Pozn. redakce: A je tu další díl ze seriálu "Osudné okamžiky", který se stal během letošního prudkého tání na našich řekách. Tentokráte příběh skončil naštěstí dobře, aktéři sjezdu si svoji lehkovážnost uvědomili a navíc se o ni podělili. Pochopili, že voda je živel, který dokáže zabít. Škoda, že až po téměř tragické nehodě.

Každý rok na začátku měsíce března pořádá naše skupina Jamajka Adventure Team splutí řeky Sázavy, na památku našeho kamaráda Karla Černého, který zde v roce 2002 zemřel. Nechybělo mnoho a příští ročník by se jmenoval Memoriál Karla Černého, Standy Morávka, Míry Sedláčka, Standy Plešnera a Standy Veselého. Zejména poslední dva jmenovaní se smrti podívali do tváře velmi z blízka..

Vše začalo páteční a sobotně noční párty na Jamajce. Moc jsme toho se Standou Plešnerem nenaspali, protože poté, co nás vyrazili z Jamajky, jsme ještě skoro do rána létali Flight Simulátor. Kdyby nám na letišti dali dejchnout, příjdeme jisto jistě oba o pilotní průkazy. Zejména SP na tom byl skutečně zle a při jeho nočním přistání s Boeingem 747 na dálnici D1 u Benešova, jsem společně s ostatními cestujícími téměř křičel hrůzou. Když se mnohatunový kolos konečně zastavil na břehu přehradní nádrže Želivka, otřel jsem si z čela studený pot, a se slovy: "To by stačilo, jdeme spát," vypnul počítač.

Ráno jsme měli sraz s Mírou Sedláčkem na Újezdě a se Standou Veselým na Spojovací. Celou cestu jsem nadával Standovi Plešnerovi, že kvůli jeho ožralství teďko musím vláčet loď přes celou Prahu. Když jsem mu totiž navrhoval v pátek ve 22:00 odchod domů, odbyl mne velice hrubě slovy: "Ale hovno, lejem!". A jak řekl tak se i stalo a my teď museli k němu domů pro loď a věci.

Na nádraží v Bráníku jsme se posilnili chutnou polévkou a za chvíli už sedíme v letadle, tedy v horním patře typického dvoupatrového vagónu Posázavského Pacifiku. Výpravčí mávne plácačkou a vlak se dává do pohybu závratnou rychlostí 30km/hod.

Za okny vlevo ubíhají pražská předměstí, zatímco vpravo sledujeme valící se masu hnědé vody ve Vltavě. Těch z nás, kteří dosud nebyli zcela zaslepeni alkoholem, se začala zmocňovat mírná nejistota, jestli to byl opravdu dobrý nápad. Mé obavy se prohloubily poté, co klidné vody Vranovské přehrady vystřídal pohled na Sázavu. Burácející proud, zpěněný místy až dvou metrovými vlnami, narážel v zákrutách do výhrůžně vyčnívajících ostrých skal. "Tak to je hustý" uteklo mi. "Nepojedeme radši z Krhanic? Nevím jestli před jezem Kaňov dokážeme zastavit."
"Pokud jde o mne," promluvil po chvilkovém zamyšlení Standa Veselý - "tak jsem toho názoru, že bychom to z úcty ke Kájovi měli jet jako vždy z Týnce." Dívám se na Standu Plešnera, který krčí rameny a dává tím najevo, že jemu je to jedno. Mírovi víceméně taktéž, na vodě je totiž po prvé a celý hoří nedočkavostí vyzkoušet ty úžasné zážitky. Po chvilkové debatě se rozhodujeme, že to zkusíme z Týnce, pokud to nebude vypadat příliš nebezpečně.

Cesta rychle ubíhá a my jsme zanedlouho na místě určení. Nejprve musíme, jako již tradičně navštívit Restauraci u Mostu. Zde nás pohostili pivem Démon z Lobkoviczova pivovaru. A peklo nás bude provázet po celý zbytek dnešního dne. My to zatím nevíme a tak spokojeně "Lejem!!"

U vedlejšího stolu sedí parta mladých lidí a jeden kluk si mne pořád tak divně prohlíží. Nakonec se ukáže, že mne zná z vody. Kdysi jsme ho s Vědmou vzali "na stopa". Z legrace navrhnu, jestli by si to dneska nechtěl zopakovat, ale potom co nadšeně souhlasil, jej musím zklamat. Vzhledem k dalšímu vývoji události by mi byl pravděpodobně vděčný.

