Když jsme Okluku jeli poprvé, bylo to tuším v roce 1998, někdy začátkem února. Naše vybavení bylo tehdy o mnoho prostší, než nyní. Dvě staré otevřenky, Vertexky. Pádla podomácku dělaná ze dřeva na hoblovce. Neoprény jsme znali pouze z obrázkových magazínů. Místo nich nás zdobily části vojenských protichemických obleků, nebo návleky svařené pájkou z průsvitné zahradní fólie.

Před akcí pro tenhle sjezd bylo "divadelní představení" pro občany nedalekého Holštejna. V záři zapadajícího slunce plul korytem Bílé Vody směrem k Rasovně malý gumový člun s jezdcem zabaleným od hlavy až k patě do igelitu. O několik dnů později nám přišly ohlasy od místních obyvatel: "Když jsem jel z práce, viděl jsem někoho, jak se máchá v potoku, a další dva na břehu, jak ho tahají lanem. Je ten člověk vůbec normální?", nebo další poznámky o bláznech. Tyhle slova nás utvrdily v přesvědčení, že před námi Bílou vodu dosud nikdo nejel.

Druhého dne ráno se vydává automobil s vlekem ke Stínavě, odkud vyplouvají dvě lodě. První problémy nastávají velice brzy díky kulatině, kterou některý z domorodců položil přes koryto. Vyskakuji s Řehtošem z lodě v snaze zachovat si suchý zadek. Taháme kmínek z proudu. Právě včas, neboť od mostu již jede Petr s Drkynem. Jako dobří kamarádi slibují, že budou na nás kousek níž čekat.

Vybrali si malý vracák lemovaný dvěma pařezy. Opět přebírám s Řehtošem čelní pozici. Ohlížíme se, ale druhou loď není nikde vidět. Kousek pod prvním brodem je táhlá mělčina. Zde chvíli čekáme, marně. Nechávám Řehise u lodi a utíkám proti proudu.

Na rozlehlé louce se rozprostírá sněhové pole. Přímo uprostřed, kousek od vody vidím poskakovat dva holé zadky. Je to Petr s Drkynem. Vytahuji foťák v snaze zachytit tyto akty pro budoucnost. Z okna nedalekého mlýna se rozverně směje statná hospodyně. Otužilecký striptýz však netrvá dlouho. Převlečená osádka se vrací opět do lodě. Ukazují na pařez, za kterým na nás čekali, a o který se také stačili cvaknout.

Proud zde má dost velkou rychlost, utíkám po břehu, ale vzdálenost mezi mnou a jejich lodí se neustále zvětšuje. Za prvním meandrem v maličké peřeji se jejich loď pojednou vzepne jako kůň, a shodí zadáka i s háčkem zpátky do vody. Ve foťáku se mi množí krásné snímky. Čochtani vylézají na břeh. Jsou očividně podráždění. Drkyn vylévá vodu z gumáků. Už nemá ani ponožky. Další, poslední suché prádlo má tři kilometry po proudu v Hamrech, kde čeká Monika s autem. Prohlašuje, že končí a odchází na cestu.

Petr je na tom trošku lépe. V bečce našel ještě pár kousků suchého prádla. Hrozí, že jak se ještě zmáchá, tak také končí. Nasedáme do lodí a pokračujeme vstříc dalším jedinečným okamžikům. Vědět, co nás čeká, tak asi raději zůstaneme na břehu. Po vcelku klidném úseku začínají zase meandry. První zvládáme s odřenýma ušima. Ten další nás nutí udělat ve vracáku smyčku. Povedlo se. Naše hlavy mizí pod hladinou bezedné tůně plné ledové vody.

Foťák je v háji, Řehtoš už nemá co na sebe, a před námi ještě sedm kilometrů. Loučím se s háčkem. Odchází na cestu následujíc Drkyna. Zůstáváme s Petrem sami. Odlehčené lodě se nyní chovají daleko lépe. Škoda jen, že musíme často přenášet naplavené hromady dřeva, u kterých není kde zastavit.

Pod soutokem s Repešským potokem přibývá vody. Náš doprovod nás již stačil najít. Jdou po břehu a jako supi čekají, kdo se první cvakne. Mokré oblečení pod igelitovým obalem se zapařilo a docela i hřeje. Poslední rovinka před Hamerskými rybníky. Najíždím do slepého ramene tvořícího jakousi příkopu lesní silnice. Drkyn s Řehisem a Monikou utíkají přes louku k vodě. Petr prý utopil loď. Je zcela zalitá vodou a jako Titanik leží na dně. Díky nešťastné poloze jí proud vší silou tlačí pod kořeny stromu. Po půlhodině tahání lanem je kánoe konečně na suchu. Petr dle svého předsevzetí končí.

Zůstávám na vodě sám, ale jen krátce. Pod rybníky spouští loď i Petr. Společně dojíždíme k mostu v Soběsukách. Jsou čtyři hodiny odpoledne! Vypluli jsme něco po deváté. Zpátky nahoru s sebou bereme stopaře. Tísní se s námi v těsné kabině Rapidu a nebýt mokrého oblečení mezi sedadly, snad by nám ani nevěřil.

Doufám, že jsme vás nějak neodradili od případného záměru splouvat tenhle potok. V případě, že budete mít zájem o naši společnost a chcete s námi prožít den naplněný nezapomenutelnými zážitky, není nic jednoduššího, než se domluvit.

Franta a vodaci Niva