Říčka jménem Ploučnice pramení pod Ještědem, ale sjízdná je až o kousek dál. My začínáme v městečku Stráž pod Ralskem (km 84,0). Při pohledu z mostu dolů v ulici Ploučnická jsme trochu překvapeni. Přeci jenom jsme již viděli širší řeky. V pravé poledne se vydáváme na plavbu po řece, říčce, spíše potoku, v jehož korytě je loď vedena mírným proudem. Směr je dán, loď nemá kam uhnout vzhledem k šířce Ploučnice. Hned za mostem, po uplutí prvních metrů, nás čeká peřejka, která je v mapě označena za nízký stupeň. Stav je okolo 38 cm ve Stráži, což je již limitní stav.

Následně zažíváme chvílemi šutrovačku. Ale nakonec to vždy končí u těch prapodivných zvuků lodi drhnoucí o dno, vystupovat jsme nemuseli ani v jednom případě.

Brzy vplouváme na začátek dlouhého rovného úseku, který jako by vznikl podle pravítka na mapě. Ploučnice teče v těchto místech na úpatí kopce Ralsko, kde se nacházel prostor těžby uranu.

Na konci zmíněného rovného úseku vidíme první skalky a chvíli na to spatřujeme začátek průrvy (km 79,8). Jedná se o jeden z možných nástupních bodů na řeku, ale především zde doporučují zastavit a v klidu si to místo prohlédnout.

Průrva Ploučnice neboli Čertova díra, Pekelný jícen či Hromová rána. Ojedinělý skalní pískovcový tunel dlouhý přes sto metrů si získal různá jména i přezdívky a ke konci minulého tisíciletí byl prohlášen Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku. Vplouváme mezi vysoké a strmé pískovcové stěny, na jejichž konci zatáčíme doprava a pokračujeme do první částí tunelu o šířce i výšce asi čtyři metry. Následuje krátká otevřená rokle, která posílá nic netušící vodáky do skalní chodby obdobné šířky a výšky. Obě chodby byly před několika staletími vysekány ručně ve skále, jelikož na jejich konci se nacházel železný hamr.

To bylo ale dávno. Dnes je na konci tunelu stupeň asi třicet centimetrů vysoký. Na internetu jsem četl, že průrva se má jet vlevo, což jsem také oznámil svému zadákovi. Ten však nejprve zpomalil a dal příkaz k fotografování. Místo následného pádlování musím ještě schovat fotoaparát, a tak na konec tunelu připlouváme pomalu. Skok lodi do tůňky se tudíž nekoná. Zůstali jsme uvězněni na kamenné hraně. Což o to, výhled je odsud hezký, ale věčně tady zůstat nemůžeme. Zkoušíme posouvat loď, což se nám brzy daří.

Voda je teplá, koupel příjemná. Jsme trochu překvapeni hloubkou, jelikož nedosáhneme na dno. Ale loď brzy bez problému posouváme ke břehu. Vyléváme vodu a sušíme věci. U jezírka je zatravněná plocha, lavičky a bufet. Promýšlíme, kde udělali zkušení vodáci chybu. Nejprve to vypadá, že má informace o levé straně byla špatná, ale po chvíli vidíme na tom samém místě splout průrvu další posádku. Byli podstatně lehčí než my, nekochali se, nefotografovali a pádlovali. Ale neužili si krásné koupání.

Příroda má na věc asi podobný názor, jelikož začíná drobně poprchávat. Sedáme tedy do lodi a vyplouváme. Ne však daleko. Zastavujeme pod mostem a přemýšlíme, co dál. Drobný deštík se totiž změnil v prudký déšť. Je však teplo, a tak pokračujeme. Ani chvilkové krupobití nám nevadí.

Proplouváme obcí Noviny pod Ralskem, na jejímž konci (km 77,3) by měl být jez vysoký 1,4 metru, ale my jsme zaznamenali pouze menší stupeň a drobné peřejky. Další stupeň se nachází na kilometru 74,7, ale také v tomto případě není třeba vylézat z lodi a plánovat proplutí. Samozřejmě záleží na stavu vody.

