Můj pradědeček se jmenoval Josef, byl doktor práv a před devadesáti lety pracoval v Praze, dneska by se řeklo, v Nejvyšším kontrolním úřadě. Svoje trochu nudné zaměstnání si kompenzoval mimo jiné trempingem, skládáním básní, zájmem o historii a vodáckými písničkami.

Rodinná tradice říká, že na kánoi jezdil už okolo roku 1918 v Hradci Králové, po přestěhování do Prahy prý spoluzakládal Kotvu Bráník.

Pořídit si vlastní kánoi (žebrovku) bylo ve dvacátých letech dvacátého století dosti nákladné, to nebyl kus plastu, jako dneska. Další částí rodinné tradice je proto následující historka: Zemřela jakási vzdálená teta a odkázala pradědečkovi velký Ottův slovník naučný. Pradědeček tohle mnohasvazkové obří pozlacené dílo prodal a koupil za ty peníze v roce 1929 kánoi. Kánoe dostala jméno „ČiŽeBy“. Její první plavba se uskutečnila „po fjordu“ bránickém dne 12. května 1929.

Babička té kánoi sestavila z fotek zvláštní album, díky kterému vám můžu napsat podrobnosti o prvních plavbách „Či-Že-By“ před devadesáti lety. Album začíná netradiční motlitbou:

Motlitba za naši kánoi
Pane bože na nebi
chraň nám naši „Či-Že-By“,
ať se nikde neudělá,
ať je hbitá jako střela,
ať nás všechny ve zdraví
vždycky k cíli dopraví!
… A až jednou v podletí
duše její odletí
z lubů, které dosloužily,
nechť jí v nebi, Bože milý,
nejkrásnější garáž schystá
Mojžíš, první kanoista.

Na Svatodušní svátky 19. a 20. května 1929 nová kánoe startovala spolu s dalšími z vltavské Červené u Písku do Prahy.

Na případnou otázku, proč pro první plavbu zvolili tak brutální volej, musím připomenout, že tehdy mezi Budějovicemi a Prahou nestála jediná přehrada. Vltava tu proudila úžasným romantickým skalnatým kaňonem. Dokumentovaný odpočinek byl v Záhoří a zejména kánoe splula svoje první Proudy (tedy Svatojánské).

Ještě možná k tehdejším specifikům dopravy – na delší vzdálenosti bylo možné kánoe vozit vlakem, na kratší štreky proti proudu se běžně používalo tzv. koníčkování. Dneska pod tím slovem chápeme spouštění lodi na koňadře přes jez. Tehdy vycházelo z tradiční dopravy po větších řekách, kdy po navigaci táhla koňská spřežení nákladní lodě proti proudu. Stejného principu se užívalo i při koníčkování kánoí – loď byla posádkou tažena za dvě koňadry, špicí trochu více do proudu. Kánoe měly kýl, takže se tím nakloněním vyrovnávaly síly, kterými posádka táhla loď ke břehu.

Koncem května a v červnu byla „Či-Že-By“ několikrát na Libřici, zvané Librajda, což byla oblíbená vodácká hospůdka naproti Davli, ke které se dalo z Prahy dokoníčkovat. U populární občerstvovny bývala i zastávka vlaku.

V červenci splouval na nové kánoi pradědeček s prababičkou z Písku do Prahy. Cestou tábořili mimo jiné na Sejckém ostrově. Jednalo se o ostrov na Vltavě, asi kilometr nad ústím Mastníku, dneska leží hluboko pod hladinou Slapské přehrady. Na ostrově bylo oblíbené tábořiště Klubu českých turistů, pradědeček tam pobýval často.

Od 13. srpna do 1. září 1929 uskutečnil pradědeček se svou dcerou na nové kánoi plavbu tehdy velmi oblíbenou dálkovou trasou Budějovice – Praha. V albu je napsáno „v rekordním čase“, což překládám tak, že tenhle úsek běžně jezdili i dříve. Pár momentek z této výpravy ukazují následující fotky.

Jednoho dne, jako obvykle, doplul pradědeček do vodácké hospůdky Libřice na kánoi spolu s manželkou a šestnáctiletou dcerou. Tehdy tam taky připlul jeden mladý muž, který svou kánoi singloval. Dali se do řeči a mladý muž přesvědčil pradědečka, že jezdit ve třech na kánoi je krajně nepohodlné (dneska bychom řekli „blbost“), že má místo na háku a jelikož jede taky do Prahy, tak dceru rád vezme na palubu. Mladý muž byl můj dědeček a šestnáctiletá dívka moje babička, seznámili se a asi po dvou letech měli svatbu.

Nevím, kde „Či-Že-By“ nakonec skončila svoje putování a co se s ní stalo ve vodáckém nebi. Nicméně z toho příběhu je jasně patrné, jak je důležité vlastnit kánoi – kdyby pradědeček koupil za slovník pramici nebo třeba auto, já bych tu nebyl a tenhle článek by vám neměl kdo napsat.

Ahoj Eki