aneb

Zbourali jsme vám trošku střechu

Pilica patří k nejznámějším polským řekám. Dělí se na několik úseků a jezdí se převážně na těžko s tím, že skýtá množství přírodních tábořišť, která lze pohodově využít. Ať už jedete jakýkoliv úsek, asi se potkáte se jménem Maluszyn, což je oblíbený začátek i konec a nocležiště a vůbec. Proto jsem Maluszyn naplánoval jako naše východisko plavby a nespletl jsem se. Před mostem na Pilicu (Maluszyn je za ním) odbočíte na prašný sjezd doprava a jste na rozlehlém plácku, kde si můžete vybrat místo k postavení tábora. Ona to zas není až taková hitparáda, nějaká ta kolej v písku, rozsypaný kontejner a stopy po soukromých chvilkách v okolních houštinách dávají na vědomí, že zde nejste první, ale pořád to jde. Takže dojíždíme, stavíme stany, připravujeme zobku a pokukujeme po rodinkách z okolí, které se sem zajíždějí vykoupat.

Ráno narušuje pohodu. Martin, synek mého přítele Sávy, má akutní zdravotní problémy a táta se rozhoduje doprovodit jej vlakem domů. Zatím co se připravujeme na vodu, dávám řidiči instrukce, aby je zavezl do Czestochové na vlak, a pak zajel do samoty Chelmno, kde hodláme zhruba po 16 km plavby naši pouť po Pilici ukončit. Oba nešťastníci s Honzou odjíždějí a my sedáme na vodu. Je podmračené ráno a my splouváme jedinou jedničkovou peřejku, po které se noříme do meandrů Pilice.

Přiznám se, že Pilica mi na zvoleném úseku k srdci příliš nepřirostla. Řeka široká do poloviny plavby kolem 6 metrů rychle teče v nesčetných meandrech, které jsou jeden jako druhý. Fyzická námaha spojená s neustálým otáčením lodě nemá odměnu v nějaké přírodní nebo vodácké dominantě. Meandr stíhá meandr a plavba se zdá být bez konce. Jo voda je čistá, občasný vývrat opepří plavbu (pravda, na jednom jsme se málem cvakli), tu vyletí ledňáček a tady volavka, bylinná obloha břehů taky není nezajímavá – chybí zde však něco, co by kromě povinné úcty k řece potěšilo vodákovo srdce. Prostě furt točíme a točíme, konce a změnu to nemá. Naštěstí je příjemné počasí a komáři nekoušou.

Změna přichází až po polovině plavby, kdy zastavujeme na perfektním odpočívadle pro vodáky a občerstvujeme se. Řeka se rozšiřuje a je zajímavější. Předháníme partu čtyř vodáků z Česka, které jsme potkali včera v Maluszyně a kteří pluli dál. Prý měli s hledáním noclehu problém – vhodné plácky byly buď „teren prywatny“ anebo pastvina (a ty jsou tady brutální). No nicméně přespali.

Takže jsme absolvovali denní šestnáctku a končíme na písečné pláži, nad kterou by měla být (dle strejdy Gůgla) dvě tábořiště či kempy. Jdu na výzkumy a narážím na oplocený areál, obsahující ve změti uliček bludiště chatek a společenských zařízení (toto je ono Chelmno). Zatím co ostatní dopravují v hlubokém písku lodě do areálu, vydávám se na výzkumy. Spousta chatek, ale všude mrtvo. Ačkoliv je vše otevřeno, nikde ani živáčka. Probíhám areálem a nacházím prvního člověka – zřejmě mentálně postižený mladík mi nedokáže dát žádnou informaci. Vycházím druhou branou a prozkoumávám širší okolí. Za odpoledního vedra šlapu v upocených neoprénkách neskutečné metry (to bude zase odér) – naštěstí potkávám Milana, který mi beze slov vsune do ruky studené pivo (jak to ten člověk dělá, že ho má). Takže v tom pařáku a nejistotě resuscituji a volám řidiči Honzovi:
„De seš?“
„No su v Chelmnu, na nábřeží nějaké řeky.“
„Proboha a kde????“
„No v Chelmnu, jak to máš napsané v itinetáři.“
„Prosím tě, víš, kde jsi? V úplné p.deli. Jak ses tam dostal?“
„No vyložil jsem Sávu s Martinem a mrknul do tištěného itinetáře, který jsi mi dal.“
Neskutečné se stává skutkem. Místo do osady Chelmno, části obce Krzetów, se Honza vydal do města Chelmna, které leží na břehu Wisly více než 200 kilometrů odsud.
„No dobře. Budu u vás asi za tři hodiny“.
A je to. Chelmno jako Chelmno. Mea culpa, měl to v itinetáři. Jak jsme mohli za den upádlovat víc než 200 kilometrů, to jaksi zůstalo v luftu. Asi dobrý oddíl.