Dopili jsme třetí pivko, platíme a vzhůru dolů k řece!

Zatímco Staník Plešner tiše zvrací ve křoví, my pumpujeme lodě. Standa Veselý měl v úmyslu rozdat několik pornografických časopisů do každé posádky, pro posílení námořnické atmosféry drsných mužů, ale bohužel je zapomněl na zdi terasy. Snad někomu jinému zpříjemnily dlouhý jarní večer!

Nasedáme do lodí a vyrážíme. Z počátku to nevypadá nejhůře. Voda je sice poněkud prudší, ale to pro ostřílené vodáky, zocelené Českokrumlovskými jezy, není žádnou překážkou. Z odstupem času si uvědomuji, že za normálních podmínek je v těchto místech až k jezu v Chrástu nad Sázavou poměrně nechutný olej. Teď skoro nemusíme pádlovat. Jez na sebe nedá dlouho čekat, objevuje se před námi takřka z nenadání. Pokud zrovna není povodeň, upozorňuje na sebe již z daleka kamennými zdmi propusti, jež vystupují přibližně metr nad hladinu. Ne však tentokrát. Hladina je minimálně o metr výše než je obvyklé a my tak-tak stačíme zastavit u břehu. Vytahujeme lodě z vody a jdeme vyhodnotit situaci seshora. Na pravém břehu je menší skalka, ze které máme celý jez jako na dlani. Zatímco ostatní diskutují na téma "Kudy to pojedem", já se na okamžik ve vzpomínkách vracím o více než 3 roky zpět, kdy jsem zde seděl s Kájou Černým a probírali jsme téměř totéž. Za několik minut na to již Kája nebyl mezi živými. Jeho nemocné srdce nevydrželo silný zážitek vyvolaný splutím propusti, na jejímž konci nám vlny vyhodily špičku lodi téměř metr a půl do vzduchu.. Zamáčknu slzu a zapojuji se do válečné porady. Nakonec jsme se rozhodli projet jazykem mezi dvěma stromy rostoucími na tělese jezu v místech, kde bývá po většinu roku sucho. Několikrát se ještě vracíme, abychom se na zamýšlenou trasu podívali z jiných úhlů, ale vše nasvědčuje tomu, že to bude nejbezpečnější varianta. První jede posádka červené Pálavy - Standa Plešner a Standa Veselý. Já a Míra je pozorujeme ze břehu a fotíme. S jezem i vlnami pod ním si poradili bravurně a teď je řada na nás, abychom ukázali své umění.

Nasedáme do lodě a rozjíždíme se směrem k jezu. V první chvíli trochu zmatkuji, nemůžu totiž najít orientační body. Zdi propusti nejsou z této strany vidět a stromů je tam několik. Naštěstí se nám podařilo trefit správné místo a už se řítíme do vln.

Příď Pálavy pronikla "zabalákem" jako nůž a ze předu se ozval výkřik mého háčka: "Proklatě, teď jsem celý mokrý!".

I já vzadu jsem schytal svůj díl, vodu mám přibližně po kolena. Několika ráznými pohyby kormidlem obnovuji kontrolu nad plavidlem a vím že máme vyhráno - neudělali jsme se.

Červená Pálava stojí u břehu asi 200 metrů před námi vpravo. Provádíme ukázkové přistání a poté co nám Standa Veselý podržel špičku lodi vystupujeme na břeh. Vyměňujeme si dojmy z prvního jezu a vyléváme vodu z lodi. Máme ji o trochu více než kolegové, což je způsobeno mojí osvědčenou technikou projíždění vln - přímo rovně. Standa Plešner, kormidelník druhé lodi je zpravidla najíždí z boku a pokračuje napříč. Do lodě se tak nabere méně vody, ale má to i svá úskalí, zejména při větších vlnách. Ostatně, o tom se oba Standové již za necelou půlhodinku přesvědčí. Zatím ale vesele vtipkují na náš účet a Míra si jednu chvíli není jist, zda udělal dobře, když se posadil ke mně do lodi. Jakmile jsou naše lodi zbaveny posledního litru vody, pokračujeme dále.

