Putování - den nula (pátek 29.června 2001)

Takže zítra konečně začíná moje dovolená a náš putovní tábor, letos po řece Ohři. Jen co se za mnou v 16.00 zavřely dveře kanceláře, stává se ze mne jiný člověk, rychle domů, zabalit a vyrazit na loděnici naložit lodě na vlek a naposled překontrolovat kompletnost ostatní vodácké výbavy. Ohniště, konzervy, vesty, pádla, lepení, všechno je připraveno. Dnes už se nikomu domů nechce, a tak se s několika staršími rozhodujeme, že tu již dnes přespíme. Krátké posezení v blízké hospůdce a už hurá do spacáku.

Putování - den první (sobota 30.června 2001)

Již první příchozí rodiče s dětmi pro nás znamenali budíček. Za chvíli je tu už autobus, který nás všechny – doufám bez problémů – odveze až k Chebu, do Tršnice. Po chvilce nakládání bagáže a eráru do všech možných i nemožných nákladových prostorů busu se nakládáme i my, první běh putovního tábora Domu dětí a mládeže v Hradci Králové. Poslední zamávání rodičům a už si to náš bus frčí směr Praha.

Cesta probíhá bez jediného zádrhele, ale kousek za Prahou nás s mocným troubením a máváním předjíždí německý karavan. Co se děje? Šofér František zastavuje na krajnici, my dospělí se vyhrneme ven a už to vidíme. Pravé kolo vleku je K.O. Ze zbytků pneumatiky se kouří a z toho ještě vypadávají rozemleté kousky duše… No nic, nová guma je v háji, musíme přehodit rezervu. Asi za 45 minut pokračujeme v cestě, jen nás trochu mrzí ztráta obruče z disku, ale kdo ji bude na kdovíjak dlouhém úseku dálnice hledat? My ne. S krátkou přestávkou u hotelu ATOL dorážíme až k Františkovým Lázním. Jejky, tady se to změnilo. Místní cestičky a úzké silničky jsou nahrazeny propletencem nadjezdů a podjezdů a čtyřproudými skorodálnicemi. Jedna z nich nás neplánovaně zavedla až do lázeňského města. Po chvilce bloudění ale nalézáme známou cestu a za chvilku již vidíme náš cíl, louku u řeky. Také vidíme, že zde zdaleka nebudeme sami, množství stanů, aut, lodí a lidí o něčem svědčí. Vykládáme veškeré naše věci z autobusu, navádíme jej na místo vhodné k otočení, znovu připřaháme vlek a za chvilku po rozloučení s Františkem již zůstáváme „sami“.

Tak, vybrat vhodné místo k táboření, postavit stany, přístřešek a erární stan, nastěhovat se, udělat ohniště, dojít pro vodu. Úkolů do večera. Mezitím už ale naše dětičky zjistili, že je voda teplá a vcelku překvapivě čistá. Takže hned první den došlo i na koupání. Už se ale začínají ozývat naše žaludky, proto začínáme poprvé kuchtit. Výboné lečo s klobásou nás všechny zasytilo (některé i přesytilo), ale děti jistě mají ještě nějaké jídlo z domu, proto vyhlašujeme úkol prvního dne: „Zkonzumovat všechny sebou přivezené potraviny“. Některým z dětí to dalo docela fušku… S blížícím se západem slunce se na severní obloze začaly objevovat také první mráčky a sem tam dost ostře fouklo. Už je to tady, z dálky k nám doléhá i dunění hromu, tak naposled kontrolujeme stany, zaháníme skotačící (řádící) děti poprvé do stanů a sami také zalézáme pod letos silně inovovaný přístřešek, který je i tentokrát obydlím pro nás starší a líné si vézt a stavět stan. Chvíli si povídáme, známkujeme blesky a postupně usínáme. Jen já se za noc několikrát budím, protože nikdo nemá tolik štěstí, aby si ustlal přímo v mraveništi červených mravenců. Jest mi sice známo že „jsou to mravenci bojovní a že každý správný brouk se má proti nim na pozoru“, ale komu není rady, tomu není pomoci.

Putování - den druhý (neděle 1.července 2001)

Když se konečně probouzím (sluncem, svítícím mi do obličeje) rozhlédnu se a vidím, že je čas začít připravovat snídani. Děti již také vykukují ze stanů a začínají už i rachotit věcmi. Po klasické snídani (chleba s máslem a marmeládou a čajem) se rozhodujeme pro pěší výlet do blízké rezervace SOOS. Tak se také stalo a naše skupinka ponechává stany za sebou a razí si to vzhůru do kopců. Procházka rezervací nás přivádí zpět k muzeu vzniku Země a před ním mě upoutává postávající a posedávající další skupina dospělých s dětmi ve stejných tričkách s nápisem SK Motorlet Praha. Ha, někde je tu další člověk z konference raft.cz – Humpa. Nikdy jsem ho neviděl, takže se jednoho z dospěláků ptám, jestli tu je. Ten mi nestihl pomalu ani odpovědět, když už slyším „a to řekl Honza Cimr“. Chvilku jsme pokecali, rozloučili se a každý z nás pokračoval se svou skupinou dále v programu.

Naše další kroky vedli do Františkových Lázní, které jsme chtěli dětem ukázat. Nebylo to daleko, takže cesta kolem zavřeného „Motýlího domu“ trvala chvilku. Děti i my jsme dostali na dvě hodiny rozchod, a tak jedna z největších a dle mého i nejluxusnějších kaváren byla na půlhodinu naším hostitelem. Ostatní hosté si zvědavě prohlíželi nás a my je. Řádně občerstveni zmrzlinovým pohárem vyrážíme na prohlídku města a hlavně, kouknout se na Frantíka. Je tu. Ještě ho nikdo neukradl. Dvě hodiny utekly a celá naše skupina se vrací zpět do Tršnice, do tábora. Tak honem se vykoupat a už se začíná dělat na večeři. Po ní se my starší a vedoucí rozhodujeme, že pro vodu do místní hospody vyrazíme sami. Dáme si tam také jedno a popovídáme si s ostatními vodáky. Vracíme se po chvilce a vidíme jak naše děti hrají fotbal/ragby s dětmi ze sousedního tábora, hra pomalu nabírá na tempu a razanci proto raději děti stahujeme ze zápasu. Zítra přeci jen chceme poprvé vyrazit po vodě a nepotřebujeme nějakého maroda.

Honza