Pořád není vyřešena otázka noclehu. Probrousil jsem okolí, našel motorkářskou základnu, ale nikde nikdo, s kým bych mohl pohovořit. Procházím znovu areál chatového komplexu a najednou proti mně vystupuje krásná dívka. Vysoká, štíhlá, s něžnýma očima, právě vylezla zabalená do osušky ze sprchy. Vyprávím jí ( za tři dny v Polsku jsem se naučil obstojně polsky) naše štrapácie, jak jsme se všichni navzájem ztratili a náš šofér je spousta kilometrů odsud ve městě Chelmno a jak hledáme nocleh a tak. Koukám, jak její empatie pracuje, překvapené oči rostou a osuška slézá níž a níž – no, dekorum bohužel zůstalo zachováno. Dozvídám se, že areál je prázdný kromě toho, že se zde koná jakési harcerské mecheche a že mne seznámí s hlavním šéfem této akce, který je momentálně v domečku, kde je kuchyně. Tak se seznamuji s Leškem a bratříme se skoro jako Winnetou s Old Shatterhandem. Dostávám fantastickou pizzu a anžto myslím i na kamarády, tak i celou další škatuli pizzy pro ostatní a nic platit nebudete, to je dárek – takže děkujem –

Foto: V. Smisitel No a nakonec přijíždí Honza. Odchytávám jej na silnici a navádím k místu, kde máme položené lodě. Je to po zakroucených cestičkách přes celou chatovou osadu, hodinářská práce. Transporter s vlekem se zdatně proplétá bludištěm uliček, až – Když jsem od kluků z WE půjčoval vlek, jsem říkal: „Hele, ty nástavce nahoře nepotřebujem, sundáme je, ne?“ „Ale my chceme, aby tam zůstaly.“ „No nevím proč, no ale co naděláme, jsme rádi, že nám ten vlek půjčíte.“ No a tak tam ty nástavce jsou a jak Honza kličkuje uličkami, ozve se najednou rachot a nástavce se realizovaly - vlek bez nich by podjel, ale nástavce jsou pevné a udělaly pěknou paseku. Na zemi se válí kusy dřeva ze střechy a ještě hůř nahoře, kde se štípe celý nosný trám. Nástavec navíc napíná vedení elektřiny, Honza zastavuje v posledním okamžiku. A taková to byla pěkná kuchyně, kde jsme tu pizzu dostali…

Konverzace (úkol: dejte věty do správného pořadí):
„Můžeme koupit pizzu i pro kamarády?“
„Je mi to trapné, ale něco se nepodařilo, máme problém.“
„Nemůžete, vše od nás můžete dostat jen jako dárek.“
„Trošičku jsme vám tady naštípli střechu od kuchyně.“
„Jen si berte, máme toho dost.“
„Já jsem Vladimír, a ty jsi Lešek.“
„Tady jsme všechna ta dřeva opřeli.“
„Ano, my jsme harceři. To je jako u vás skauti.“
„Můžeme to nějak zaplatit?
„Raděj už jeďte. Já na to mám lidi, oni to opraví.“

Nakonec spíme v kempu při odbočce z hlavní směr fotbalové hřiště a osady Agrokomplexu. Kemp velice hezký, jsme zde sami, vše k dispozici. Cena z kempů asi nejvyšší, ale v porovnání s českými kempinky velice přijatelná. A domácí chleba jako přídavek.

Události odpoledne tohoto dne jsme příliš (vůbec) nefotografovali. Nějak k tomu nebyly podmínky. Nicméně doporučujeme. Ačkoli se může přihodit cokoliv, u Poláků najdeme přátelství a podporu. Nejezděte tam ale s vleky vyššími, než musí být.

Vladimír Hejtmánek