Po pár stovkách metrů zastavujeme před jezem Brejlov. Za normálního stavu vody se přenáší, ale za stavu mírně zvýšeného jej dobrodružněji založení vodáci mohou sjet propustí, do které se najíždí metrovým skokem. Loni jsem se o to pokusil s Tomášem Plešnerem, ale dopadli jsme na téměř suché kameny. V poslední chvíli jsem stihl dát signál druhé lodi, aby se o totéž nepokoušela a jez přenesla. Letos však nebyl důvod k obavám, jez vypadal velice přátelsky. Po pravé straně zvednutá hladina řeky zaplavila louku a my se rozhodli že projedeme právě tudy - byl tam jen malý proud. Tentokrát jsme jako první vyrazili my. Snažím se obloukem zpět vymanit z proudu vtahujícímu nás do jezu, ale brzy zjišťuji že je to snaha marná. Rychle pátrám po propusti, ale nenacházím ji. Rovnám alespoň špičku lodi kolmo na jez a upozorňuji Míru: "Jedeme to rovnou!" to už ale asi sám poznal, protože v té chvíli se loď přehoupla přes hranu jezu. Kupodivu, vlny tentokrát nebyly tak hrozivé a my nenabrali téměř nic.

Prokličkujeme pásmo peřejí a čekáme na druhou loď. Ani Standové neměli větší potíže a tak společně plujeme k dalšímu jezu - obávanému Kaňovu. Zastavujeme v bezpečné vzdálenosti nějakých 100 metrů před ním, na pravém břehu. Po překonání náhonu po úzké lávce bez zábradlí se nám naskytla úchvatná podívaná. Jez Kaňov je kolmý, vysoký přibližně 2 metry. Přes jeho korunu se nyní s hukotem valí voda a dopadá do rozbouřeného bazénu o délce nejméně 15 metrů. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl.

"Tak kudy to pojedem?" ptá se Standa Plešner. Dělá si legraci, ale my, vědomi si množství jím zkonzumovaného alkoholu si začínáme dělat vážné starosti o jeho duševní zdraví. Chvilku na teoretické úrovni rozebíráme možnosti kudy by se to dalo, ale potom samozřejmě lodě přenášíme.

Po pořízení několika společných fotografií dnes naposledy nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc osudu. Ten již čeká na posádku červené lodi za krhanickým silničním mostem. Na fakt, že není něco v pořádku, nás již z dáli upozorňuje vodní tříšť, vystřelující do výšky nad ohromnými vlnami.

Jelikož naše loď nabírá rychlost, předjíždíme kolegy a jsme nyní první. A už projíždíme první vlnu! Příď lodi se vzepjala jak bujný hřebec a Míra div nespadl po zádech dolů na mne. Ze všech sil se snažím držet rovnováhu, aby se nám loď nepřevrátila do strany. Uvědomuji si, že by to mohlo mít v těchto podmínkách pro nás fatální následky.

"Srovnej špičku!" křičím na Míru. "Přitáhni!!" Mírovi to ze začátku moc nejde, ale po chvilce se do toho dostane a zvládá vše na výbornou. Loď se řítí do hlubiny mezi dvěma vlnami aby vzápětí opět vystoupala do výše, prorazila kohoutem a vše se zase opakovalo. Asi po 200 metrech se řeka uklidňuje alespoň na tolik, abych se mohl otočit a podívat se, jak se daří ostatním. Pohled na dno lodi a dvě hlavy prskající vodu mi napověděl, že ne příliš dobře.

Ihned vydávám pokyny: "Udělali se! Otáčíme zpátky!". I přes všechnu naši snahu se nám ale příliš nedaří pádlovat proti silnému proudu. Slyším jak na mne Standa Veselý volá: "Chyt-glogloglo-chytejte pádlo! glogloglo.." Pádlo vidím, je asi 10 m za námi. Pokoušíme se jej zachytit, ale v té chvíli se ocitáme na začátku dalšího úseku vysokých vln a proto v duchu klukům popřeju: "Good luck!" a musím se věnovat řízení. Míra si ve předu pochvaluje, jak to skvěle houpe. Chudák, je poprvé na vodě a neví, že tato spoušť odpovídá stupni obtížnosti WW3-4, který inteligentní lidé jezdí pouze na raftech, případně na zavřených lodích. Oči mám rozšířené strachem a snažím se odrážet rány rozzuřené řeky. Občas volám na Míru aby přitáhnul, to když mi loď utíká do leva tak, že už ji nejsem schopen sám srovnat. Za chvíli už to má celkem v ruce a tak se nám daří držet loď jakžtakž rovně. Je mi jasné že projetí jedné vlny bokem by nad námi vyneslo ortel. Zrovna přejíždíme vrchol další více než metrové vlny a řítíme se dolů. O kameny se zde ale mele voda a vlny se valí i zboku. Zalévá nás to a z přídě se ozývá výkřik: "Ááá! Mám vodu až po kulky!" Tiše přikývnu - jsem na tom stejně. V té chvíli nás ale zalévá další vlna, tentokrát zprava a loď máme už plnou po okraj. Snažím se ve volných chvílích vylévat vodu hrstmi, ale je to asi jako vybírat vanu lžičkou. Protože další pokus - vylít trochu vody rozhoupáním do boku skončil málem převržením lodi, smiřuji se s tím že pojedeme takto. Aby toho nebylo málo, tak se nám loď, zatímco jsme se ji snažili zbavit vody, otočila špičkou proti proudu. A Před námi už jsou zase vlny jak hrady!

