Příjemné jarní počasí nás doprovázelo k večernímu srazu u loděnice SK Zlíchov. Nebylo ale jen tak ledajaké. Dnes mělo příchuť dálek a šplouchání vln, které ještě některé z našich lodí neomývaly.

Postupně přijíždí rozličná vozidla s rozličnými značkami plavítek a vychrstávají ze svých útrob natěšené postavičky a celý jejich vodácký brajgl. Zatím se ještě mnozí neznáme a asi nám ani nedochází, že můžeme konečně zahodit za hlavu pracovní a jiné starosti a věnovat se čistě vodáckým dobrodružstvím. Konečně kolem deváté hodiny večerní doráží stařičká, ale pohodlná Setra s vlekem, který byl ještě donedávna Jíchovou noční můrou. Pravidelně od jedenácté hodiny večerní do třetí ranní se převaloval z boku na bok a jeho manželka mohla slyšet jeho zoufalé volání: "Vraníkova se tam nevejde! Proč mají dvě deblovky! Pražákův Prijon dáme do kufru!"

Protože nám Jícha do toho moc nekecal, lodě byly vyvázány a naštosovány coby dup. Ještě nezbytný nájezd na zdejší pumpu, rychlý nákup baget a zmrzlin. Potom nás už slečna Magda lifruje do autobusu a my vyrážíme za dobrodružstvím v neuvěřitelných 22 hodin. Aktivita v autobuse byla zpočátku ještě rozpačitá, jakoby ještě mnozí probírali místo průjezdy válců spíše kolonky - Má dáti - Dal, a zhruba po hodině Jícha prohlásil: "A jde se spát!" Alespoň my vzadu jsme tento výrok zhodnotili jako naprostou blbost a nepodlehli jeho síle osobnosti. Zpěvníčková a Mokrejš se zachovali naprosto sobecky a zabrali uličku autobusu, kterou anektovali za účelem vytvoření lůžek pouze sobě vlastních. Navíc Zpěvníčková chrápala jak chlap, jak prohlásil nejmenovaný Slim (doufám, že mě nezmlátí oba dohromady).

Vraník s Jirkou Myslivcem se snažili společně poskládat svá těla na zadní sedačce, ale jelikož součet délky jejich těl přesahoval délku onoho sedadla, vytvářeli tak různorodé lidské skulptury. Výsledkem bylo to, že Vraník zvítězil a spal na sedačce, kdežto Jirka skončil na zemi. V autobuse zavládl klid a mír, který rušil pouze Jícha svými výkřiky, kdy komentoval náš šepot.

První velmi silný zážitek jsme prožili na hranicích v Duty free shopu, který proběhl dle hesla: Chlast, slast!. Tato událost byla umocněna výstupem z autobusu na rakouské straně celnice, kde jsme byli prohnáni místností ne nepodobnou přijímači v lapáku, a pak nanavigováni zpět do autobusu přes venkovní liják. Zde nám začínalo být jasné, že s počasím žádná sranda nebude, ale zatím jsme byli optimisty.

Přece jenom i ty největší kecaly ukolébal vrnivý zvuk Setry, a tak jsme spali a spali. Procitnutí ale nebylo nejideálnější. Dalo by se srovnat s ošklivým snem. Nebohý vodák otevře oči a co vidí? Sněhová bouře halí autobus do svého pláště. Nevěřícně je zase zavře a těší se, že až je otevře, naskytne se mu pohled na malebné Alpy s krávou Milkou jak dojí čokoládu. Bohužel realita byla skutečná, sneží. Mnozí z nás s hrůzou přemýšlí, co vlastně mají zabaleno v báglu a po vypočítání všech letních věcí nám zbývá flízovka a teplé ponožky. Pravda, trošku nás ten snížek překvapil. Ještě zbývá jedna útěcha a to, že projedeme tunelem a jako mávnutím kouzelného proutku sníh zmizí a bude dobře. Zřejmě dnes byly všechny kouzelné proutky zlámány rybáři a všemi, kdo nemají rádi vodáky, protože i průjezd druhým tunelem nepřinesl kýženou změnu. Ba právě naopak. Vločky jako by byly čím dál větší a hutnější. Překvapilo mě chování našeho guru zájezdu. Jiný odpovědný člověk by zmateně pobíhal po autobuse a vystresovaný by vymýšlel náhradní program v podobě piškvorech nebo šachů, ne však Jícha. Rozvaleně seděl na svém místě a sadisticky se usmíval. Kdo ví, co nás ještě čeká. Ranní návštěva OMW nás utvrdila, že teplo vypadá jinak. Jana smutně koukala na své sandály, které se opravdu nehodily do sněhové vánice.

