Letos jsem si z podzimního splutí Hamerského potoka dovezl kromě řady mnoha povznášejících zážitků i jeden zdaleka ne příjemný. Parádně jsem si tam totiž narazil kostrč. Zcela v duchu rčení vodáckých klasiků, že prožitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. Ale – co je moc, to je moc, chtělo by se dodat.

Ono by se tedy tohle psaní mohlo také jmenovat: „Jak mi Hamerák nakopal prdel“ (dámy prominou). Ale jednak my, kultivovaní vzdělanci, nepoužíváme taková lidově jadrná slova, a jednak prdel není totéž, co kostrč. Pokud to náhodou nevíte, představuju zmíněný libozvučný terminus technikus komplexní označení pro celou sedací oblast, kdežto kostrč je odborný výraz pro tu část, kde nosili naši opičí předkové svůj chlupatý ocas než jim (asi) vlivem evoluce odpadl. Jedná se tedy o zakončení páteře tvořené několika srostlými obratli, k jehož poranění či pohmoždění dochází prudkým a silným nárazem, úderem, nakopnutím atd. Až vás z toho pak bolí celá ….. Což je přesně ta kruťárna, jež mě potkala.

První jízdu po zmiňovaném potoce jsme s Márou dali s vykulenýma očima. Bylo znát, že jsme spolu půl roku nepádlovali, a tak nám to občas šlo jako psovi pastva, jak se říká. Naštěstí Baraka dost odpustí. Čtvrtou kaskádu jsme letmo prohlédli, s tradiční úzkostí v krajině břišní do ní najeli, abychom dole s překvapením a úlevou mohli konstatovat, že to byla úplná pohoda.

Druhá plavba probíhala s větší jistotou. Do čtyřky kaskády jsme vpluli hned. Co bychom na ní také znovu viděli. Přesně na úrovni pověstného magnetického balvanu Mára moc přitáhl doprava ve snaze se mu vyhnout. Nebo jsem špatně zakormidloval já, to už je jedno. Poklidné události náhle dostaly dramaticky zrychlený spád podobný okénkům na filmovém pásu. Prudký náraz do lodi – oba fatálně přepadáváme – noha zaseknutá pod sedačkou obráceného plavidla – válím sudy v po proudu – první úder do lokte – jau – velmi prudké dosednutí na kámen – jau – JAU!!!! JAU !!! Silná a velmi intenzivní bolest mi poněkud zastřela vědomí. Do jeho zbytků pronikla jako boží hlas shůry vzpomínka na povykování nejmenovaného instruktora na břehu roztockého kanálu během vodáckého kurzu při cvičném plavání: „Zvedni ten zadek! Zvedni ten zadek!“ Pustil jsem pádlo a další skoky jsem již absolvoval jako vánek, jako pírko na hladině, s pánví vystrčenou k nebi, jen abych se vyhnul jakémukoliv kontaktu s šutráky.

Pod kaskádou jsem se poněkud otřeseně vyškrábal na břeh a jal se monitorovat situaci. Mára s lodí se nacházel u druhého břehu, obě pádla nikde. Vydal jsem se je stopovat po proudu, ale bezúspěšně. Zato mi každý krok dával bolestivě najevo, že tahle legrace tentokrát nebude zadarmo. Přiznám se, že jsem si dokonce zcela demoralizován říkal: „Fajn, to je dobře, že jsou pádla pryč. Odneseme loď a aspoň už nemusíme jezdit. Fakt už nechci.“ Takhle jednoduché to nakonec samozřejmě nebylo. Ochotní a poctiví vodáci nám vrátili dokonce o jedno pádlo navíc (též jsme je vrátili, nebojte). Takže z dilema, zda pokračovat v splouvání či nikoliv, jsem nakonec, kroutě se bolestí na sedadle autobusu, stejně nevybruslil. Věděl jsem, že pokud to znovu nepojedeme, už se tam psychicky asi nezvládnu vrátit ani v budoucnu. Což nakonec rozhodlo. Jen jsem se celou dobu bál, že mi jakýkoliv úder do oněch citlivých partií způsobí minimálně mdloby.

Ale – pozice vkleče byla méně bolestivá, s vodou jsme si kupodivu začali více hrát a čtyřku jsme opět splouvali zcela bez problémů. On hlavní fígl byl v tom, že se loď musela držet spíše na středu blízko magnetického šutru, nikoliv moc napravo od něj. Při popisované kolizi nás právě tam sprostě a prostě zastavil nějaký kámen, aby naše rozjetá těla setrvačností pokračovala v pohybu vpřed. Čímž byla katastrofa dokonána.

Nakonec jsme tedy pluli ještě dvakrát. Tušil jsem, že mokrý neopren zároveň působí poněkud chladivě anesteticky. A také, že ano. Po jeho sejmutí bolest v sedací krajině velmi vzrostla. Jízda autem s sebou nesla značnou míru utrpení, když jsem ani za nic nemohl najít přijatelnou polohu. Zvláště pikantním zážitkem se pak stalo vstávání, k němuž se jsem se musel přemlouvat, protože při něm něco jako ostrý nůž projíždělo celou oblastí pánevní. Při chůzi jsem se belhal hůře než artritický děd. Spánek získal lehce horečnatý nádech, nebolestivá pozice k ležení byla obtížně hledaná a vstávání k nočním úkonům velmi komplikované. Co vás tedy ještě čeká, když dopadnete jako já? Samozřejmě výše popisované radostí, jež ani po týdnu příliš neustupují. Pokud máte sedavé zaměstnání, jezdíte často autem či chodíte do kina, budete mít určité potíže. Stání či chůze vám nepřinesou kýženou úlevu, naopak. Stejně tak spánek, při němž se asi budete opakovaně budit ve snaze najít si příjemnější polohu. Navíc vás patrně budou provázet lehké úsměšky kamarádů, kteří se s významně trčícím ukazovákem budou ptát: „Už ti to rovnali?“. Jak jsem pochopil, provádí se případná chiropraktická náprava skrze tělní otvor nacházející se v těsném sousedství. Představa nikoliv lákavá.

Kroutě se na židli u klávesnice vám tedy vřele doporučuji: až budete někde v takovém kameništi plavat, opravdu, ale opravdu „zvedejte ten zadek!“

Václav