Je 7. 8. 2008, v Praze zařizuji nákup pečiva pro 14 gurmánů a mířím do Tróji, kde se s mírným zpožděním naloďujeme. Vyrážíme vstříc Švýcarsku. Do kempu "Neue Ganda" přijíždíme velmi pozdě, spíše brzy nad ránem. Svítá. Dospáváme a jedeme na první řeku. Kemp je na pohodu, nikdo neprudí a první „noc“ nám dávají zadarmo. Je u městečka Landquart a patří do sítě kempu Camping tcs. (Švýcarský klub). Je velmi povedený, přírodní s dobrým zázemím a hlavně s přítomností několika řek. V případě deště však větší skupinka nemá možnost posedět pod střechou pohromadě, pro menší skupinky je tam stříška s posezením. Je zde i placené wifi připojení.

Rozjezd probíhá na řece Vorderrhein. Obtížnost je WW II-III, za našeho stavu WW I-II, délka 10 km a jeden zajímavý kamenitý stupeň. Nasedání na Vorderrhein je možné v Ilanz 46,5 km a my jsme vysedali ve Versam (56,6 km). Podle švýcarských informací je malá voda 25 m3/s, střední 50 m3/s a HW 80 m3/s. My to jeli asi při cca 30 m3/s (stav kolísal v rozpětí 18 – 38 kubíků). Byla to pohodička, jízda na kochačku, rozpádlování, seznámení se s jezdci ve skupinách. Nakonec jezdíme na dvě skupiny po 7 lidech. V každé skupině je silný vedoucí a ještě jeden zdatný kajakář, zbytek průměr a po jednom kajakáři s očekáváním stát se plavcem :-). To už nejsem já (prý). V naší skupině jsme se neseznámili pouze s jedním členem, který si obětavě zapomněl v autě vestu :-), a je pasován na trotla zájezdu. Na druhou stranu zodpovědně s díky odmítl zapůjčení vesty jiným kajakářem, který by jel bez ní. Den si užil svezením auta a spánkem, což asi také nebylo úplně nejhorší. Kolem řeky jsou úžasné skály, kopce, jezdí tam vláček jako na Sázavě. Prostě pohoda s tím, že to teče o dost víc než Sázava (nezlobte se na mě za toto přirovnání).

Do kempu se vracíme s dobrou náladou a hladem. Ještě jedeme obhlédnout řeku Landquart. Je krásná. Teče docela svižně a má pár záludných míst, dokonce i strom v korytu. Ale plán je ji sjet. Druhá posádka zatím prohlédla Glenner. Také prý krásná řeka. Při vaření a grilování v kempu nám však začíná pršet a tak se večírek malinko komplikuje. Celou noc lije.

Ráno vstáváme plni obav, že je všude vody moc. Na Landquartu rozhodně ano. Voda valí a připomíná čokoládu. Volba tedy padá na onen předchozí den trochu sušší Glenner. O údolí vedle a jak je tam krásně. Svítí slunce, voda čistá, zelená. Není ji moc, ale nám to stačí. Z kempu trvá cesta na nástupní místo Peiden-Bad (km 22,5) asi 45 minut dodávkou s vlekem. Vodočet je v Castrisch  a průtok na něm ukazoval asi 8 m3/s, tj. malá voda na hranici sjízdnosti. Prohlížíme několik míst – asi 4m skok, soutěsku a pár dalších. Nakonec nasedáme. Opět se nás snaží vyhnat z místa, kde jsme zaparkovali, ale nějak jsme se domluvili. Při převozu aut se podařilo dalšímu členovi skupiny koupit náhradní helmu, neb byl v ten den za trotla zájezdu on :-)). Hlavně, že loď nikdo nezapomněl. Naštěstí dnes již jedeme komplet a moc si to užíváme.

