Jiří Havel: Grónská setkání aneb opřít se dá o cepín, o pádlo i o berle
Vydalo r. 2014 vydavatelství Šimon Ryšavý, Česká 31, 602 00 Brno
ISBN: 978-80-7354-133-0

"Tři mladí muži chtěli podniknout velkou cestu, zachtělo se jim dobrodružství a žádný cíl pro ně nebyl dost velký. Vyrazili do světa, trmáceli se po horách, ledovcích i tundrách, někdy pěšky, někdy na kajacích. Cestovali a cestovali. Míjel rok za rokem, narodily se jim děti a jejich dětem se narodily děti. Konečně došli na místo, ze kterého vyšli. Svět je velký, konstatovali. A my jsme cestou zestárli. Náš život byl ale bohatý, dozvěděli jsme se spoustu věcí, potkali zajímavé lidi a prožili mnohá dobrodružství. A to všechno jenom proto, že jsme zůstali věrni dobrodružným ideálům svého mládí."

Přiznám se, jsem vrah. Když odložím rozečtenou knížku, založím obvykle stránku přeloženým rožkem. U knížky s tmavomodrou vazbou jsem tak neučinil. Měl jsem pocit, že bych jí ublížil. Co je to za knížku, ke které mám v době oslav spotřeby takové ohledy?

Mám kamaráda, horolezce a vodáka, který narušuje klišé, že stáří člověka mění. Provokuje zjištěním, že člověk, pokud chce, dokáže být od mlada do pokročilých sedmdesáti stejný. Takový, jaký se nám představuje v knížce, o které dnes píšu. Můj kamarád každodenně jezdí kolem přehrady na kole i na sjezdovém nebo mořském kajaku, tedy, pokud na něm nebrázdí vody Severního moře, Baltu anebo některého z jihoevropských moří. Pokud zrovna nesplouvá některý sibiřský nebo laponský tok. Je-li jeho prastarý zelený sjezďák uložen na krakorci, dosvědčuje jen Jirkovo krátké vydechnutí mezi dvěma akcemi, kterými nám každou dává lekci o tom, jak se život dá a má žít.

Tento můj kamarád se jmenuje Jirka Havel a napsal knížku „Grónská setkání“. Je o tom, jak tři kamarádi v rozmezí třiceti let několikrát navštívili Grónsko a s cepínem i na laminátovém kajaku zažili mnohá dobrodružství. Na titulní fotografii knihy se zubí jakýsi eskymák v červené košili, slunečních brýlích a s chybějícími předními zuby. Podle názvu a titulní fotky marketingově ne zrovna lákavý titul. Kdyby Jirka nebyl kamarád, knížku bych si v nabídce na pohled atraktivnějších knih nekoupil. Asi tak, jako vy. A udělali bychom všichni chybu, a právě proto o té knížce píšu, protože ne všichni Jirku Havla znáte a o tuto pozoruhodnou knížku byste přišli. Taky ne všichni víte, že tak, jako to nejlepší srdce dokáže být ve zhola neatraktivní ženské a drahokamy že se vyskytují pod nánosem nevábné hlušiny, i knížka s marketingově profláknutou obálkou se vám může stát předmětem váhání, vezmete-li si ji na čtení do vany, aby snad proboha její listy nenavlhly. Že se nad ní budete jednu chvíli chechtat a vzápětí se vám hrdlo sevře nostalgií z poznání pravdy života. To vše v suchých hláškách a dodatcích ve větách, jimiž Jirka v retrospektivě glosuje upřímná dobrodružství i naivní počiny, které někdy byly – ač to nepřizná – na hraně.

Pět let jsem se v Univerzitce živil čtením knížek, abych poznal, která je pozoruhodná a ke které se budu vracet. Znám z přirozené povinnosti (někdy radostné) i literaturu vodáckou, od instruktáží a metodik přes trošku sucharské Tři muže ve člunu a žurnalisticky laděné popisy Štěrbových a Štětinových expedicí až k vypravěčsky vděčnému a moudrému Šmídovi a ovšem k Pavlovi, který řeku svou láskou a smutkem polidštil. Ačkoliv zvláště poslední dva oprávněně vystoupali na vodácko – spisovatelský Parnas, přiřadil bych k nim i Jirku Havla. Ne až k nim nahoru (koneckonců, je to žijící autor), ale dejme tomu jako vrátného u té nejspodnější brány, blízko k nám. A to proto, že na rozdíl od hrdinů Šmída a Pavla jsou hrdinové Grónských setkání skrz naskrz lidmi, někdy lidičkami, kteří – ačkoliv mají velké cíle a dokážou je uskutečnit – zůstávají nohama (cepínem, pádlem i berlemi) na zemi, někdy na vrcholku, častěji v rozbředlém sněhu, studené vodě a všelijakém marastu, přes práci a snažení často ve vleku štěstí a náhody. Prostě jako já a vy.

Dočetl jsem knihu a poslední odstavec mi zase sevřel hrdlo. Knížka Grónská setkání přese všechnu svou vypravěčskou lehkost a humor zůstává určitou retrospektivou a člověk asi je v některých situacích a obdobích života citlivější na návraty ke kořenům. Musím ti, Jirko, poděkovat. Přečetl jsem si dlouhou kapitolu ze tvého dobrodružného života, o které jsem nevěděl. Nechám tě pádlovat někde na vlnách Brněnské přehrady, na kterou tvé berle položené na břehu s cedulkou „Nebrat – jsem na vodě“ odkazují. Na bilancování, byť vodácké, je ještě brzo. Tvoje knížka dává sílu a ukazuje cestu – a já nechci posedávat, ale jít.

Vladimír Hejtmánek