Křičím na Míru: "Drž rovnováhu! Teď to bude hardcore!" A nemýlím se. Záď lodi se zvedá do výše, Pálava pruží a nemít nohy zapřené pod sedačkou, katapultovalo by mne to z lodi ven, podobně jako se to stalo před dvěma roky Haničce Chleborádové na Zámecké propusti v Českém Krumlově. Teď vše dopadlo dobře, ani jsme nenabrali. Ostatně, vzhledem k tomu že loď byla plná, ani nebylo kam. Peřeje se trochu uklidňují a proto hledáme místo k přistání. Po naší pravé straně se nacházela zaplavená louka a tak se snažíme vymanit z proudu a dostat se k ní. Bohužel, naší snaze učinil přítrž kůl čnící z vody o který jsme se doslova omotali. I tentokrát nám byl duch řeky příznivě nakloněn. Situaci jsme zvládli několika odraženími pádlem a za chvíli již bezpečně stojíme na louce, u zdi chatové kolonie. Chvíli mlčky sedíme a vyrovnáváme se s prožitým peklem, načež si podáváme ruce se slovy: "Dokázali jsme to!".

Kolem nás projíždí skupina kajakářů. Volám na ně: "Neviděli jste naše kamarády?"
"Červená Pálava?" ptá se první z nich. "Jasně!" přikyvuji.
"Jsou na břehu a živý" ujišťuje mne.

Aspoň že tak. V té chvíli ještě nevím co si oba prožili a tak chvíli čekáme, jestli nebyli tak drsní a nepřijedou. Asi po pěti minutách je nám jasné že ne, proto balíme loď a přemýšlíme, jak se odsud dostaneme. V chatové kolonii totiž nejsou žádné průchody, všechny branky jsou zamčené a lidé nejsou na první pohled přítomni žádní. Až po chvilce si všímáme člověka v rybářských botách, který vybaven dalekohledem, pozoruje vodu.

Přebrodím k němu záplavovou lagunu a ptám se: "Dobrý den pane, mohl bych se zeptat, kudy se dostaneme na hlavní silnici?"
"A kam chcete?" zaskočil mne otázkou. Myslím že pohled na dva zcela promočené kluky, z nichž jeden táhne na zádech batoh s lodí, je natolik výmluvný, aby bylo jasné že směr není podstatný. Proto odpovídám: "Na hlavní silnici.."
"A kam chcetéé?" ptá se znova chlap.

Jeho lehce dementní přízvuk ve mne vyvolává vzpomínky na loňský podzimní výlet do Libčevse, kde jsme zapadli s Arem do bláta a potom hledali pomoc v blízké vesnici. Zaklepali jsme na okno prvního stavení kde rodinka vesničanů sledovala televizi NOVA. Otevřel nám muž dosti zanedbaného zevnějšku, kterému jsem vylíčil naši situaci slovy: "Dobrý den, my jsme zde kousek odsud zapadli s autem, chtěli bychom se zeptat, zda někdo ve vesnici nevlastní traktor." Chlap se na mne podíval skelným pohledem a pronesl památnou větu: "Co chcééš?". Po zcela srozumitelném opakování požadavku se zmohl opět pouze na: "Co chcééš??" Dlužno podotknout, že zrovna on byl jediným majitelem traktoru ve vesnici.

