V Quebecu měli zase prodloužený víkend, slibovali pěkné počasí a kamarád Vláďa byl už několik týdnů natěšený na nějakou tu ‚eau vive’. Volba padla na Batiscan, protože to v okruhu 400 km byla jediná řeka, která měla vodu a navíc podél ní jezdí vlak (v pondělí, středu a pátek na sever; v úterý, čtvrtek a neděli na jih).

V pátek večer kempujeme v Reserve faunigue de Portneuf asi 100 metrů od vodáckého tábořiště. Byla tma a prázdné tábořiště jsme našli až když stál stan. Ráno jsme ještě zahnali černého medvěda a mastíme 60km na hranice ZEC (zone d'exploitation contrôlée) Jeanotte. Cestou rušíme u snídaně tři losice, které se posléze schovávají v hustém lese. V ZECu jako obvykle o cestě na naše nástupní místo v Pont Beaudet vědí pramálo. Nakonec jsme vyšpekulovali zkratku, kterou nás naše Nubira dostane asi 4 km od vody. S vidinou 4km portáže s OC1 na hlavě (Nomáda na zádech, ve Vláďově případě) a bagáží na tři dny dorážíme zbývajících 20 km (cesta tak WW3+, Vláďa a Nubira mají za ten výkon červený puntík). Balíme do loďáků vše co jsme v pátek nestihli tak, aby to šlo přenést. Postarší manželé na čtyřkolce se živě zajímají proč tu 4 km od řeky vykládáme lodě. Pak někam mizí a za chvíli doráží pickup s další čtyřkolkou na korbě. Děda někam parkuje panímámu, vrací se se zapřaženým vozejkem a už se lodě vezou oklikou asi 10 km k řece. Vezem se na sedadlech spolujezdců, Vláďa na VTT (Vehicle Tout Terrain) s vlekem. Já se svým řidičem chytáme jejich jejich prach a věci co se za jízdy vysypou. Lodě dostávají pěknou sodu, dvakrát převazujem, drncá to a je na tom kosa. Tak mnohokrát děkujem šlechetní lovci, škoda že nebudete v chajdě v pondělí, pomohli bychom vám od toho nabízeného losího masa co už nemůžete ani vidět.

Dáváme na vodu na řkm 143. Řeka je krásná, moje fungl nová OC1 Esquif Vertige z půjčovny přestává být fungl nová, Vláďa se učí zvedat a krysit Nomáda, prostě idylka. Řeka má asi 22 kyblíků, nízký stav končí při 30 kubáncích, minimum pro splutí je 15m3. Po kilometrech oleje, krásných dvojek a jedniček, přicházejí první čtyřkové peřeje a my koníčkujeme singlovku a přenášíme kajak.

Čekáme, až si s loděma začnem trošku víc tykat. Další pěkné peřeje jsou u soutoku s Riviére Jeanotte, ty šidíme při pravém břehu a Vláďa zaznamenává druhou krysu. Končíme na písečné pláži (řkm asi 132) pod soutokem, eskymujem, blbnem, pečem buřty, fotíme a jdem si po železnici prohlídnout pětkové peřeje co nás čekají ráno. Na voleji Vertige eskymuju poprvé pákou bez problémů. Vaky mám však kvůli svačince poloprázdné a druhý eskymák s lodí poloplnou vody nezvládám. Slibuju si že to zkusím na vysedacím místě s plnými vaky. Dopadne to podobně, jednou a dost…..

Ráno vyrážíme do neuvěřitelné kosy, ale mezi mlhou začíná prosvítat slunce a slibuje pěkný den. Místo pětkové peřeje dáváme parádní skluzavku u pravého břehu a po dlouhém voleji za Miquickem začíná super voda. Malebné trojkové peřeje jsou vzhledem k nízké vodě docela technické, ale se spoustou vracáků k zastavení a prozkoumání, přehledné a s teplou vodou. Prostě paráda.

Za večerního sluníčka koníčkujem kolem megaválce ‚Seuil des Millitaires‘, kde se v 77 roce při noční rozplavbě nedostala včas na břeh skupinka kanadských vojáků. Stavíme stan na řkm 109 a nezničitelný Vláďa opět eskymuje a eskymuje a eskymuje…… Na pondělí zbývá 8 km po vodě a musíme stihnout severní vlak co jede kolem poledne. Vysedací místo u Barrage Batiscan je asi 20km od nádraží, a tak máme vychytrale v houští přichystaná kola. Abychom vše stihli, vyrážíme do ještě větší zimy a mlhy než v neděli, ale stojí to za to.

Krásné peřeje 3 až 3+, k tomu ta mlžná romantika. Skoro všechno jedeme na oči, takže v půl jedenácté vyrážíme z řkm 101 na kole do Riviére á Pierre na nádraží. Cestu po šotolině komplikují desítky pickupů, které si to mastí 60-80 km/h, zvedají mračna prachu a většinou kvůli cyklistům nezpomalí. Od Maryse Perron (asi přednostka stanice, prodává lístky, sestavuje vlaky, přijímá zavazadla, což vše při frekvenci projíždějích vlaků v pohodě zvládá), kupujeme lístky zpět do Pont Beaudet a místní Epicérii dáváme 9 kusů kuřat. Už je tu vlak. Diesel a dva vagóny, průvodčí přistavuje stoličku pod schůdky a jedem. Pozorujem řeku, na které jsme si užili tolik legrace a blížíme se k Pont Beaudet. Průvodčí se ptá kde to tedy vlastně chcem zastavit. Vysvětlujem že za mostem přes řeku a ten hodný pán volá mašinfírovi. Vlak staví v pustině několik metrů za mostem přes řeku.

Čtyři kilometry k autu utečou jako voda. Míjíme bobří hráz, která vytváří obrovské jezero nad cestou a fotíme medvědí trus. Pak svádíme boj s prázdnou nádrží a rozbitou cestou, ale Nubira vše zvládá a v pět jsme v Riviére á Pierre. Dojídáme kousky kuřat a nakládáme kola, která jsme nechali v epicérii. Ve 22:00 jsme doma v teple, v Shebrooku. Takže nezbývá než poděkovat pánům lovcůmza svezení, mašinfírovi za zastavení a paní v epicérii za pohlídání kol. Tak ahoj zase někde na vodě.

Vláďa a Hroch