Jícha to opravdu dobře zařídil. Ani dnes se déšť nedral do našich stanů a nebudil kajakářské spáče. V čem ale organizace zájezdu značně pokulhávala, bylo ranní vyzvánění místního kostelíka a hysterické kokrhání boveckých kohoutů. Odbíjelo právě půl sedmý a já se rozhodl, že terorizování sluchovými vjemy bylo učiněno zadost. Vyhrabal jsem se ze svého vyhřátého spacáku a hned jsem měl sto chutí do něj zase zalézt. Taková to byla ranní zima. Jenom vidina sluncem zalitého údolí mě hnala k tomu, abych rozepnul zip a nechal na sebe dýchnout ranní paprsky. Sebral jsem veškerou odvahu a žeton od Dalibora a šel do sprchy s představou tříminutového ráchání pod horkým proudem vody. Ve sprše jsem vzorně vhodil minci do automatu a poslušně nastoupil pod sprchu. Okamžitě jsem vystřelil zpátky, protože voda byla ještě studenější než v rakouské řece. Kroutil jsem kohoutkem doleva i doprava, leč voda byla stále stejné teploty a to mrazivé. Zoufale jsem hleděl jak mi protéká jedno euro studenou vodou a bojoval v sobě zápas, zda vlízt či nevlíz. Naštěstí na poslední půl minutu se sprcha umoudřila a chrstla mi v ústrety i trochu vody vlažné. "To mi ten den hezky začíná," pomyslil jsem si, když jsem se utřel.

Časné vstávání jako by vybízelo k poetické výpravě do města Bovec. Vytknul jsem si za cíl nákup potravin potřebných pro míchaná vajíčka. To přece patří k pravému vychutnání dne, udělat si uprostřed hor a dravých řek hemenex?! Těšil jsem se, jak úzká asfaltka povede mé kroky k prvnímu romantickému stavení, před kterým bude sedět slovinská stařenka, držíc v rukou místní instrument, kterým bude vytvářet lidový obyčej. Za ní jsem si vysnil tiše přežvykující kravku, na okenní římse hned vedle balkónu ladnou kočku. Dědoušek bude po ránu sekat dřevo, tlumeným zvukem padají rozštípaná polena na udusanou zem a kolem nohou se mu motá slovinský podvraťák…

Můj romantický sen neměl dlouhého trvání. Sotva jsem vstoupil na moderní asfaltku, místní bouráky mě počali krmit výfukovými plyny. Hned jsem si připadal jako doma. Místo prastaré babičky s lidovým obyčejem jsem viděl moderní domy ověnčené zprava i zleva luxusními vozy. "Eh," pomyslel jsem si, "lidová kultura je v trapu i zde do mě buší tvrdý byznys." Nezbývalo, než se zaměřit na ryze pozemské cíle. Neomylně jsem zamířil ke zdejšímu marketu. Pečlivě jsem vybíral vajíčka, místo šunky jakýsi uzený bok a hlavně cibuli a čerstvý chléb.

Dopustil jsem se zásadní chyby při placení. Snad ještě z rozespalosti, či snad trudomyslnosti ze ztráty lidové identity, jsem na mistrnou paní u kasy vyhrkl: "Euro". Prodavačka mě ve zlomku vteřiny zřejmě vyhodnotila jako prachatého germána a na kalkulačce zmáčkla příslušný zvýšený kvocient. Možná jsem měl před tím pronést nějakou zdravici ve smyslu : "My bratia, Tito kámoš, Slovani sa ljúbí nebo U vas charošije oči!" Místo toho jsem tupě zíral na neuvěřitelnou cifru na pokladně. Nakonec jsem jí podal kýžený obolus, protože jak jsem si hbitě zdůvodnil - nechci se hádat, navíc to ve slovinštině neumím. Neznám výrazy pro peprné nadávky a také jsem si řekl, že podpořím místní chudinu. Cestou zpět jsem se vydal zadem, abych neupadl opět do tenat smogu z místního provozu. Přece jenom byla tato volba o něco příjemnější, zeleň mě chlácholila svou uklidňující barvou a nebýt vlčáka, který se zle na mě díval, mohla být iluze dokonalá.