Proto teď měním taktiku a přistupuji na mužovu hru. "Chtěli bychom do Krhanic," oznamuji mu.
"To jdete špatně!!" nedá se zaskočit. "Musíte na druhou stranu!"
"Ale tam je rozbouřená řeka pane!" ohradím se a pokračuji "Voda sahá až k plotu, nedá se tam projít!" a přidávám otázku "Směrem po proudu se dostaneme kam?"
"No na cestu do vesnice přece!" Hbitě podrážím nohy Mírovi, který se vrhá s rozevřenými dlaněmi po mužově krku.
"Děkujeme a nashledanou," táhnu svého háčka pryč vodou, zatímco se za námi ozývá
"Ale to půjdete špatně!!"

Asi po padesáti metrech prodírání se křovím, stojíme bezpečně na kraji vesnice. Odchytáváme starousedlíka a dozvídáme se svoji polohu. Jsme v Kamenném újezdci a na vlak je to nejblíže do Prosečnice. Neprodleně se vydáváme na cestu. Pro jistotu také zapínáme mobil, kdyby se s námi kluci snažili spojit. Telefony sice neměli, ale mohli si třeba od někoho půjčit. Zapípání SMSky mne upozorňuje na nepřijatý hovor od Katky Broučkové, přítelkyně Standy Plešnera. Uvědomuji si, že se o nás určitě bojí a chce vědět jestli jsme v pořádku. Jelikož ji nechci přidělávat starosti sdělením, že se Standa udělal a já nevím kde je, radši jí nevolám.

Pokračujeme do Prosečnice. Za chvíli kolem nás projíždí transit s raftem na střeše a zastavuje. "Kam jdete kluci?" ptá se spolujezdec.
"Do Prosečnice, na nádraží," odpovídáme.
"Tak si naskočte, svezeme vás!" Rádi využíváme nabídky a cpeme se zadními dveřmi do auta.
"Tak co" ptá se jeden z raftařů "jak se vám to jelo na Pálavě?"
"Ani se neptej," odpovídám a ptám se: "Neviděli jste naše kamarády? Měli červenou Pálavu.."
"Neviděli. Jo-vlastně počkej, nějakou červenou Pálavu jsme viděli na zahradě jedné chaty, ale ta nejspíš patřila těm chatařům."

Nepatřila. Ti chataři zachránili naše kamarády před smrtí podchlazením a poskytli jim přístřeší aby se dali trochu dohromady.

Transit nás vykládá v Prosečnici a my schováváme pytel s lodí v klubu Démon. Jak jsem již psal na začátku, celý den byl ve znamení pekla. Vydáváme se hledat ostatní. Zrovna odbočujeme z hlavní silnice na stezku k vodě, když mi zvoní telefon. SMS od Katky. Kluci jsou prý v pořádku. Dále tam bylo telefonní číslo na ty ochotné chataře. Volám tam a za chvíli už mluvím se Standou Plešnerem, od kterého se dozvídám jejich situaci a domlouváme se, že se sejdeme na nádraží. Taky mluvím se Standou Veselým, který je ale stále ještě v šoku a tak z něj vypadne pouze "Ty vole! Málem jsem se utopil! Rozumíš, já, táta od rodiny a málem jsem se utopil!!!" V té chvíli si teprve uvědomuji hrůzu kterou oba prožili.

Později se dozvídám celou pravdu. Kluci projeli v pohodě prvních několik vln, ale pak přišla jedna silnější z boku a ta jim otočila loď. Ze začátku se smáli, ale s přibývajícími minutami v ledové vodě se začali bát o život. Standa Plešner se z vody nějak dostal sám, poté co se mu podařilo zachytit stromu, ale Standu Veselého musel z vody vytáhnout jeden z Kajakářů. Podle jeho slov mu zbývala tak minuta k utopení.

Zatímco čekáme na kluky na křižovatce, koupili jsme si od potulného zmrzlináře v oranžovém autě dva nanuky a udělali si s nimi fotečku pouhou. Když kluci dorazili, přesouváme se do hospody, kde pijeme dobré pivko a navzájem si líčíme nezapomenutelné zážitky minulého dne. Pak už následuje jen návrat domů, s krátkou přestávkou na Jamajce.

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že autor má pocit že je mistr světa a hrdina. Není tomu tak. Autor se málem podělal strachy o sebe i o ostatní. Nechť tento článek slouží jako varování ostatním. Nikdy nepodceňujte řeku. Je silnější než vy!

Standa Morávek

Fotky z akce