I když řada z vodáckého národa ronila krokodýlí slzy díky zrušenému Botiči, avizovaná akce na Rokytce dávala tušit, že i zde se budou dít věci. A děly. Junák, jakožto hlavní a jediný organizátor, objednal exkluzivní počasí. Ráno jsme vytloukali z našich zelených plastových lodiček led a přitom věřili probouzejícímu se sluníčku, že bude líp. Kyjský rybník, odkud se startovalo, pokryt ledem nebyl a to nám vlilo nového optimismu do žil. Některým se průběžné vléval do žil i tolik potřebný zahřívací mok v podobě rumu. Ti šťastnější trefili dobře utajený příjezd hned napoprvé, ti méně šikovnější kroužili kolem startu dokola, aby následně zaparkovali u vysněného cíle. Razantně převažovali kajakáři, sem tam se vyskytl hrdý singlista, z deblovek byla vidět plejáda laminátek více či méně opráskaných, plasťáků vcelku poskrovnu. Pálavisti se také dostavili ve skromnějším počtu, navíc přišly dělat vlny i dva či tři rafty.

Rokytka se tvářila jako mírumilovná říčka rychle uhánějící ke svému cíli. Nasednout se dalo hned pod hrází a zhoupnout se na dvou stupíncích. Většina vodáků si však vybrala přístup z oploceného pozemku a nasednutí přímo z regulovaného břehu. Deblovkáři zde předváděli chytání lodí při nastupování, protože proud zde byl skutečně agresivní. Kajakářům bylo hej, sešoupli se z metrového břehu a tradá pryč. Říčka působila velmi poklidným dojmem, sem tam stupínek, sem tam lávka, ale dostatečně vysoko nad hladinou. Nebylo třeba žádných fíglů, a tak jsme si pochvalovali, jaká že je to romantická plavba. Ta ovšem záhy skončila v Hrdlořezích na prvním velkém stupni. Zde se Jíchova parta snažila házečkou dávat záchranu trudomyslným vodákům, kteří ve snaze pokořit stupeň, okusili sílu vývařiště. Umělci na kajacích zvládali překážku zhruba každý druhý, lépe na tom byli kanoisti, pokud jeli v singlu.

Nechaje se vyhecovat, nasedl jsem do zavřené plastové vydry a stupeň vcelku v pohodě prosvištěl. Ne tak můj souputník, který se ohavně prásknul a pět minut čekal, až vývar vykopne loď. Naštěstí byla plastová a tak se na ní dalo odplout. Zde jsme chválili vynálezce neoprénů, společně s vypráskanými jedinci na kajacích, zejména s těmi, kteří zajížděli nového Mága. Aby toho nebylo málo, po sto metrech nás čekal další stupeň, již méně obtížný. Ten jsem po pečlivém uvážení přetáhl. Vcelku zbytečně, jelikož již vymáchaný kolega ho bravurně zvládnul. Dále se Rokytka na chvíli zklidnila a neznalý Pražák by ani netušil, že sto metrů vpravo je velmi rušná ulice Průmyslová. Oproti Botiči zde bylo mnohem více zeleně a méně svinstva, byť byla Říčka dostatečně špinavá a studená na to, aby měl chuť člověk se někde prásknout. Následovaly ještě tři menší stupně, které ale mohly řadě začátečníků nadělat nemalé problémy. V Libni se někteří rozhodli ukončit svou pouť kvůli nakládání lodí a celkové společenské únavě. Nedobře udělali.

Rokytka, jako by v závěru chtěla ukázat, že je tou správnou dravou horskou řekou. Spád se zvýšil, rychlost se dala srovnat s rychlostí tobogánu v Babylonu. S tím rozdílem, že tam člověk tuší, co ho čeká, zde netušil naprosto nic. Za jednou klopenou zatáčkou číhal podlý stupeň. Zde i ti, kteří by snad chtěli spasit holý život vystoupením na břeh, neměli nejmenší šanci zastavit. Nezbylo než zamakat a odevzdat se osudu, či přímo vývařišti. Svou vypečeností se stupni tak může Rokytka směle konkurovat Botiči. I srovnatelným tunelem se prohnaly naše loďky.

Přiznávám, že v závěru jsem už koketoval s myšlenkou skončit před Libeňským zámečkem, ale vodácká čest a suchý neopren mi nedovolily, abych se tak lehko vzdal. Poslední stupeň se dal skočit obstojně v singlu, a pak už následoval vpád do Vltavy. Nejednalo se o žádné impozantní vplutí, jelikož je Vltava hluboko pod normálem se stavem vody, takže se zde vytvořil jakýsi jez, ne nepodobný tomu slavnému ve Vyšším Brodě. Vltavské vody se sestávaly z širšího potůčku, lemovaného obrovskými nánosy bahna, které bylo naštěstí dostatečně ztvrdlé, takže jsme nevypadali jako ta divoká prasata.

Zážitek to byl úžasný, doporučuji vyhradit si na plavbu alespoň pět hodin. Celkový počet bych odhadnul na třista plovoucích a tonoucích, což řeka pohltila hravě. Nikde jsem neměl pocit, že mi někdo skáče na záda, nebo že je v řece víc lodí než vodáků. Rokytku při troše štěstí zvládne i pokročilý začátečník a tak tedy za rok ahoj na Rokytce.

Míla Pražák - Dronte