V září 2008 se mi naskytla příležitost cesty do Chorvatska. Vezl jsem tam autobusem skupinu cykloturistů, kteří měli na týden zaplacenou loď, a pluli po ostrovech Dalmacie. Byla to rozhodně vítaná změna po několika desítkách cest na Korsiku a do Norska. Stál jsem před otázkou, jak naložit s tím volným týdnem, co bude skupina na moři. Naštěstí si manželka Iva mohla vzít dovolenou a tím bylo jasné, že prozkoumáme nějaké řeky v okolí.

Podle cyklostylované kilometráže Řeky Jugoslávie z roku 1990 jsme uvažovali o řece Una, i když byla trochu z ruky. Abych získal nějakou představu o řece, stáhl jsem si film Na vlastní nebezpečí. Ale nakonec bylo vše jinak.

Při procházkách Trogirem nás upoutal v informačním centru plakát s nabídkou komerčního raftingu na řece Cetina. A vypadalo to dost dobře… Jenomže nám nechtěli dát žádné podrobnější informace – prý nesmějí. A ve zmíněné naší kilometráži jsme se dočetli, že : … Možnosti sjezdu nejsou známy … a … Průzkum toku je nutný. Tak to tedy byla výzva! Následovalo ještě několik telefonátů domů, aby nám kamarád něco vyhledal na internetu. Také nic moc. Pouze zmínky o posledních cca 15 km, kde se provozuje komerční rafting a plavba s motorovými čluny. Střední tok jakoby vůbec neexistoval. Místní kilometráž žádná, mapa pouze 1:200 000. Podrobnější mapy jen ostrovů a úzkého pruhu pobřeží. Takže nezbývalo nic jiného, než se přesvědčit na vlastní oči.

V kilometráži bylo uvedeno, že od kilometru 53 u obce Trilj řeka dále proráží masív Mosor. A to by mohlo být zajímavé. Když něco proráží, tak by tam mohly být kaňony. Pod zmíněnou obcí to vypadalo velice nadějně, řeka tekla a dělala několik menších peřejek. Jenže vzápětí se při vstupu do kaňonu uklidnila a zastavila. Zkrátka vzdutí přehrady. Tedy zklamání. Podle mapy jsme zjistili, že asi po 15 km u obce Nečaj je další most, v reálu to byl pro náš autobus spíš mostek. Ještě dobře, že jsme bus zaparkovali pro jistotu ve vsi a došli k řece pěšky. A tam nás potkalo úžasné štěstí. Na břehu právě místní připravovali nafukovací kanoe pro klienty. Na rozdíl od zaměstnanců infocentra byli sdílnější a dali nám potřebné informace. Během dalších dnů se nám znovu potvrdilo, jaké jsme měli štěstí. Také nám poradili tábořiště a nám pak už jen zbývalo si naplánovat splutí a vyřešit dopravu s lodí.

Pěkné tábořiště jsme podle jejich rady snadno našli u obce Blato nad Cetinou přímo na břehu řeky, kde se končí právě ten hořejší úsek (WW II) a začíná druhý úsek v soutěsce (WW II-III). Tábořiště má na starosti majitel nedaleké hospody a vybral si pouhých 20 kun za noc a osobu. Hned jsme se s ním domluvili, že nás druhý den dopoledne odveze s věcmi na začátek úseku.

Vlastní splutí celého úseku je bezproblémové. My jsme si ho ale sami trochu zkomplikovali na prvním stupni. Pro mě to bylo s celkem jasným průjezdem, ale žena Iva měla jiný názor, a víc se jí zamlouval kanál, který po levé straně mizel v houští. Nechtěl jsem se hádat, tak jsme tam jeli. Říkám rovnou všem následovníkům: Tudy cesta nevede!! Houští houstlo a houstlo, takže jsme se nakonec částečně vodou, částečně buší prodírali zpět k hlavnímu toku. Po pár desítkách metrů jsme ústí kanálu zpět do řeky spíš vytušili, než viděli v neproniknutelném houští. Od té doby už Iva nechávala výběr trasy jen na mně.