Zastavujeme nad skokem. Prohlížíme. Po teoretické průpravě „boofu“, kterou mám z časopisu Hydromagazín a také podrobného kamarádova výkladu, přemýšlím o přenesení (přelezení), které je zde téměř nemožné. Skok je kolmý, vysoký a dole je pěna. Když však vedoucí skupiny navrhne, že lodě spustíme na laně, a člověk skočí vodopád dolů bez lodě, mám jasno, že bez lodě nikam skákat nebudu! Jednak se nechci namočit a jednak ta loď kolem mě mi přijde jako bezpečnější. Myslel to snad jako vtip a trochu motivaci. A tak se i Václav, který již skoro horolezil na břidlici, rozhoduje jet. První jezdec má skok krásný. Jen dole eskymuje asi na popáté. Mno... Jede další, v pohodě. Jede další a další... a pak já. Nasedám, vyjíždím a snažím se trefit nájezd, který stejně jako den před tím před kaskádkou z lodi už nevidím. Je na to potřeba nějaký speciální smysl? Hmmm...ale instrukce je to rozpádlovat, tak pádluju. Když vidím dole navaděče, ukazuje, ať jedu víc na stranu. Zkouším to rychle ještě posunout. O kousek to vyšlo... a už se odrážím pádlem na hraně, „škubu“ lodí, máchám pádlem na druhé straně a dávám ho na bok, ať se někam nepraštím. Následuje černá díra (asi zavřené oči) a vylehnutí napravo... jsem dole. Byla to nádhera!!! Chci ještě. Skáčí ostatní, více či méně povedeně, s eskymákem, s vylehnutím...no a jedna krysička. Jedeme dál. Řeka opravdu nádherná! Průjezdy mezi kameny, vlnky.

Přichází soutěska. Znovu prohlížíme a jedeme po dvojicích, jak jsme se nad soutěskou domluvili. Bylo to supr.

Na závěr následoval nebezpečný stupeň, který je označen v kilometráži i na břehu. Za tohoto stavu byl pro nás sjízdný (zdrncatelný). A protože byly asi 3 hodiny odpoledne, měl Petr úžasný nápad! Second run, double fun. Tak několik z nás jede po druhé. Příležitost si boofnout ten skok a projet znovu kličkovanou mezi šutry v soutěsce jsem si nemohla nechat ujít! Za chviličku jsme byli dole a hurá do kempu. Utahaní...

Kromě zcela náhodné podoby vlajky se symbolem nemocnice, je ve Švýcarsku ještě jedna důležitá záludnost. Jistě jste si v textu všimli čísel kilometrů, která neodpovídají naší kilometráži. Uvádí kilometry na řekách obráceně (a nebo to obráceně máme my? :-) ).

V neděli ráno se jedeme opět podívat na Landquart a už cestou vidíme docela pěknou barvu řeky. Strom v korytu na onom místě není. Je však v další soutěsce. Vymysleli jsme, jak a kde zastavit, koukli ještě na pár dalších míst a už jdeme do gumy. Je vedro. Moc se mi nechce jet. Je to o stupeň těžší řeka než den před tím. Teče dost rychle a vracáků rozhodně není mnoho. Splachovadlo. Sedám do lodi a hned po pěti metrech dávám eskymáčka. Brr...ta je ale studená! Naštěstí to byl první a poslední můj eskymák. Řeka valí dolů, občas navigací, často podél silnice a kolejí vlaku. Místy se zúží mezi skálu a kamenitý nebo příkrý břeh. Jedno místo přenášíme a někteří zkušení po dlouhém prohlížení jedou. Užívají si to. U dalšího místa hodně spekulujeme. Je tam pěkná žumpička, ale nakonec je bezpečnější jet, než cokoli jiného. Na pár zaváhání to dáváme s přehledem všichni.

Následuje jez s dlouhým vývarem, na kterém je postaven rybí přechod. Kdo nechce přenášet, může jet, většina přenáší. Na konci to hodnotím jako plnohodnotnou aspoň III+ s rychlým tokem, bez záludností, s nutným uměním zastavit, občas válec a vlny. Místo, které jsme přenášeli, bylo určitě těžší (IV). Užili jsme si i krysy některých jezdců, ale opět se vše bez komplikací zvládlo. Na tuto řeku se sebekritičnost jezdců už hodí, plavání tady není úplně vhodné. Na Landquart jsme nasedali v Küblis (km 25) a jeli jsme do Shiers (km 35,5), podle vodočtu v Felsenbach teklo cca 25 m3/s a to je optimální WW III-IV (IV+).

Večer se utahaní přesouváme do kempu v Landecku, Rakousko, abychom další den dali Immster Schlucht na Innu. Na vodočtu v Haimingu bylo 290 cm a to je pěkná střední voda. Čekaly nás pro mě opravdu mega, mega hladké vlny – prý i na tři záběry.

Byl to, co se vody týká, krásný zájezd. Tři různé typy řek – průskoky mezi šutry, rychlý potok s obtížnějšími místy, soutěskami a válci a poslední den vodnatka s vlnami. A já, co by jezdec řek o obtížnosti WW III a kousek k tomu, celou dobu jezdila na jistotu, v pohodě, s úsměvem a bez eskymáků....nádhera. Snad jsem Vás na tuhle cestu nalákala a přeji zde krásnou vodu a zážitky. Fotografie z celé akce jsou v galerii na racek.czela.net.

Katie