V tábořišti již mnozí vstali a buďto vařili, nebo se vypravili taktéž doplnit proviant. Obřadně jsem si vypůjčil vařič, nakrájel cibuli, usmažil bok a vmíchal vajíčka. Ostatní mě se zájmem a nestydím se říct, že i s určitým obdivem sledovali. Jak jsem se vzápětí dozvěděl, nešlo o obiv, jako o úžas nad mou odvahou. Karas se mě bezelstně zeptal: "Míchaný vajíčka?" "Jasně, k takovýmu vydařenýmu podniku patří pouze a jedině vybraná strava hodná hrabat a knížat!" odvětil jsem blahosklonně a pro sebe si pomyslel, že možná je to poslední snídaně co jím. Protože se Karas pořád tvářil tak podivně, raději jsem zaútočil: "Proč se ptáš, nezdá se ti to?" "Ale jo, dobrý" odpověděl, "jenom ten ešus, víš, já bych míchaný vajíčka dělal spíš na konci tejdne."

Moc jsem mu nerozuměl, ale to je celej Karas. Labužnicky jsem si pochutnával na mé bezvadné snídani. V závěru jsem pochopil Karasovu narážku. Ešus byl značně připečený, že i má vydatná síla přitlačená přes lžíci na dno ešusu nepomohla oddělit přiškvařená vajíčka od hliníku. Bylo mi nad slunce jasné, že příště si míchaná vajíčka udělám těsně před odjezdem a ešus dám umýt myčce, manželce, případně synovi. Situaci jsem vyřešil dle oblíbené odmáčecí strategie. V poklidu dobíhala snídaně, od vařičů voněla káva a čaj a jakoby se ani nikomu nechtělo na nějakou vodu. Až Jícha s Daliborem nás mírně povzbudili. Dnes jsme museli sbalit i stany, protože ze Soči nás čekal přejezd rovnou do Rakouska. Jako obvykle, v půl desáté Setra zachrčela a opouštěla naše oblíbené tábořiště.

Klan Jícha a Honza Bouček kuli pikle, jak si opět sjedou Korytnici a k tomu začali potměšile ovlivňovat ostatní, kterým to bylo šuma fuk. Narazili ovšem na tvrdého protivníka. Dalibor prohlásil, že je strašně málo vody a že raději bude lepší dvakrát sjet Soču. Oba komplici se velmi zpěčovali, dokonce za velké podpory nás ovlivňovaných, ale vše marno. Korytnica nám zůstala dnes zapovězena. Zhluboka jsem si oddychl a těšil se, že třeba začneme Soču od velmi mírného úseku. Tak daleko se ale ostatní nenechali dotlačit. Setra nás vypudila u nástupního místa, kde začínala divočina.

"Všichni do gumy!" zavelel Dalibor a snažil se nás popíchnout k nějaké aktivitě. Mátožně jsme vystupovali a nevěřícně hleděli na naše neoprény. Sluníčko pálilo a nikomu z nás se nechtělo cokoliv. Jenom Honza Bouček statečně křepčil na louce a vykřikoval různá hesla, aby nás popohnal. V našich pohaslých očích se zračilo jediné: Blázen! Ale přece jenom mělo jeho křepčení nějaký smysl, protože zanedlouho jsme již převlečení snášeli z kopce své lodičky. Věděli jsme, co nás čeká, ale ne, co nás nemine. Nastoupili jsme v průzračné tišině. Slim si skočil z balvanu a už se zase svištělo na dvě party - Borci a Kamenoborci. Řeka neměla takovou sílu jako včera, vody jí ubylo a nám nezkušeným jakoby narostla křídla. Míra to vzal jako výzvu, kolikrát se práskne, ale stihl to jen čtyřikrát. Jirka Myslivec si vylepšoval skóre dvojím prásknutím a krysením. Jeho žlutá madam dělala co mohla. Mě drželi nad vodou všichni sočtí vodníci a vědomí, že Jícha fotí. Tak jsem i tentokrát projel bez ztráty kytičky. Katka se Sváťou a Slimem blbnuli v našem dohledu a nám bylo jasné, že bychom také blbnuli, jen kdybychom to líp uměli. Ale třeba příště. Hlavně jsem měl na mysli včerejší příhodou, kterou vyprávěl Dalibor.

Míla