Ráno platím kempovné a zároveň využívám počítač paní recepční. Dívám se na aktuální stavy. Ötztaler Ache má vody akorát, ale plánovaný Sill je údajně bez vody. Vyjíždíme tedy opět podél Innu, abychom v půli cesty odbočili a jeli proti proudu Ache. Hledáme nástupní místo u dřevěného mostu pod WW V úsekem. Před městečkem Ötz vidíme nějakou dřevěnou lávku, jenže k ní se dostat nedá. To asi nebude to místo. Vjíždíme tedy do Ötz a pokoušíme se dostat k mostu. Ten konečně objevujeme a je dokonce i částečně dřevěný. Auto po domluvě necháváme u outdoorové společnosti a jdeme na to. Slunce nám opět přeje, i když v předpovědi hlásili déšť a zimu.
Reklama
Ötztaler Ache má vody tak akorát. Jsou zde krásné peřeje, vše okolo WW III+ k tomu nádherná panoramata Alp. Dojíždíme k mostu, kde již vidíme velkou ceduli s lebkou a upozorněním, že za 500m je nebezpečný jez. Zastavujeme před jezem vlevo, kde nám to přišlo jako nejlepší, i když cedule se šipkou mířila na druhou stranu. Bereme lodě a jdeme přenášet. Na ochozu jezu nalézáme záchranný kruh s lanem a popisem, proč je zde umístěn. Jez je opravdu zabijácký s mohutným vývarem. Cvičně zkoušíme házet kruh pod válec, ale dohodíme s ním maximálně do jedné třetiny jezu. Pokud by někdo nestihl zastavit a najel by do jezu na vzdálenějším konci či někde uprostřed, jen těžko by se k němu dostávala pomoc.
Pod jezem zhruba za 500m následuje nejtěžší úsek. Řeka zde najednou zatáčí a směřuje k prudké stráni. Ta je značně sesutá a kameny z ní jsou roztroušeny v řece. Jedu jako první a najíždím do vln. Velké peřeje a kameny dělají tento úsek opravdu těžkým. Je to minimálně WW IV+ až V-. Dále se již řeka mírně uklidňuje a opět ve trojkových peřejích to valíme až do Innu. Po něm pokračujeme dále k místu, kde jsme vystupovali včera. Cestou zastavujeme jen u velkého vracáku, který pulzuje a zde chvíli blbneme. Pak začínají najíždět komerční rafty a další kajakáři a my s nimi odplouváme k Haimingu. Jeden z nich má celkem vážné problémy na pulzujícím rozhraní. Zkouší eskymovat, ale nedaří se mu. Krysí ven z lodě a plave. Ostatní mu ale pomáhají a tlačí ho ke břehu.
Vysedáme na obvyklém místě a spolu s námi i kajakáři. Nakonec zjišťujeme, že jsou to Poláci a tak se jich ptáme, kde všude jezdili. Doporučují nám úsek Innu nad Landeckem, že prý včera odpoledne měl vodu. Dáváme na ně a jedeme zpět. V Landecku jsme sice okolo 15 hodiny, ale voda nikde. Jedeme po silnici výše, jestli náhodou teprve nepřitéká. Máme smůlu. Elektrárna pracuje a tak dnes nic nebude. Vzhledem k tomu, že je již pozdě odpoledne, rozhodujeme se sjet znovu Sannu.
Vyjíždíme k našemu nástupnímu místu, kde jsou opět Angláni. Něco zde cvičí na břehu a na vodu se nechystají. Mám docela zábrany to jet. Během 3 dní jsme sjeli již 5 úseků a tak na mě dopadá únava. Navíc pohled na řeku, kde je minimálně o 10cm méně vody než včera, mě ujišťuje v tom, že převezu auto. Nakonec podléhám a jedu. Úbytek vody je znát a tak kameny jsou více vylezlé. Až do Pians je to lehčí než včera. Jenže pak přichází první a druhý katarakt. U prvního si dávám pozor a rychle od středu přejíždím ke kraji, abych se vyhnul velké žumpě. Jirka má trochu potíže. Chytl ho jeden válec a donutil ho eskymovat. Vydýcháváme se a jdeme na druhou část. Najíždím ji od středu a pak rychle doprava ke břehu. Takto objíždím dva silné válce. Pak před sebou uvidím hranu a vůbec netuším, co se za ní skrývá. „Sakra, to tu včera nebylo,“ bleskne mi hlavou. Co teď, mám jet stále při kraji nebo raději najet ke středu řeky. Už není moc času, když v tom zahlédnu, že za hranou to spíše odtéká ve středu řeky. Dělám dva rychlé záběry. To mi pomohlo před pádem z jednoho metru do solidního válce. Přejel jsem na střed, kde byl sice skok, ale odtéká to. Ukazuji klukům za mnou a už se řadíme u skály ve vracáku. „Tak co, zdálo se vám to obtížnější než včera?“ je moje první otázka. Ostatní souhlasí a odhadujeme to na minimálně WW IV+ či V-. Co těch 10 cm vody dokáže udělat a to jí bylo ještě méně a ne více! Pak se jen houpeme na vlnkách a dojíždíme na naše obvyklé vysedací místo na začátku Landecku.
Tím skončil náš třídenní maraton na rakouských řekách. Bylo to fajn, vodu jsme celkem chytli a taktéž i počasí. Jen mě mrzí, že jsme nejeli na ten Sill. Odpoledne již měl vody spousty a tak bychom to akorát stihli. No nic, máme alespoň něco na příští rok.
Petr