Úsek: Kořensko – Podolský most (18,3km)
Vodočet: 15 m3/s (odtok vodní dílo Kořensko)
Výška hladiny Orlické přehrady: 337 [m n.m.]
Reklama
Zpráva z tisku:
„Přehrada Orlík uměle snížila svou hladinu o sedm metrů, protože probíhá modernizace lodního výtahu pro malá sportovní plavidla na hrázi tohoto vodního díla. Díky poklesu hladiny řek na Orlíku se objevily například základy původních domů, zbytky starých lodí a další předměty, jindy schované v hlubinách vltavských vod.“
K výše uvedenému je potřeba dodat, že klesající voda odhalila nejen základy původních domů, ale i původní koryta přehradou asimilovaných řek Vltavy a Otavy a to včetně jejich, dávno ztracených, jezů. V současné době trvá každé z těchto řek o 12 – 14 km déle, než narazí na vzdutí Orlické přehrady. Protože v březnu, to je plánovaný termín dokončení prací a tedy i opětovného napuštění přehrady, budou zcela jistě sjízdné vodácky „zajímavější“ toky, rozhodli jsme se navštívit tyto úseky již nyní.
Lodě spouštíme na vodu stylově pod lodní zastávkou Kořensko
V první řadě jsme se, jako mnozí jiní, rozhodli vyzkoušet řeku Vltavu. Lodě spouštíme na vodu stylově u, respektive pod, lodní zastávkou Kořensko. Už po prvních pár metrech plavby oceňujeme, jak je zde Vltava překvapivě svižná (odhadem 3-4 km/h). Zhruba po 1 km narážíme na staveniště. Tento pokus o prohloubení koryta vytváří kaskádu třech příjemných jazýčků, ale zároveň nevratně devastuje původní koryto řeky.
První řopík stojí v místě původní usedlosti číslo 26
V Pašovicích a Hladné lze v korytě Vltavy potkat dva řopíky. První stojí v místě původní usedlosti číslo 26 a druhý naproti pilířům nikdy nedostavěného mostu, který se zde měl postavit na počátku 40. let. Ačkoliv již na místě stavby byla připravena ocelová nosná konstrukce, původně určená pro stavbu železničního mostu na Zakarpatské Ukrajině, tou dobou již obsazené Maďarskem, byly veškeré stavební práce nakonec německou stranou zastaveny. Nikolivěk však práce kartografické a most byl regulérně zanesen do polních map, což na konci války údajně překvapilo Němce prchající před Rusy, protože se zde s technikou přes vodu prostě nedostali.
jez Nový mlýn
Před vybudováním Orlické přehrady se zde vyskytovalo celkem pět jezů. Bohužel do dnešních dní se dochovaly pouze dva Novomlýský a Rejsíkov. Zatímco jezy v Horním a Dolním Lipovsku připomínají alespoň zbytky navigace a křížek na pravém břehu, jez Boudy zmizel beze stopy.
jez Nový mlýn
Prvním na trase je Novomlýský jez. Patří mezi mladší jezy, byl spolu s elektrárnou vybudován teprve v roce 1929 a snad právě proto je mezi Orlickými jezy ten nejzachovalejší. Jeho současná podoba se blíží té z podzimu 1960, kdy byl jez odstrojen a finálně opuštěn. Kolmý jez je 2,8 m vysoký, náhon do již neexistující elektrárny je vpravo, 62 metrů dlouhá, svého času slavná, retardérová propusť vlevo. Za našeho stavu vody je nepoškozená retardérka suchá a jez je sjízdný úzkou propustí mezi tělesem jezu a náhonem. V dobách před napuštěním přehrady bývala tato propusť zcela zahrazena. Sjíždění dnes otevřenou propustí má ale přeci jen jeden háček. Ve spodní části se zprava vrací voda z bývalého náhonu a vytváří docela slušnou vlnu. Na koze uvázaná horolezecká lana nasvědčují tomu, že se zde dá docela dobře serfovat.
Jez Rejsíkov
Druhým, ale již méně zachovalým, jezem je Rejsíkov. Za tohoto stavu vody je z něj vidět propusť a asi dvě třetiny původní přelivné plochy. Zbylá třetina, a tím i původní „véčkový“ tvar jezu spolu s polohou původního mlýna, mizí v bahně. Jez je sjízdný propustí vpravo, pod korunou jezu vlevo se za našeho stavu vody tvoří docela slušný válec.
Pod Rejsíkovem se začíná říční údolí více otevírat a vznikají zde velké bahnité plochy se zbytky původních staveb
Pod Rejsíkovem se začíná říční údolí více otevírat a vznikají zde velké bahnité plochy se zbytky původních staveb a také zvířat, která se pokusila dojít k řece napít. Postupně přibývá rozpadlých staveb po obou březích a plynoucí voda se pomalu zpomaluje, až zastaví úplně. Podle kostela sv. Jana Křtitele v Albrechticích nad Vltavou poznáváme rybárnu, později plaveckou hospodu s přívozem U Dolního Kotánka a na druhém břehu stavení Horažďovských a U Kolářů. Ačkoliv je zde voda mělká, od této chvíle se ani nehne a začínáme pádlovat vzdutí přehrady. V některých místech, hlavně při břehu, se jedná spíš než o vodu, o jakousi bahenní emulzi a pádlování jde docela ztuha.
Silniční most Podolsko – pod mostem si dvě děti hrají s plechovým barelem neznámého obsahu
Za zatáčkou je již vidět Podolský most, cíl naší plavby. Když jsme si sem ráno dávali auto, netušili jsme, jaká je to turistická atrakce. Myslím, že na Václavském náměstí tou dobou muselo být podstatně méně lidí než zde! Je tu obrovské množství aut i lidí, pod mostem poletuje hejno lidí s tablety a fotoaparáty, pod cestou si dvě děti hrají s plechovým barelem neznámého obsahu, ale konec konců jiné příhodné místo na naložení lodí zde není, tak to nějak přetrpíme. Nakládáme lodě a míříme k Cajsům realizovat druhou polovinu našeho plánu – splutí „neznámé“ Otavy…
Co říci závěrem? Byla to opravdu zajímavá plavba, takový malý stroj času. Trasa byla lemovaná zajímavou krajinou a až na poslední 2 km řeka tekla. S ohledem na to, že „atrakce“ bude přístupná jen do března, rozhodně stojí za to se sem podívat.
Jarda