O dalším úseku v soutěsce jsme od místních věděli jen to, že se začíná od tábořiště, nejsou tam nebezpečná místa, 2 – 3 vyšší stupně a až se řeka zklidní vzdutím další přehrady. Lodě se vynášejí vlevo několik set metrů strání ven z kaňonu. No, pro mě byly tyto informace dostačující, ne tak pro Ivu. Zkusili jsme se odpoledne podívat kus pěšky, ale po překonání zbytků mostu poměrně dost vysoko nad řekou jsme opět skončili v husté buši. Co jsme viděli, vypadalo dobře. Ještě ale nebyla jasná podstatně větší část, konec a to vynášení z kaňonu.

Druhý den jsme se přesunuli do Zadvarje a z vyhlídky v obci se nám otevřel pohled na vodopád a závěr soutěsky, kde se provozuje canyoning. Úplně v závěru, kam bylo možno dohlédnout, jsme tušili most či hráz. Chtěli jsme tam najít sestup, ale po nějaké hodině pochodu jsme místo toho našli rovnou sestup do kaňonu a tedy místo, kde se končí splutí druhého úseku. Pro jistotu jsem označil místo povalující se igelitovou tašku, kterou jsem uvázal na větev nad řekou a ještě jsem o kameny opřel kus prkna, aby se to z lodě nedalo přehlédnout. Tím to bylo pro mě vyřešené a už jsem se jen těšil na plavbu druhý den. Ale opět měla Iva odlišný názor. Prý máme málo informací, jsme jen dva, že se jí nechce atd, atd… Nakonec jsem ji musel připomenout, že při svatebním obřadu slíbila, že mě bude všude následovat. Ale ani to stoprocentně nezabralo. Rozhodnutí přišlo až po návratu do Zadvarje. Na stromě byl nápis RAFTING a šipka k baráku. Třeba nám tam řeknou víc. Přišel nám vstříc známý chlapík, od něhož jsem měl první informace na horním úseku. Nejenže nás autem odvezl na start, ale hlavně potvrdil, že se nemáme čeho bát, jen si ty 2 stupně cca 2 m vysoké máme raději prohlédnout. Ten první je přímo pod dálničním mostem a jsou tam sesuté balvany od stavby mostu. Mohlo by to tam být třeba zablokované. Sice bylo jen na levé straně, ale průjezd vpravo bez problémů. No a druhý je ve skalním hrdle s kolmými stěnami. Jak poradil, tak jsme udělali. Na první pohled to vypadalo dost divoce, ale nakonec právě Iva vymyslela úplně jednoduchý a přímý průjezd jak prvního, tak druhého stupně. Já bych tam býval dělal různé vekslíky mezi balvany a asi bych to na Riu nestíhal. S kajakem by to určitě šlo v pohodě. Byla to nádhera! Ostatním mohu jen doporučit. Raději ani nehledejte možnost přenášení. Zejména u druhého stupně by to šlo dost blbě a po skoku do „bazénu“ přijde klidná voda.

Označené místo výstupu jsme nepřehlédli a zbývalo nám jen RIO zabalit a na zádech vše odnést cca 3 km k autobusu. Není to však nutné. Stačí se jen dostat pár set metrů z kaňonu do vsi a tam už je silnička. Jsou tam obce dvě – Babiči a D.Nejašmiči. Ale která je která, nevíme. Nečekejte ve vnitrozemí nějaké turistické značení a orientační tabule. Vše musíte sami odhadnout nebo se doptat.

Pak už nám jen zbývalo podívat se alespoň ze břehu na ten dolní úsek, který je už více znám, a kde se komerčně raftuje. Vůbec nás nemrzí, že jsme místo Uny skončili na Cetině. Podíváme se tam jindy.

Václav