šířka je 1-2 metry, dno je jílovité, hloubka nepřesahuje 10 centimetrů. Pádly se odrážíme ode dna nebo od břehu. Plavbu občas zpestří trnité keře, nicméně jet se dá celkem v pohodě. Každých pár metrů loď drhne o dno, ale většinou se dá silným odrazem pádla mělčinu překonat bez nutnosti vystoupit z lodi.  

Trubka mezi Velení a Sluhami zakončená skokem

Po asi kilometru plavby potok vtéká do roury. Zastavujeme, abychom si překážku prohlédli, a usoudíme, že je v pohodě průjezdná. Roura má kruhový tvar o průměru zhruba 1 metr a dlouhá je asi 10 metrů. Na vyústění trubky je asi půlmetrový skok. S kamarádem Filipem rouru projíždíme oba na singlu, můj háček Andrea se dobrodružství dobrovolně vzdává.  

Některé úseky je potřeba brodit

Po zpestření v podobě roury následuje mělký kamenitý úsek, kde se kvůli nízkému stavu vody musíme brodit. Po pár desítkách metrů se vrací jílovitý charakter toku, hloubka se zvyšuje a my můžeme opět nasednout. Po cestě nás ze břehu zdraví skupinka cyklistů, kteří se podivují, že se to dá jet. Po dalším kilometru plavby přijíždíme do obce Sluhy. Zde plavbu zpestřuje několik kolmých stupňů víceméně sjízdných. Potok protéká zahradami, podjíždí několik lávek a můstků, několikrát je nutné kvůli nedostatku vody vystoupit a brodit.  

A opět trubka, do které se skoro nedá vejít

Ze Sluh je to jen kousek do Mratína, obce, podle které je tento potok pojmenovaný. Na začátku Mratína se nachází jez, který je bohužel nesjízdný. Je vysoký a teče přes něj málo vody. S přenášením je problém, protože pod jezem je vysoká navigace s nemožností spustit lodě dolů a potok mizí na soukromých oplocených pozemcích. Přenášet tedy musíme asi 300 metrů k silničnímu mostu, kde je potok znovu přístupný. Pod Mratínem teče potok opět polní krajinou, je více zarostlý, ale prakticky vždy se dá zátaras z větví přejet nebo prorazit. Opět se vineme úzkým mělkým korytem, plavbu občas zpestří kameny v potoce, které utvoří lehkou peřejku. Před Kostelcem nad Labem připlouváme k další trubce, tentokrát pod polní cestou. Ta je ovšem výrazně užší, tak akorát na šířku lodě. Po krátké úvaze zkusím trubku projet a daří se. Musím přitom ale úplně ležet v lodi a doufám, že tam někde nezůstanu viset. Naštěstí se daří a oba dva trubkou projedeme.  

Od Kostelce je to již kanalizační stoka

Následuje průjezd Kostelcem nad Labem. Zde je potok silně znečištěn kanály, které sem ústí. Kostelec totiž nemá čističku, a tak si připadáme, že projíždíme spíš kanalizační stokou. Kolem nás plavou toaletní papíry a voda neskutečně smrdí. Vše umocňují ještě odpadky, které sem místní odkládají – staré pneumatiky, kočárky, rozlámané kýble, boty, hadry atd. Snažíme se do vody co nejméně vstupovat, ale bohužel někdy není v důsledku častých překážek zbytí, a tak se musíme bořit do smradlavého bahna. Holínky, které jsem pro plavbu zvolil, se ukazují jako nejvhodnější obuv. Za Kostelcem už potok ústí do Mlýnského náhonu a po pár stovkách metrů lehkou peřejkou vtéká do Labe. Po Labi dojíždíme do Neratovic, kde se nachází naše základna, a plavbu ukončujeme.

Další rok dáváme repete, tentokráte už naposledy

O rok později se rozhodnu akci zopakovat. Tentokrát seženu víc dobrodruhů, a tak nás jede celkem 10. Termín je stejný, 1. jarní neděle, počasí je opět skvělé, ovšem vody je o poznání méně. To vede k tomu, že víc než jet se musíme brodit. První úsek do Sluh projdeme skoro celý pěšky, trubka se naštěstí sjet dá a jet se dají i některé stupně ve Sluhách. Přes vesnici se ale dál brodíme a občas jet se dá až pod Sluhami. I tak se ale až do ústí téměř pořád drhne o dno. Neustálé vysedání, překonávání mělčin a větví je velmi náročné a všichni jsou brzy unavení. Navíc jsme všichni za chvíli od hlavy až k patě špinaví od všudypřítomného smradlavého bahna. S poklesem průtoku se zvyšuje koncentrace znečištění, a tak voda smrdí ještě víc než loni a ani při pěticentimetrové hloubce není vidět na dno. Všichni uvítají, když se konečně po pěti hodinách plavby dostaneme do čistého svěžího Labe. Za organizaci tak hrozné vodácké akce mě na závěr kamarádi hodí do vody. Další rok už akci neopakujeme a předpokládám, že už ji nebudeme opakovat nikdy. Ovšem na zážitky se zapomenout nedá a pro dobrodruhy tento tok doporučuju.

Primus