Páteční ráno se místo plánované pěšárny na kopec HAMMASTUNTURI vydáváme dál po řece. Na okraji lesa jsme objevili důmyslné zařízení vyrobené převážně ze dřeva. Je to prám na těžbu zlata - pozůstatek staré horečky z padesátých let. Pár fotek a jedeme dál. Ani ne po půl hodině pádlování opět zastavujeme. Důvodem je nádherné tábořiště RITAKOSKI. Dočki se klasicky vydává s prutem kolem řeky a my si prohlížíme několik srubových staveb. Hlavní srub je otevřený. Uvnitř nacházíme stoly, dřevěné lavice, potřeby na vaření a otevřený krb. Podle knihy návštěv zjišťujeme, že jsme tu pravděpodobně první Češi. Atmosféra tábořiště si nás natolik získává, že se rozhodujeme zůstat. Jedna skupina pak vyráží hledat Dočkiho a já se Sašou jedeme chytat na druhou stranu peřeje. Dočki mezitím urazil několik kilometrů dolů po řece a záchranná výprava ho nachází na druhém břehu, jak sedí u ohně a suší oblečení. Rozhodl se totiž přeplavat řeku s udicí v zubech a s rancem šatů na hlavě a trochu se mu to nezdařilo. Na potvrzení své identity exhibicionisticky zvedá pláštěnku, pod kterou nic nemá. Opravdu to nemůže být nikdo jiný, než Dočki.

Odpoledne se všichni shledáváme na tábořišti, roztápíme saunu na břehu řeky a očekáváme, co přinese černý mrak na obzoru. Za chvíli padají z nebe kroupy jak pingpongové míčky a blesky křižují oblohu. Ve srubu je však dobře a stejně rychle jak bouřka přišla, tak i odchází. Večerní sauna je něco skvělého, lijeme vodu hrnkem na rozpálené kameny, v mžiku je pod plachtou plno horké páry. Vzájemně se šviháme březovými metličkami a chrochtáme blahem. Po čtvrthodině v páře rychle do vody a ještě dvakrát dokola. Ryby jsme dnes žádné nechytili, ale zážitky jsou nepopsatelné.

Ráno balíme, ještě společnou fotku a vyplouváme na poslední úsek naší cesty. Řeka se na dolním toku stává širokou, líně meandruje někam směrem k posvátnému jezeru INARI. Na březích se objevují stále častěji stylové dřevěné chaty s anténami a solárními panely na střechách. Zámožní Finové sem jezdí prožívat své víkendy. Příroda kolem je stále krásná, ale už to není ono. Na březích potkáváte stáda domestikovaných sobů. Pádlování na oleji je nekonečné a už nevíme, jak si v lodi sednout. V jednu hodinu v noci projíždíme pod mostem v IVALU, jsme u cíle cesty. Máme za sebou 110 kilometrů pádlování po nádherné řece, pět nádherných dní uprostřed krásné přírody. Dobrodružství skončilo a nám nezbývá nic jiného než říci: "Díky Ivalojoki, díky a možná někdy nashledanou".

Zdeněk Rybníkář