To už se pomalu blížíme do městečka Mimoň. Zastavujeme hned u prvního mostu, který se jmenuje Zámecký (km 73,4). Vybaveni informacemi, kde se nachází nákupní zóna, se vracíme se k lodi. Čeká nás plavba asi půl kilometru dlouhá až k Poštovnímu mostu (km 73,0). Nejpozději tady by měl každý vodák vystoupit a jít nakupovat, pokud není dostatečně zásoben z domova. Jenom mimoni se dobře nezásobí v Mimoni. Další splouvání Ploučnice je totiž bez obchodů a restaurací.

Na konci městečka je ještě jeden menší stupeň a zbytku jezu, ale nic z toho neshledáváme důležitým. Spatřujeme totiž něco jiného. Pod Mimoní začínají meandry, které střídají meandry a doplňují meandry.

Sem tam (skoro pořád) se před námi objevuje neprostupné křoví, občas (o něco méně než skoro pořád) vidíme spadlý strom. Je to úžasné. Sice jsem si něco dopředu o řece přečetl, ale realita předčila má očekávání. Brzy začíná regulérní boj o přežití. Doleva, doprava, do prde.., ta větev je ale ostrá. Většinou ještě několik metrů před zatáčkou neví člověk, na kterou stranu pokračuje řeka. Opravdu se nedá odhadnout, co nám Ploučnice v příštích sekundách přichystá.

Je pravda, že některé stromy jsou prořezané. Starají se o to tady nadšenci, kteří dostávají dotace. To jsem se alespoň doslechl od jednoho pána.

A opět další spadlý strom. Už si říkáte, že by si na to mohl vodák zvyknout, ale když on si každý ten stromeček jinak ustlal v řece. Občas vypadá přívětivě, ale když se ho člověk chystá podeplout, tak zjistí, že je těsně pod hladinou záludně schovaná větev. Na Ploučnici se opravdu člověk nenudí.

Na tomto železničním mostě (km 71,7) asi žádný vlak neuvidíme projíždět. Osm kilometrů dlouhá železniční vlečka Mimoň – letiště Hradčany byla zrušena v roce 2000. Pomalu se blíží večer a my vyhlížíme tábořiště. Podle mapy by se už mělo brzy na levé straně objevit. Ale podle okolí řeky moc nevěříme, že nějaké takové civilizované místo v těchto končinách může existovat.

V sedm hodin však konečně spatřujeme silniční most a před ním tábořiště Boreček (km 66,4). Místo je označené a přejet se to nedá. Tudíž ani nám se to nepodařilo. Vysedáme a končíme dnešní plavbu. Za nedělní odpoledne máme v pádlech necelých osmnáct kilometrů.

Druhý den z Borečku do České Lípy

Pondělní ráno (29. června 2020) nás po sedmé hodně vítá mírným, ale vytrvalým deštěm. Paní uklízečka nám však sdělila, že v devět hodin je déšť v prde… Lepší předpověď počasí bychom ani na internetu nenašli.

S posledními kapkami odcházejícího deště usedáme do lodi a vydáváme se v devět hodin z Borečku na další cestu. Víme, co nás čeká. Krajina zvláštní krásy, krajina opuštěná. Až do odpoledne žádná hospoda, žádné občerstvení a žádné vodácké zvolání AHÓÓJ. Civilizaci na této části Ploučnice nehledejte. Zpočátku to chvíli vypadá, že nás čeká plavba po řece přiměřené šířky. Ale Ploučnice nás brzy vyvádí z omylu.

Na jih od Mimoně se rozkládá kolem přirozených meandrů Ploučnice přírodní památka, která zahrnuje také rozsáhlou podmáčenou oblast říční nivy. Faunu a floru popisovat nebudu, to je potřeba vidět. Ploučnice má ale na většině míst vysoké zarostlé břehy, tudíž toho moc vidět není.

Když se koryto Ploučnice rozšiřuje nad dva metry, mluvíme o veletoku. Jsme součástí úchvatné krajiny, ve které plujeme. V tuto chvíle se můžeme kochat a na chvíli býti méně ostražití. Ale hlavně nenápadně. Jakmile to řeka zjistí, hned nám připraví nějaké to překvapení. Zásobu nápadů, nebál bych se říct záludností, má nepřebernou. Cesta do pravěku pokračuje.

