Je krátce po letních povodních. Hlásím se na místní krizovou linku, zda nebudou na víkend potřebovat pomoc. Dostávám příslib, že určitě nějaká skupina pojede odklízet následky a že se mně ozvou. Předběžně to vidí na neděli. Nechávám jim tedy číslo na mobil a řeším, kam v sobotu na vodu. Je jí zatím všude dostatek, ale do krizových oblastí jet nechci. Rozmýšlím nad Stvořidly. Ještě ve čtvrtek tam teklo okolo 200 kubíků, ale rychle to klesá. Mám trochu obavu, zda vody nebude ještě v sobotu přespříliš, ale nakonec se ukázalo, že voda opadávala velmi rychle.

V sobotu dopoledne se všichni setkáváme v kempu na Stvořidlech. Dle posledních údajů teče řekou už jen 30 kubíků, což pro raft je docela příjemná voda. Dáváme řeč s majitelem kempu o průběhu letošní povodně. Ukazuje nám fotky a i na okolní přírodě jsou patrné stopy po její výšce. Trochu se bojím, když jsem viděl horní část z Havlíčkova Brodu z auta, aby řeka nebyla zablokovaná padlými stromy. Pod Havlobrodem je v každé zatáčce nános z klád, klacků a různého harampádí do výšky 1 metru na vodou.

První jízdu začínáme až nahoře u jezu. Foukáme Pulsara, řádně se oblékáme a hurá do vln. První peřejky jsou rychle pryč, a tak zbývá jen pádlování k dalším. Pak se konečně dočkáme. Vcelku pěkné peřeje okolo WW III, ve kterých se dá i s raftem dobře zařádit. Sice občas ta námaha, kterou vynakládáme na opětovné se vrácení do válečku, neodpovídá délce pobytu v něm, ale to tak bývá.

První jízda je za námi. Rychle naložit loď na střechu a jedeme znovu. Nakonec se točíme 3x a ta poslední jízda byla asi nejlepší. Vlastně až závěr, kde na posledních peřejích před kempem, zkoušíme serfovat s raftem v největším válci v tomto úseku. Jenže se nepovedl nájezd dle představ, raft se stáčí bokem a staví se na válec. Zachraňuji posádku nedobrovolným opuštěním raftu (dodnes to nepochopili, jak jsem se pro ně obětoval, a dělají si ze mě nejapné žerty). Díky uvolnění váhy na kritickém válci se jim daří raft stabilizovat a ten je vyplivuje. Já končím po pár metrech na břehu, zatímco kluci s raftem odjíždí k druhému břehu, kde zastavují. Vzhledem k tomu, že se mi do těch 30 kubíků moc nechce, a přeplavávat peřeje na druhou stranu s pádlem v ruce přes kameny nepatří mezi moje oblíbené činnosti, volám na kluky, ať pro mě přijedou.

Ze břehu pozoruji jejich pokusy o Burlaky, a pak jejich přenášení lesem. No sláva, už jsou na vodě a míří si to ke mně. Hup a jsem v raftu. Pak si ještě dlouho po tom vysvětlujeme důvod mého opuštění lodě. Stále tvrdohlavě odmítají moji verzi obětování se pro jejich záchranu.

Na vodě nejsme sami. Pár vodáků mělo podobný nápad. Jen to vybavení. Na vodu WW III bez vesty a helmy na Pálavách je docela odvážným sebevražedným kouskem. Jedna posádka Pálavy sebou měla dokonce velkého psa, který za nimi plaval. Divoké peřeje raději obcházel, ale vždy to zkoušel alespoň částečně proplavat. Naštěstí se mu vždy podařilo dostat na břeh. V kempu si nás dobírají, zda se svým vybavením jedeme až z Dolomit. Asi nevidí tak často vodáky v neoprenech s helmou, vestou a házečkou.

Cestou domů se zastavujeme na prasečích hodech, což ke zdárnému průběhu přispělo dalším plusovým bodem. Celý den také kontroluji mobil, zda se mi ozvou z krizového povodňového centra, ale nikdo se neozývá ani v neděli. Že by měli dostatek dobrovolníků? To je však asi na jiný článek.

Petr