Přeplněnost našich "velkých" řek mě už dlouho sváděla ke sjetí "něčeho menšího". Z mnoha důvodů se do nejužšího výběru dostal Robečský potok, jeden z teoreticky sjízdných přítoků Ploučnice.

Trvalo drahnou dobu, než jsem sehnal podobně bláznivého jedince, který by do toho šel se mnou. Informačně i materiálně jsme byli připraveni velmi dobře (aspoň jsme si to před vyplutím mysleli), počasí bylo nádherné, vodní stav po předchozích deštích ideální. Ani to však ke zdárnému splutí některých toků nemusí stačit... V nejnovější kilometráži se praví, že "mimo přenášení nemá potok obtížných míst". Jenže, když se přenáší každých 10 metrů... Ale popořadě.

Den D nastal v sobotu 28.7. 2001. Vypluli jsme po půl jedenácté od silničního mostku v Zahrádkách (ř. km 6,5). Vody bylo dost, komárů a ovádů taky, ale první stovky metrů silně meandrovitého toku šlo vše celkem hladce (až na pár přenášení padlých stromů). Dokonce jsme měli i náladu na obdivování přírodních krás v chráněném údolí zvaném Peklo. Brzy jsme měli pochopit symbolický význam tohoto názvu. Trochu jsme znejistěli při první zastávce v osadě Krby (ř. km 5,5), když místní obyvatelé nevěřícně zírali, že po "jejich" potoce se dá taky plout. Informační tabule u starého mlýna uváděla dokonce jako raritu, že "ve dvacátých letech 19. století se po Robečském potoce jezdilo dokonce na loďkách!".

U starého mlýna bylo opět nutno přenášet, tentokrát kvůli stavidlům. Padlých stromů přibývalo a jen některé se daly objet či podjet (doslova s odřenou bradou), občas jsme se sehli i pod nízkou lávkou. U samoty Nový Dvůr (ř. km 4,2), kde žil známý disident Ladislav Lis, nás po pravém břehu doprovázeli dva statní vlčáci přátelsky cvakajíce tesáky. Bohužel, většina padlých stromů se v těchto místech objížděla zprava.

Vítaným zpestřením tu byl alespoň sjízdný stupeň. Po několika stech metrech pod samotou začalo opravdové peklo. To už byla spíš plavba pro dřevorubce a horolezce. Více času jsme trávili ve vodě než v lodi (místy hloubka i 2,5 metru!). Po kluzkých a často ztrouchnivělých stromech jsme balancovali jako na kladině. Mnoho překážek by se s laminátovou lodí asi překonat vůbec nedalo. Naší Pálavě zase hrozilo protržení o množství ulomených ostrých větví trčících nad hladinou či těsně pod ní. Na jedné stromové barikádě si k naší smůle udělaly hnízdo divoké včely. A to zrovna v místě se strmým rozbahněným břehem, kde nejbližší stezku oddělovala od potoka menší bažina a plantáž kopřiv. Podobné scenérie se opakovaly čím dál častěji. Do lodě už jsme mnohdy ani nesedali. Frekvence padlých velikánů v cestě se stupňovala, často už ani nebylo kam loď přehodit, neboť tam ležel v cestě další strom. Po každém překonaném zátarasu jsme už doufali, že se to musí zlepšit. Opak ale byl pravdou.

Nervózní jsme byli i z velkého časového skluzu, neboť v Robči nás čekal smluvený odvoz v podobě silně zakaboněné manželky mého háčka. (Důležitý poznatek: signál mobilních mašinek v Pekle nehledejte). Časový harmonogram jsme totiž bláhově podřídili radě kilometráže, podle které "lze celý tok splout za 2-3 hodiny". (Ale jen s motorovou pilou či ledoborcem, chce se mi dodat...). My jsme zhruba s tříkilometrovým úsekem zápasili asi 4 hodiny. Zkrátka a dobře: dost bylo hrdinství, končíme! Na jednom z mála úseků, kde se turistická cesta přimykala k potoku, jsme vyfouknutou loď zbaběle hodili na poštípaná záda a vyrazili po červené vzhůru do kempu Neptun ležícího na okraji České Lípy pár set metrů od Robče. Stoupající cesta se od potoka brzy odklonila, z výšky jsme však stačili ještě zahlédnout malebné meandry mnohokrát proklínaného potoka. Ten pozvolna opouštěl stinné Peklo a dokonce se i zdálo, že už není ani tak zapadaný stromy. Sejít však k němu ze stráně již nešlo, čas nás navíc už hodně tlačil. A vodácké boty taky.

Po příchodu do kempu jsem si šel alespoň pěšky projít asi 500 metrový úsek potoka před ústím do Ploučnice, a zdál se mi být téměř "čistý" a vodácky atraktivnější (teklo to docela rychle). Podobně vypadala i Ploučnice, podle aktuálního zpravodajství na internetu momentálně nesjízdná (čemuž nevěřím, rozhodně ne v tomto úseku). Původně jsme po ní také chtěli pokračovat až do Stružnice, ale člověk míní, stromy mění.

Chtěl bych poprosit všechny, co mají jakékoliv zkušenosti s Robečským potokem či s toky velikostně obdobnými, aby se o ně na vodáckých stránkách podělili. Zejména toky v chráněných lesních porostech (tedy bez běžné údržby) se z pohledu vodáka rychle mění k horšímu a včasné varování může pomoci.

Ahoj Lukáš