Zajímavý strom či větvoví lze vnímat obdobně jako krásný obraz v muzeu. Ale při splouvání Ploučnice na to většinou není čas. Větve jsou zlomyslně rozloženy do několika výškových úrovní. Nejvyšší z nich nás učešou a šlehají do obličeje, prostřední se nám snaží sebrat pádlo nebo roztrhnout triko a ty úplně vespod, často důmyslně schované pod hladinou, se pro změnu zkouší převrhnout loď.

Brzy spatřujeme okolo sebe skalky. To budou asi Hradčany. Patrně ne ty pražské. Obdivujeme houževnatost a magickou krásu planých rostlin vyrůstajících přímo ze skály. Krajina kolem řeky se v těchto místech otevírá, lesy ustoupily a břehy lemují louky. To neznamená, že by se koryto nějak zvláště rozšířilo, pouze ubylo trochu těch větví.

K našemu překvapení spatřujeme, že nejsme na vodě sami. Ploučnice nám přidělila společnost. Kousek před námi pluje labuťák, labuť a labuťátko. Snažíme se jim domluvit, aby volili cestu podél břehu, ale oni jsou pořád uprostřed. Asi po jednom kilometru se rozhodujeme pro předjížděcí manévr, i když si uvědomujeme riziko napadení od rozzlobeného labuťáka. Naštěstí to dobře dopadlo.

Tudy se lze opravdu plavit? Další moment, kdy si říkám, že povinnou výbavou na Ploučnici by měla být mačeta a sekyra. Možná by se hodila i elektrocentrála s křovinořezem a motorovou pilou. Pouze jednou jsme přetahovali keňu přes strom. V několika případech jsme totiž před spadlým stromem úplně přibrzdili, já si nejprve lehnul na dno lodi, Max ji posunul, já složitě narovnal své staré tělo, aby posléze to samé učinil zadák. Někdy to byly opravdu artistické výkony. Podle vyšlapané stezky okolo řeky jsme byli asi jediní, co něco takového podnikali. Dost často jsem si v takové situaci vzpomněl na známou scénu z filmu Svatební cesta do Jiljí s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou.

Ploučnice se během své pouti několikrát rozděluje. My jsme nic takového nezjistili. Tak nevím, kudy jsme se plavili. Naivně si myslím, že jsme vždy poznali bez problémů proudnici. Je pravda, že občas při pohledu na hladinu si říkám, zda řeka teče odněkud nebo někam. Většinou se prostě prodíráme křovím směrem, kde tušíme hlavní koryto řeky.

Prohlížíme si zátoku, ale při následném pohledu do mapy zjišťujeme, že se jedná o jedno ze zmíněných rozdělení toku řeky. Někdo by mohl říct, že je to dlouhé, ale my si to neskutečně užíváme. Jednoznačně se shodujeme, že se jedná o výjimečnou vodáckou záležitost. Čas tudíž ani nesledujeme, když připlouváme k vesnici Brenná. Před sebou máme nějakou zajímavou šlajsnu (km 52,0), vlastně otvor v kamenné zdi a následné peřejky. Tentokrát se rozhodujeme vystoupit a prohlédnout si, co nás čeká. Laicky řečeno, kudy do ní, záleží na stavu vody. Levičák nebo pravičák? My jsme se drželi pravé strany. Příjemné zahoupání a v mém případě vlnkami opláchnutí. Avšak je teplo, a tudíž takové detaily neřeším.

Po jednom kilometru (km 50,6) vidíme zajímavý most pro pěší, který jsem ale nevyfotografoval. Je to taková lidová tvořivost z lešenářských trubek, avšak patrně slouží již delší dobu, protože je zanesen v mapách.

Žizníkov. Civilizace nás vítá v půl páté. Před mostem nás však ještě čeká menší stupeň, za kterým hned vystupujeme. Nachází se tady tábořiště, ale především celkem moderní restaurace.

