Po úspěšném zdolání asi 900 kilometrů Dunaje a víc než 200 km Tiszy na Hadraplánu (skládací kajak s plachtou) jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že bychom se mohli podívat i na moře. Než se takového počinu odvážíme, rozhodli jsme se vyzkoušet naši loď i naše schopnosti na „moři“ trochu menším a bližším, na maďarském Balatonu.

Balaton je největší jezero ve střední Evropě, má délku 78 km, šířku až 12 km, plochu skoro 600 km², napájí jej řeka Zala a řada dalších krátkých říček a voda z něj odtéká 121 kilometrů dlouhým umělým kanálem Sió do Dunaje. Známá je jeho malá hloubka – průměrně 3 metry, maximálně 11. Původně bezodtoké jezero bylo do roku 1863 asi o třetinu až polovinu větší, vybudováním umělého odtoku došlo k trvalému snížení hladiny o 3 metry a zmenšení zatopeného území.

Na přejezd Balatonu jsme si vyčlenili tři dny i s cestou: jak se ukázalo, bylo to tak akorát. V pátek ráno jsme vyjeli z Brna a něco po poledni zaparkovali na nábřeží v Balatonalmádi na severním konci jezera. Než jsme sešroubovali loď a naložili náklad, byly čtyři odpoledne. Jednou mezitím sprchlo, ale vyjíždíme za slunka, bezvětří a úplně klidné hladiny. Jen mraky na obloze předvádějí dramatické neustále se měnící divadlo.

Projíždíme kolem rekreačních středisek u severozápadního břehu s tobogány, výskajícími dětmi a spoustou lidí a v klidných úsecích mimo střediska se proplítáme mezi rákosinami. Vylezli jsme si i na jeden z mnoha kovových posedů, které tu stojí pro rybáře – tady by z břehu na pořádnou rybu nedosáhli. Kdesi daleko před námi se černá tmavá hmota poloostrova Tihany a k té se pravidelnými záběry pádel pomalu a s přibývajícím večerem čím dál tím rychleji blížíme. Slunko zapadlo, vyšel měsíc a my jsme pořád ještě na vodě. Dorazili jsme až za úplné tmy a dobře tak – na břehu Balatonu není nikde žádné místo, kde se utábořit. Buď jsou tam rekreační střediska anebo rákosí, nic mezi tím. Na poloostrově Tihany jsme našli alespoň dva rovné metry mezi silnicí a vodou, rychle postavili stan a zalehli.

Ráno nás probudilo, když začala jezdit auta, naštěstí to nebylo moc brzy. Než jsme vstali, zvedl se lehký větřík a než jsme vypluli, fouká už pořádně. Dnes si zaplachtíme. Schovaní za poloostrovem to ještě vidíme růžově, ale když jsme ho obepluli, otevřela se před námi široká vodní hladina a vítr se opřel vší silou. Máme ho z pravého boku, tak musíme rychle přehodnotit náš plán pokračovat kolem poloostrova k severozápadnímu břehu Balatonu, o kterém si myslíme, že je zajímavější a po přírodní stránce zachovalejší. Museli bychom přímo proti větru a vlnám, a to nedáme.

Šikmo přes Balaton si zase netroufáme – vlny mají odhadem tak třičtvrtě metru a k protějšímu břehu to máme v těchto místech 6 kilometrů. A tak jsme zůstali u jihovýchodního břehu plného chat, pláží a rekreačních středisek. Hlavní silnice a trať nejsou naštěstí z vody vidět. Jedeme na plachty, zápasíme s vlnami i větrem. Vlny jsou krátké, rozbité a ne úplně předvídatelné, vítr je silný, ale naštěstí stálý a bez poryvů. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, jednou, dvakrát, stokrát, tisíckrát. Větší vlny se nám převalují přes příď, ty největší občas cáknou do lodi. Ideální směr, jak najíždět na vlny, nás pomalu vede od břehu doprostřed jezera. Když se nám zdá, že už jsme od břehu moc daleko, necháváme se zahnat zpátky k němu a pak zas pokračujeme kupředu. Je slunečný den, břeh je plný koupajících se lidí a plavci stojí i daleko od břehu pořád jen po pás ve vodě. A Balaton je plný jachet, projeli jsme i skrze dva závody. Několikrát jsme zastavili u břehu – na svačinu, na oběd i jen tak se projít, když už máme té mořeplavby dost. Jen po koupání nějak netoužíme, mokří jsme dost. Už jsme za polovinou cesty, když se na protějším břehu zvedly pěkné kopce. Překvapily nás, nečekali jsme je tu. Odpoledne sledujeme záchranu převrácené jachty – přiletěl vrtulník a zase odletěl bez zásahu, záchrana lidí proběhla z okolních plavidel, ale vztyčení jachty jsme se nedočkali.

Večer projíždíme mezi kiteboardisty, jsou úžasně rychlí, ale ne úplně jistí, hodně závislí na tom, kam je táhne vítr, a hodně padají. Kdyby se jim nedejbože něco nepovedlo a zapletli jsme se s jejich padáky, Hadraplán by to asi nepřežil. Oddechli jsme si, když jsme je nechali daleko za zády. A už je zas večer, slunko zapadá a my jsme stále na vodě a nemůžeme najít místo na nocleh. S posledními paprsky světla jsme přistáli na městské pláži ve Balatonfönyves. Jenže ani potmě tady není klid: rekreanti chodí na romantické vycházky na molo. Stan jsme si postavit netroufli, zalehli jsme pod širák, a i když jsme si přetáhli přes hlavu moskytiéru, stejně nás komáři do rána doštípali.

V neděli je vítr trochu slabší, ale hladina se houpe stejně jako včera. Dopoledne ještě pořád plachtíme. Na břehu se konečně zase objevilo pár rákosin a mezi nimi schovaná nudapláž. Jediná, které jsme si všimli. Pomalu se blížíme k jižnímu konci jezera a na závěr nás čeká ještě lahůdka: přejezd k opačnému břehu do Keszthely, tady už se tomu nevyhneme. Plachty musí dolů, Hadraplán to proti větru neumí, musíme na ruční pohon. Ze začátku to ještě jde, ale postupem času vítr sílí a čím dál víc, máme pocit, že cesta vůbec neubývá, a pak, že už to ani nedojedeme a sfoukne nás to zpátky. Bojujeme o decimetry, vítr nám občas vyrazí pádlo z jedné ruky. A když už jsme v zátoce a Kesztely máme na dohled, vítr ještě přidal a háže nám do očí vodní tříšť.

V přístavu v Keszthely je najednou ticho a klid, vlny jen nepatrné. Po břehu se procházejí rekreanti a asi ani netuší, co se děje na volné hladině pár set metrů dál. To pivo na oslavu vítězství jsme si doopravdy zasloužili. A pak rychle usušit loď a sbalit, za hodinu nám jede vlak zpátky.

Z vlaku si pak prohlížíme severozápadní břeh Balatonu a zjišťujeme, že je úplně stejně zastavěný chatami a středisky jako ten jihovýchodní, jen mezi nimi a vodou je víc rákosin. Tak aspoň pohled z vody bude hezčí. A když nám pak štíplístek kontroluje jízdenky, několikrát sjede pohledem z lístku na bagáž a pádla a zase na lístek a ještě se pro jistotu zeptá, zda jedeme do Balatonalmádi. A uznale pokývá hlavou.

Slávka