Velikonoční svátky, jakožto svátky příchodu jara a odchodu zimy, se postupně přesouvají od pietního rozjímání nad dalším uplynulým rokem života po radostné očekávání (snad) roku dalšího. Letošní jsem se rozhodl strávit v duchu vodácké pouti, takové malé Compostely. Tedy Budějovice – Praha po olejích Vltavské kaskády. Takovou rutinní akcí zde samozřejmě nehodlám obtěžovat, snad vyjma toho, že pod hrází VD Hněvkovice je zákaz plavby z důvodu výstavby plavební komory na jezu Hněvkovice a skutečně se tudy proplout nedá. O co bych se rád podělil, je vzpomínka. Když se totiž člověk už několik hodin protlouká proti svěžímu severnímu větru kaňonem Orlické nádrže a každé použitelné závětří je obsazeno rybáři, kteří mají nahozeno „co to dá“, vytanou duševnímu zraku vzpomínky na pěkné vodácké zážitky dob minulých. Jeden z nich se odehrál loňského předjaří na Novohradce. Ta se dostala do hledáčku, protože vodní stavy byly v tu dobu nic moc a chtěli jsme poznat pro nás něco nového. Taktéž vrbičky se již dlouho nekonaly a tak menší nížinný meandrující charakter Novohradky zcela vyhovoval.
Reklama
Zahájení výletu proběhlo netradičním způsobem přesunem přes kopec z nádraží v Uhersku do Chroustovic. Chroustovice jsou pro splutí spodní části Novohradky ideálním výchozím bodem, protože se tak nemusí přenášet oplocený zámecký park, na jehož konci je nejetelný jez – tedy alespoň za aktuálního vodního stavu, což bylo 80 cm na vodočtu v Úhřeticích. Během nafukování lodí se původně klidná obec mění v čilé korzo, zjevně jsme považováni za součást hostujícího cirkusu. Po vyplutí z vesnice se tok rychle začíná klikatit meandry.
Předjarní Novohradka
Pod jezy se dá s problémy projet, náhony se rychle vrací
Říčka je široká 5 - 10 metrů, podle toho jestli je to nad jezy nebo pod jezy. Jezy jsou vesměs charakteru stavidla a voda je odváděna náhony do MVE. Pod jezy je místy limitní stav ale stopa se dá najít a naštěstí se voda relativně rychle vrací zpátky do koryta.
Typický jez na Novohradce
Vrbičkiáda se nekoná, koryto je prořezané
Původní očekávání vrbiček se nakonec nekoná, tok je prořezán a vyčištěn. Cedule na břehu za to děkují projektu EU. Přesto se několik potokářských mlsků typu podplouvání padlých stromů koná. Vesměs ale jde o vyloženě relaxační nenáročnou plavbu. V momentě, kdy vykoukne sluníčko, se dělá vyloženě hezky teplo.
Předjarní Novohradka
Civilizace je pomálu a nijak neruší. Na začátku Hrochova Týnce je opět stavidlový jez, kde zabíráme ostrůvek a chvíli relaxujeme. Hledám drahokamy, ale nacházím jen kousky cihel obroušené do oblázků. Tak zase nic. Hrochův Týnce Novohradka obtéká a při plavbě o něm ani nevíme.
Relax na ostrůvku
Kanálem Zmínka raději nejezdit
Výhled do fádního houští a stromů se v Dvakačovicích na chvilku mění a můžeme shlédnout zajímavý místní kostel. Kousek za kostelem je jez, ze kterého odbočuje kanál Zmínka. Dle dotazu na místního kamaráda není sjízdný neb prochází centrem několika obcí a domorodci ho využívají jako levnou efektivní kanalizaci. Pokračujeme tedy stále stejným charakterem toku kolem Úhřetic, pod kterými Novohradka končí ústím do Chrudimky.
Kostel ve Dvakačovicích
I Chrudimka je pod soutokem zarostlá
Po vplutí do Chrudimky je charakter chvíli stejný, ale vzápětí začíná dlouho očekávaná zábava prodírání se vrbovým houštím a přenášky padlých stromů po bahnitých březích, ale jen zlehka, abychom nevyšli ze cviku.
Vrbičky na Chrudimce
Tok Chrudimky se narovnává v regulaci, sluníčko mizí a začíná chumelit. Dojíždíme do Pardubic a balíme. Vzpomínka končí. A vida! Na skále za zatáčkou se skví Orlík a vítr se k večeru utišuje. Pouť se obrací v radostné očekávání: „Ghurná, za chvíli už tam budu!“
Tibor