Okolo šesté sedáme opět do lodi. Následují další zatáčky, které nás přivádějí k městu Česká Lípa. Blíží se večer a já mám informaci, že po proplutí městem bychom měli objevit zajímavý areál. Ploučnice však nevolí cestu středem města, tudíž ani přesně netušíme, kde se nacházíme.

Ve městě proplouváme bez problémů jez a několik stupňů, až konečně na kilometru 32,9 nacházíme to pravé místo. Opouštíme Ploučnici a vydáváme se proti proudu Robečského potoka. Chvílemi to vypadá, že to dál nepůjde, ale nakonec vylézáme z lodi asi po jednom kilometru plavby u mostu (ulice Litoměřická). Za dnešní den máme v pádlech 34,5 kilometrů. Bereme si věci a jdeme do nedalekého volnočasového areálu a kempu u koupaliště Dubice, někdejší pískovny.

Třetí den na vodě

Úterní ráno (30. června 2020) nás po sedmé hodně vítá mlžným oparem. Je tady nádherný klid a pohoda. Brzké sluneční paprsky dodávají ránu zlatavý nádech. Od vody se plazí mlha a olizuje trávu i keře. V klidu balíme věci a před devátou hodinou odplouváme. Nejprve opět po vodách Robečského potoka, tentokrát po proudu.

Ploučnice se začíná rozšiřovat, naštěstí pomalu. Pořád má dost meandrů a překvapení. Civilizace však nakonec přichází v podobě nesjízdného jezu u malé vodní elektrárny Stružnice (km 30,0). Je zde také slalomová trať, ale co chybí, je voda. Čeká nás tudíž dlouhé přenášení po levém břehu.

Na březích přibývá domečků a chat. Z pravé strany připlouvá obec Stružnice, za kterou následuje na opačném břehu Jezvé. Tady nás čeká zajímavý probořený jez. Chvíli se projíždíme nad jeho hranou a hledáme nejlepší místo. Nakonec jsme si vybrali a dobře. Užší místo mezi porostem je sjízdné, a tak pokračujeme bez vystupování.

V půl jedenácté nás voda přináší do Horní Police, obce i poutního místa. Pro nás je to však především částečně konečná plavby (km 22,3). Max totiž odchází na vlak, aby dojel pro auto do Stráže pod Ralskem. Já sedám zpět do lodi a pokračuji v plavbě po Ploučnici. Je to už ale nějaká dřina. Vlnky abych lupou hledal v tom oleji. Celkem logicky tedy přichází na kilometru 21,1 jez. Je rozvalený a zarostlý. Různě kolem něho jezdím a stále se nemohu rozhodnout. Chtělo by se mi jet, ale je málo vody a moc kamenů. Nakonec tedy přenáším loď skrz kopřivový ráj.

Následuje Žandov (20,6 km) a já pokračuji v pádlování po oleji. A vzpomínám na včerejší den. To byla úplně jiná řeka. Z rozjímání mě vyruší stavební ruch na mostě, který opravují a především cedule, které mi oznamují, že se blížím k nesjízdnému jezu. Je rozhodnuto. Starý Šachov a kilometr 18,8 je v pravé poledne definitivní konečná plavby. Nyní už jenom vyřešit takový detail, kudy ven z vody a jak dotáhnout loď někam k silnici. Cedule sice ukazují, že se vystupuje na levé straně, ale tam je neprostupné roští. Tak volím stranu opačnou.

Ploučnice. Pojem ještě nedávno pro mě neznámý. Ale nyní mám jasno v tom, že se jedná o nejhezčí řeku u nás. Romantická a v některých místech civilizací nedotčená Ploučnice plná neskutečných meandrů, které se mnohdy obrací i přes 180°, úžasná džungle, spadlé kmeny stromů, skoro neprostupné křoví, a především záludně nachystané lahůdky, o kterých se dozvídá vodák až v okamžiku, kdy přijdou.

Na Ploučnici jsme prožili krásných 48 hodin a upluli po ní 65,2 kilometru a navíc dva kilometry po Robečském potoce.

Pavel Liprt