Naši partu, splouvající v létě 1944 z jihočeského Staňkova do Prahy, jsme opustili na tábořišti v Kolodějích nad Lužnicí. Někteří vodáci měli po večerním táboráku s kytarou se vstáváním trochu problémy (viz následující fotky), což je tradice, která trvá dodnes.
Plavba dále probíhala po spodní části Lužnice k soutoku s Vltavou, dnes zaplavenému vodní nádrží Kořensko. A dál po Vltavě.
Nad soutokem s Otavou se skupinka zastavila na prohlídku hradu Zvíkov, tehdy na vysoké skále nad řekou.
Pod soutokem s Otavou už na Vltavě nebylo moc jezů, ale nebyla to v průměru ani žádná divočina, většinou se obtížnost pohybovala v úrovni ZWC až WWI.
Parta si plavbu po Vltavě trochu zpestřila způsobem, který dneska už taky neznáme – nechali se popovézt okolo plujícím vorem.
Plavba po řece slušně ubíhala (přes nynější voleje nádrží Orlík, Kamýk a Slapy), ne nadarmo byl tehdy střední tok Vltavy zřejmě nejpopulárnějším úsekem řeky u nás. Úsek měl i bez přehrad celoročně dostatek vody a pro tehdejší choulostivější plavidla dostatečnou hloubku. Některé dnes populární řeky, jako je třeba Ohře nebo Ploučnice, Češi už od první republiky příliš nejezdili, protože jejich okolí obývali Němci.
A dál už skupinka proplouvala partie Vltavy podobné dnešku: naši přátelé pádlovali po voleji nádrže Štěchovice, která tehdy už existovala. Nechali se proplavit její plavební komorou a přes nádrž Vrané dorazili 16. srpna 1944 do Prahy.
Babička to v kronice okomentovala následovně: „Domů vrátivše se, za divochy jsme pokládáni byli, neb barva naše tmavá a vzhled plachý a divoký byl, ale naše srdce veselá.“
A děda k tomu připsal přání: „…. aby až rány hmoždířů dozní, poslední létající sudlice se do hangáru skryje, abychom se všichni po útrapách veliké a strašné války opět sešli kolem ohňů táborových a výpravy další mnohé po řekách českých a mořích dalekých podnikli.“
Což se nám, myslím, daří.
Ahoj Eki