Tento článek je věnován všem, kteří měli tu čest se seznámit s vyjímečným háčkem Edou a hlavně těm, kteří mě s ním pomáhali. Díky Motorleťáci.

A je tu zase podzim a s ním přichází doba vypouštění rybníků. První v řadě je Hamerský potok. Asi nemá cenu popisovat jeho charakter a obtížnost, ten byl již mnohokrát popsán, ale raději se zaměřím na jiné okolnosti, které předcházely mému seznámením s Edou.

Je sobota odpoledne a přijíždím s manželkou na Hamerák. Dnešek chci věnovat focení, jelikož času na ježdění již mnoho nezbývá, navíc je krásné počasí a já nemám nikoho k sobě do lodi. Sjezd si nechávám až na neděli, kdy má být ještě tepleji než dnes a zároveň má přijet i kámoš na háčka. Jak hluboce jsem se v tento okamžik mýlil.

První, co jsem zaslechl při sestupu k výpusti, byl rozhovor zkušenějšího s nezkušeným vodákem, který byl asi poprvé na Hameráku. "Zapni si helmu a vestu, bude adrenalin vole". Jak výstižná slova. U výpusti, jako již klasicky, bylo celkem narváno rodeáři, kteří se vzájemně strkali u tryskající vody. Nejlepší však byly nástupy nad rourou, kdy se kajakář nechal shodit přímo do proudu a v tu chvíli nabral zrychlení z 0 na zhruba 20km/h během pár desetin vteřin. Pak už jen záleželo na něm, zda to ustál nebo ne. I na ostatních kaskádách bylo živo. Na potoce nebylo žádných jiných podvratných překážek v podobě padlých stromů, jak tomu bývalo v minulých letech, takže provoz byl celkem plynulý.

Pak přišla 16 hodina a s ní zavírání výpustě. Sice jsem si na 1.WW P vzal přecevzetí, že Vojtu již nikdy nebudu fotit, přesto jsem ho cvaknul při plném zápřahu s kroucením kola stavidla. Když jsem ho totiž naposledy fotil, začal mně foťák vypisovat takové věci, které bych nikdy neočekával - error loading image. Tentokrát to foťák i Vojta přežili.

Tak, voda je zavřená a může následovat drbárna. Jak jsme se předběžně domlouvali v konferenci, měli jsme se společně sejít na tábořišti u rybníka a diskutovat nad dalším využitím internetu pro vodáky. Pár (10-20 lidí + 2 pejsani) se nás sešlo u ohně a kromě jiného jsme se dohodli na společném vodáckém webringu, jehož založení padlo na moji hlavu. No, nevím nevím. Co však bylo pro mě důležitější, že testovací systém zasílání SMS zpráv s aktuálním stavem řek funguje dobře a nic tak nebrání v plném nasazení i pro ostatní vodáky. Ještě pár loků švestkové šťávy, či co to bylo, a hurá do stanu.

Ráno zjišťuji, že jsem bez háčka, který odmítl přijet a manželka sebou nemá žádné věci na vodu. Chvíli zuřím nad promarněnou cestou a časem, a pak se jdu pozeptat po tábořišti, jestli nemají někde volného háčka. Je to neuvěřitelné, ale vždy tak přebytečný matroš je najednou nedostatkový. Prostě nikdo není volný. Tak co teď. Jet domů nebo jet na sólo. Chytnul jsem se s vodáky z Motorletu, že s nimi zkusím jet na sólo horní část a pak se uvidí.

Jak tak scházím s Pálavou bez háčka k výpusti, najednou ho tam uvidím. Sedí na kraji vody a jen odevzdaně čučí na projíždějící lodě. Tak jdu za ním a ptám se ho, jestli se nechce také svést. Slovo dalo slovo a už sedí v lodi na háčku. Mám trochu obavy, zda to s nevycvičeným háčkem sjedu, ale dostává rychlé školení. Ještě mi stačí prozradit, že se jmenuje Eda, a pokud vypadne, nemusím si o něho dělat žádné starosti. Prostě zůstane tam, kde se uděláme a já ho pak opět naložím.

Už jedem od výpusti a jde to celkem dobře. Sedí na háčku jako přikovaný a raději nic nedělá. "Alespoň že nechce vyskakovat za jízdy z lodě", pomyslím si v rychlosti a již se hrneme do první kaskády. Ta nás prověří. Tu však zdoláváme bez nejmenších problémů a ani vylévat nemusíme. Pak přichází druhá kaskáda, kde mi velmi chybí háčkovo přitažení, ale nějak jsem se s tím popasoval. Třetí ani poslední kaskáda opět nebyla žádným těžkým oříškem a tak se rozhoduji, že si to s motorleťákama sjedu ještě jedou od vrchu až do Jindříše. Eda však omítá vystoupit a tak ho nakládáme do přívěsu a převážíme opět nahoru k rybníku. Pravda, trochu se pronesl, když odmítal i jít opět sám od auta, ale co bych pro něho neudělal.

Měl totiž tak vynikající vlastnosti, které většině háčkům chybí, že jsem se na něho nemohl zlobit. Nekecal do řízení, nenadával mi, necákal na mě, neodmlouval, když jsem ho učil nové věci, neprotestoval, že už toho má dost a že chce už jet domů a hlavně, bylo přes něho velmi dobře vidět. Byl naprosto oddaný a bez řečí seděl v lodi. No, takový bezmluvka.

Už jsme zase u výpustě a jak se zdá, Eda je v centru pozornosti. Každý ho chválí pro jeho vyjímečné vlastnosti a hlavně si ho všichni chtějí fotit. Eda jen blaženě sedí a ví, že jeho popularita začíná stoupat. Opět bezproblémový průjezd kaskádami. Ba, dokonce si v nich i dovolujeme zachraňovat cizí lodě a pádla ostatních vodáků, kteří nemají tak dobrého háčka, jako já.

Ve Dvorečku, kde čekáme na ostatní, vrcholí sláva Edy. Následuje už jen dojezd do Jindříše a máme to zdárně za sebou. V tu chvíli nastává to smutné loučení s tak kvalitním háčkem. Škoda, že jsem ho nepoznal dříve. Jestli až do teď netušíte, kdo je Eda a jak vypadá vzor všech háčků, můžete si ho prohlédnout zde na fotografii.

Eda a ja

Ano, je to přesně tak, jak si myslíte. Eda je totiž kámen o váze asi 15kg, který jako vyvolený mezi kameny si sjel Hamerský potok a ani se neudělal. Ještě se stačil svést autem a byl nošen v lodi, takže se vlastně vůbec nenadřel. To však neplatí pro ty, kteří ho nosili. Na připomenutí jeho slávy jsem ho zanechal za druhým mostem v Jindříši na pravém břehu, aby mohl svou kamennou tváří pozorovat řeku.

Měj se tam pěkně, Édo, třeba se příští rok znovu potkáme.

Petr