Následující text kromě jiného mapuje niterní pochody reprezentantů specifické vodácké kategorie, která se zvláště v posledních letech zdá být na vzestupu. Ano, jedná se o splouvání potoků, odborně ji tedy nazvěme potokářstvím a její představitele potokáři (opomeňme nyní další z tuzemských alternativně používaných názvů – kvak a kvakeři). Potokář - našinec není žádný vystresovaný americký „creeker“ toužící po sebevraždě zaklíněním ve vodopádu nebo zablokovaném korytě s minimálním sklonem 89^o (vše řádně nasnímáno Gopro kamerou a okamžitě uloženo na facebook), naopak se jedná o tvora zcela poklidného a velmi, velmi trpělivého. Jenom tak může snášet trable s jeho zálibou spojené. Líný, špinavý a někdy i páchnoucí proud v nekonečných úzkých meandrech. Ohromné zátarasy z padlých kmenů, pet flašek a zdechlých zvířat všeho druhu, slepicemi počínaje a nafouklými býky konče. Neprostupné houštiny nutící ho znovu a znovu vylézat na bahnité břehy, aby dospěl k definitivnímu rezignovanému poznání, že chůze s lodí taženou za zády výrazně přesahuje dosavadní rychlost plavby činící 1 km/h. V souvislosti s tím si čeští potokáři vymysleli zcela specifickou stupnici obtížnosti VR I-V (podle hustoty vrbového porostu), následuje VP (vrbičkové peklo)…

Nyní přejděme od suché teorie k potokářské praxi. V malé ukázce jsou hlavními aktéry potokář-otec (dále PO) a školou povinný potokář–syn (PS). Děj se odehrává v pozdně únorovém dni s příznivou teplotou vzduchu +8^oC, bez dešťových či sněhových srážek. Na Táborsku, v kraji požehnaném, mnoha potoky oplývajícím. Je jazykovědnou otázkou, proč se ten vybraný jmenuje právě „Kozský“ a nikoliv „Kozí“, neboť název evidentně souvisí s nedalekým Kozím Hrádkem, svého času místem pobytu M. J. Husi. Podstatné je, že nemá internetový vodočet. Vydat se na něj tedy pro PO i PS znamenalo určité riziko nezdaru, což jim však také příjemně zvýšilo hladinu adrenalinu v krvi.

Ve Stříbrných Hutích, malebné vísce uprostřed lesů, zjistil PO s uspokojením, že se množství vody jeví jako dostatečné. Zároveň však byl dost naplněný také zprava přitékající potok Chotovinský. PO tedy neprodleně posunul začátek plavby asi kilometr proti jeho proudu opojen mámivou myšlenkou prvosplutí. Později se samozřejmě ukázalo, že mu toto vyfoukl jakýsi Jančar a před ním již za první republiky Heyduk, oba Pražáci….

Netuše ještě této neblahé zvěsti udělil PO stejně jako vždy při naloďování synovi moudré rady ohledně zachování čistoty jejich gumového plavidla. Následně konečně zanořili svá pádla. Potok široký sotva tak na otočení lodi, a někde ještě méně, se kroutil v mnoha meandrech mezi bory a lučinami. Línému proudu překvapivě nebránily v cestě žádné spadlé stromy či jiné výše zmíněné překážky. I přes tento potěšující fakt se PS asi po dvou kilometrech plavby začal domáhat jejího ukončení vystrašen vidinou zpátečního pěšího pochodu k autu. Jeho nároky PO zamítl, neboť si matně pamatoval z nějakého článku, že v závěrečné části se má vyskytovat hezká skalnatá soutěska a peřeje u Kozího Hrádku.

Pod Zárybničnou Lhotou se oba potokáři dlouze probíjeli rozlehlou pastvinou obývanou stádem krásných koní. Ohradníky natažené přes potok jim čas od času připomněly jemným sršením, jak dopadl hlavní hrdina Přeletu nad kukaččím hnízdem po léčbě elektrošoky, a přinutily k opravdu hlubokým předklonům…. Hustota porostu postupně narůstala od VR1 až k VP. PS šel chvíli raději pěšmo. PO se pokoušel prolámat džunglí, zanedlouho však znechuceně následoval potomka i s lodí po louce. Protesty PS proti dalšímu pokračování nabyly na intenzitě. Po zdárném zdolání VP se však objevilo ono kýžené malebné místo, sladká odměna za všechny strasti, což pomohlo PO překonat synův odpor. Skalnatý mini-kaňon pod mostem nedaleko Kozského mlýna je opravdu hezký, dlouhý však jen asi deset metrů. Po něm se potok dostává do lesa, rozšiřuje se, objevují se peřejky. Na potěšení z konečně příjemné plavby však již PO i PS poněkud chyběla energie a čas. Zanedlouho proto přistáli u břehu bez ohledu na to, že nejzábavnější pasáže teprve začínaly. PO zhnuseně vyklepal ze zabahněné paluby spoustu olámaných větví, suché trávy a všelijakého potočního neřádstva, hořce vzpomínaje na své úvodní pokyny. Zároveň znaveně přemýšlel, jestli dneska byla „láhev ještě napůl plná či už napůl prázdná“, tedy jestli se má ze splutí spíše radovat či podléhat depresi. Nakonec však převládla prvá varianta, též díky zjištění, že na rozdíl od několikahodinové plavby dojdou zpět na start asi za šedesát minut. V horní části navíc cesta vede podle potoka, mohli se jím tedy kochat při chůzi i z okénka auta, kterým se následně vraceli pro ukryté věci.

„Second run double fun“, vzpomněl si PO na známou hlášku. „V tomhle případě dvojí radost na druhou. Jednou jsme si Kozský potok užili na lodi, jednou pěšky, jednou motorizovaně a nakonec se ještě potěším při psaní článku.“

A tak se i stalo.

Vzhledem k tomu, že PO přestal brzy fungovat fotoaparát, uvolil se laskavý kolega Žralok doplnit text svými fotografiemi ze splutí uskutečněného o pár let dříve. Záběry na nich plně odpovídají současnému stavu.

Václav