Slečna Magda nás u přehrady na řece Möll s radostí předala svým kolegům a zmizela kamsi do teplých krajů. Zpočátku jsme s nedůvěrou pohlíželi na ty dva řízky z Moravy a my vzadu jsme jen stěží slyšeli, když se představili jako Dalibor a Jirka. Zvláště Dalibor vypadal tak, že nás každou chvílí vypráská z autobusu a nechá nás udělat rozcvičku v plavkách venku. Naštěstí se sníh změnil v déšť, což bylo přece jenom snesitelnější. A když Dalibor vyhlásil heslo výpravy: "Zájezd nemusí být povedený, hlavně když je drsný!", začali jsme my slabší povahy vytahovat své talismany a bezděky šeptat: "Maminko, proč jsem sem lez?!" Naštěstí se Dalibor přestal tvářit hrůzostrašně a dokonce nám dovolil jít v oblečení na záchod do zdejšího kempu. V deset hodin jsme vyrazili do Flattachu asi dvacet kilometrů od kempu. Pod elektrárnou začínaly úžasné vlny, což měla být naše první vodácká zkouška. Hbitě jsme se převlékli do zatím ještě suchých neoprenů a v dešti jsme vytahovali naše nic netušící kajáčky do ledového větru.

Řeka Möll se netvářila zrovna přívětivě, ale první metr a půl vysoké vlny jsme zvládli bez jediné krysky vasilisky. Jakoby nám narostla křídla prvním úspěchem. Ovšem ihned zplihla, když se déšť opět proměnil ve sníh. Velké vlny vystřídala rychle uhánějící voda, ve které jsme my línější odpočívali. Ti aktivnější, kterým bylo zima, jako například Karas s Katkou, potrénovali tím, že jezdili i proti proudu. Na dalších mohutných vlnách se práskla Katka na Prijonu, což bylo milým zpestřením této plavby. Pajda se musela nadopovat tyčinkou, aby zvládla poskakování po vlnách a tanec mezi vločkami. Vpředu jsem občas zdrhnul Daliborovi já a Vraník. Nevím, co k tomu vedlo Vraníka, ale u mě to nebyla snad tak troufalost jet první, jako čiré zoufalství, za každou cenu se dostat z dosahu dotěrných vln. A tak jsem zabíral a zabíral, čímž jsem se ztrácel z dohledu. Netřeba snad dodávat, že naše parta byla velmi šikovná, a tak se už neprásknul nikdo.

My, kteří jsme si vtipně nevzali neoprénové rukavice, jsme teď hořce litovali a onen nezbytný doplněk jsme nahrazovali úporným dýcháním do dlaní. Účinek byl nevalný, navíc, zkuste si foukat na ruce a při tom pádlovat! Zarazila mě cedule vyzývající nás k pozoru, že za dva kilometry budou velké vlny. Trochu jsem znervózněl, protože i ty dvoumetrové jsem proskakoval jen tak tak, a vidina ještě větších mi připadala málo legrační. Postupně cedule hlásily, že za tisíc pět set metrů, za kilometr, za pět set metrů, že už to přijde a najednou volej! V tu chvíli mi došlo, že cedule neříkaly, že to bude, ale že to už je a kolik zbývá. Zhluboka jsem si oddychl, přirazili jsme ke břehu a za hustého sněžení jsme odtáhli loďky k autobusu.

V kempu nad přehradou nám bylo umožněno se osprchovat horkou vodou, čímž se jasně drsnost zájezdu rapidně snížila. Pak přišly na řadu naše hladové žaludky. Kemp nám připadal jako zázrak. Nejenom ty teplé sprchy, ale byl zde i velký elektrický vařič, na kterém jsme třesoucíma rukama vařily své polívky. K rychlému zhltnutí jídla přispěla nejenom zima, ale také zdejší psisko, které neustále čenichalo v našich ešusech. Jídlo tedy bylo o tom, kdo bude rychlejší.

Náš statečný řidič měl plánovanou přestávku, a tak jsme se sešli ve vytopeném srubu, rozuměj vytopeném kamny, kde jsme požírali rozličné pochoutky, probírali vodáckou latinu. V 19 hodin vyrážíme směr Slovinsko, s vidinou, že tam by snad sněžit nemuselo. V autobuse se opět rozprostírá teplíčko a alkoholový opar, kterým řešíme nalomenou psychiku. Už za tmy dojíždíme do Bledu ve Slovinsku. Stany stavíme po paměti a jsme rádi, že tady fakt nesněží a teploměr se pohybuje nad magickou hranicí 0°C.

Míla