Meteorologové varovali před víkendovou tlakovou níží Emma, a tak nám zase jednou pořádně zapršelo. Při pohledu na údaje srážkoměrné stanice v Orlickém Záhoří, kde jen k sobotnímu ránu 1.3. spadlo za noc přes 80 mm, ve mně začala hlodat myšlenka, že bych se mohl místo vysedávání doma podívat na Zemskou bránu. Průtok v Záhoří letěl prudce nahoru, tudíž bylo rozhodnuto. Zabalil jsem foťák, sednul do auta a už se jelo. Mírné vrásky na čele mi nadělaly kroupy bušící asi pět minut do auta, hromy a blesky a neplánovaná objížďka díky stromům padlým přes silnici do Deštného v Orlických horách. Při přejezdu sedla pod Šerlichem už i chumelilo.
V Kunštátě jsem již viděl zaplavené domy na Polské straně hranice. Ihned jsem přestal mít obavy, že by bylo málo vody a cesta byla zbytečná. Po celé délce toku až k Zemské bráně byla řeka rozlitá po loukách. Smířil jsem se proto s tím, že nikdo není takový blázen, aby podobnou vodu jel, a všichni vodáci jsou zřejmě pod Pastvinskou přehradou, která vypouští dostatek vody i pro sjetí známého a oblíbeného Litického oblouku. Chtěl jsem si tedy jen celou soutěsku projít k Pašerácké lávce, abych viděl, jak to tu za takového průtoku vypadá ( kulminace na 60 m3/s). Z fotografování taky sešlo, protože neustále lilo jako z konve a v kombinaci s větrem by byly z fotek jen mazanice. O to větší překvapení mě čekalo u mostu. Tři auta a na každém kajaky. Říkám si v duchu, jestli mají rozum? Celou trasu od mostu až po již zmiňovanou lávku si prošli. To mě trochu uklidnilo a šel jsem si najít místo, ze kterého bych měl dobrý výhled, a odkud by šlo alespoň něco málo odfotit.
Dlouhé čekání na to, než se vodáci objeví pod mostem, mně zpestřoval boj s větrem, který ne a ne nechat můj deštník rozevřený. Raději jsem ho tedy po chvíli složil a chránil objektiv před kapkami vlastním tělem.
To už se konečně vynořil zpoza zatáčky první otužilec. Hned na zadku si vezl dalšího, který měl problémy už na první vlně. Trošku mi na chvíli zatrnulo, co se asi bude dít dál. Nebylo to místo obtížné oproti tomu, co je vzápětí čekalo. Po několika marných pokusech se mu přeci jen povedl eskymák a znovu se mohl nadechnout. Ne však nadlouho. První velká vlna v soutěsce jej opět poslala nekompromisně pod hladinu. Vynořil se za pomoci eskymáckého obratu až po projetí nejpeřejnatějšího úseku – cca 20-30 metrů. Řeknu Vám, byly to pro mě dlouhé vteřiny čekání jak to dopadne, natož jistě pro něho samotného. Naštěstí bylo tolik vody, že si nemohl pochroumat hlavu o kameny a snad vyvázl jen s pár deci bahnité vody v žaludku.
Rychle obracím zrak nazpět ke klenbě mostu, kde se objevují další dva vodáci. První projíždí celou soutěsku bez větších problémů, avšak druhou holčinu chytil hned první válec. Po chvíli ji pouští dál, avšak ona se ne a ne dostat zpět nad hladinu. Opouští proto kajak a nechává se unášet proudem. Říkám si, kde až se asi v tak silném proudu dostane ke břehu? Alespoň že mají všichni dostatečné vybavení jako helmy, vesty atd. Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít.
Upřel jsem zrak zpět k mostu a nevěřil vlastním očím. Další z hazardérů ztrácí pádlo hned v první větší vlně těsně za výjezdem z pod mostu. Bez pádla to nejde, takže samozřejmě následoval obrat pod vodu. Po pár vteřinách se dostala tato další členka kurzu – jak se nejrychleji utopit – z kajaku a už ji voda hrnula na kmeny stromů rostoucích na břehu. Naštěstí je minula a hlavní proud ji strhnul do peřejí, kde se za ní hladina zavřela. Její hlavu jsem nad vodou zaregistroval až za nejtěžším úsekem, kde se řeka mírně zklidňovala. To je při takovém průtoku asi trošku nevhodné konstatování, jelikož obtížnost se snížila maximálně na WW II +.
Jako poslední jel snad jediný vodák, u kterého jsem nabyl dojmu, že ví, co dělá. Splul optimální cestou bez většího zaváhání. To už jsem ale běžel po proudu za chlapíky, kteří vše „jistili“ ze břehu, a asi i přejížděli s jejich auty do Klášterce nad Orlicí.
U Pašerácké lávky jsem ještě zastihnul u břehu tři z vodáků, kteří vzápětí odrazily od břehu a jeli vstříc Klášterci. Jak to dopadlo se zmiňovanými tonoucími nevím. Netuším ani, jak daleko se dostali, než je někdo vylovil. Snad jsou živí a zdraví. To vše za kulminace, kdy byla řeka plná dřeva a různých splavenin.
Sám nejsem žádný velký vodák, jezdím jen občas na letní řeky. Proto nemůžu nikomu radit a ani to není účelem tohoto článku. Avšak to, čeho jsem byl onu sobotu svědkem, je nad moje chápání! Kde je respekt a soudnost lidí, kteří se vydají na podobnou vodu bez potřebných dovedností a zkušeností?
Je to smutné, ale pak se člověk přestává divit, že jsou podél řek pomníčky, že si občas přečte v novinách článek o utonulých vodácích a podobně.
Poznámka redakce: S plavajícími vodačkami to nakonec dopadlo dobře. Měli velké štěstí, které za podobného průtoku neměli před dvěma lety dva vodáci - Utonutí na Zemské bráně. Článek o tom, jak to viděla jedna z aktérek "rozplavby" na WW IV, bude uveřejněn v pondělí!
Michal Balada